Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Čert vás vem,“ ulevil si tiše Ridarh a vydal se za svými nájemníky.
Celkem bez velkého překvapení zjistil, že zpráva o blížící se proměně zaujala všechny, kteří byli v té době u něj
v nájmu. Snad kromě upírů, kteří jen zavrčeli něco o bláznech a odmítli se hnout ze svých trámů pod stropem, ze kterých
viseli hlavami dolů.
Za to vlkodlaci se vyloženě nadchli. Ridarha to velice zaskočilo, protože Arkash takové nadšení najevo nedávala.
Rychle mu však vysvětlili, že každý nový dlak je pro ostatní důvodem k radosti, protože celkově jich ubývá. Lidé
pokousané oběti zabíjejí dříve, než se stihnou proměnit a utéct, a přirozenou cestou se dlaci množí stejně pomalu, jako
lidé, nebo ještě pomaleji.
A představa, že na vlastní oči uvidí bájného drakodlaka, o kterém zatím všichni jen slýchali více méně vymyšlené
příběhy, je naladila do téměř slavnostní nálady. Dva odešli s barmanem vyklidit pokoj pro Kana. Jméno nového drakodlaka
vyvolalo mezi nájemníky úžas a téměř hádku, jestli se barman nepřeslechl. Zbylí čtyři se proměnili ve vlky
a vyrazili do ulic. Démoni, kteří se za dne nemohli na ulici ukázat, se usadili v lokále a hlídali. Proměna je příliš nezajímala,
ale celkem ochotně souhlasili s tím, že budou hlídat hospodu. A protože zadarmo ani kuře nehrabe, musel jim barman
slíbit odměnu v kapalných naturáliích.
Z pokoje, kde se měl Kan proměnit, odnesli jen truhlu a ze skob ve zdech sňali dvě police. Nic dalšího, co by mohl
Kan zničit, tam nebylo. Postel byla tak nízká, že ji kůže docela zakrývaly a Ridarh se neobával, že by si nový drakodlak
příliš všímal, na čem vlastně leží.
Sotva odnesli tu trochu nábytku do barmanova příbytku, objevili se na chodbě vlčí bojovníci. Vlkodlaci je se zájmem
sledovali, protože to svým způsobem byli příbuzní, ale o kontakt se nepokusili. Vlci uložili do místnosti čtyři těla,
jejichž vůně dělala s dlaky hrozné věci. Nicméně se dokázali ovládnout a dál vyčkávali, kdy se objeví Karra se svým
druhem.
Karra proběhla stoky v rekordním čase. Nebrala ohled na bezpečnost a hnala se chodbami jako by ji pronásledoval
sám vládce pekel. Ve stokách se však tou dobou nikdo jiný pohyboval, snad kromě krys, které ji ovšem slyšely z dálky
a ukrývaly se, kde se dalo.
Tak se stalo, že si vůbec nevšimla tichých kroků sledujících ji chodbami, ani stínu, který přešel odbočku ke statku
chvíli po té, co prošla dveřmi do chodby k síni.
Drakodlačice vběhla do síně, kde ji už očekávala nervózní Lafi.
„To je dost, že jdeš,“ přivítala ji s úlevou. „Povedlo se?“
„Dokonale,“ přikývla Karra a aniž by se zastavila, zamířila ke Kanovi. „Už se pro něj chystá bezpečná místnost a podařilo
se mi ulovit čtyři muže. Snad jich bude ještě o trochu víc. Vlkodlaci na tom pracují.“
„A kde se to stane? Je to odtud daleko?“ zajímala se vlčice a Karra dostala pocit, že něco není v pořádku.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Kan se začíná pohybovat. A volal tě,“ odpověděla. „Zkoušela jsem napodobit tvůj hlas, ale zřejmě to nezabralo.“
Ukázala na svůj bok, kde se pod srstí rýsovala velká boule.
„On tě napadl?“ zhrozila se Karra a přidala do kroku.
„To ne,“ uklidňovala ji hned Lafi. „On se po mne ohnal a já nestihla uhnout. Ale podle mne vůbec nevěděl, že jsem
to já. Oči měl zavřené a vůbec se choval zmateně.“
To již dosáhly dveří do pokoje, kde ležel Kan. Už je nehlídal jen jeden vlk, ale hned čtyři a podle jejich výrazů z toho
radost neměli. Lafi sama doufala, že budou mít rozum a v případě nebezpečí nechají Kana být. Měli jen zajistit, aby
dovnitř nikdo nevstoupil.
Z druhé strany dveří se ozývalo bolestivé skučení. Karra by svým vstupem bývala vyrazila dveře, ale jeden z vlčích
strážných je odjistil, jakmile se obě ženy objevily v chodbě.
Kan stále ležel na kožešinách, ale převaloval se z boku na bok stočený do klubka, držel si ruce na břiše a bolestivě
úpěl. Člověku se již nepodobal. Ale stále ještě to nebyl skutečný drakodlak jako Karra. Měl stejnou barvu, jako
ona, hlava se od té její téměř nelišila, hustá hříva vlasů mu končila téměř v půli zad. Měl i ocas, ale zatím krátký a šupiny
dosud nekryly rovnoměrně celé tělo. Navíc bylo vidět, že levá noha postoupila v proměně mnohem dál, než pravá
a ruce také byly někde v půli celé proměny.
Dívka k němu přiskočila, sedla si za něj a chytila ho za ramena. Okamžitě se vzduchem mihla Kanova paže, aby vetřelce
odehnala, ale Karra úder hravě vykryla a přitiskla si jeho hlavu na hruď. Přitom mu začala do ucha broukat nějakou
melodii. Lafi si uvědomila, že podobnou slyšela, když sem vstoupila se svým druhem.
Účinek byl okamžitý. Kan se uvolnil a znovu si přitiskl ruce na břicho. Lafi si oddechla. Zdálo se, že Karra ví, co
musí v takové chvíli udělat.
„Máte tu něco na něj?“ zeptala se, protože mohutnějící Kan zničil veškeré oblečení, které měl na sobě.
„V jeho velikosti?“ odpověděla zamyšleně vlčice a přeměřila si ho pohledem. „Těžko, ale podívám se.“ S tím se obrátila
a odešla. Dveře zůstaly otevřené a do místnosti zvědavě nahlíželi vlčí strážní. Karra přehodila přes svého druha
několik kožešin a zvedla ho do náruče. Vlci se okamžitě stáhli do chodby.
Prošla dveřmi a zastavila se.
-100-