Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
hned poznal. Alrin prodával kouzla a amulety hrdinům. Možná dokonce i na dluh, i když to mi k němu moc nesedí. Takový
hrdina se někdy neukáže i dva roky a kdo by si pamatoval, že mu něco dluží.“
„Vrátíme se tam a najdeme ji.“
„To je zbytečný,“ mávl Alro rukou. „Prohlídnul jsem to všechno, nikde není. Byla tlustá a jako jediná měla světlé
desky. Není tam. Když jsme u něho byli prvně, na stole ji neměl. Jistě ji někam uklízel, aby si chránil své zákazníky
a dodavatele. Ráno jsme asi přišli těsně po nějakém zákazníkovi, takže ji nestihl vrátit na místo.“
„Tak proto byla pracovna rozházená. Hledalo to seznam zakázek, je to tak?“
„Z ní to logicky, ale k čemu by bestii byly čarodějovy zakázky? Té jde jen o jeho maso.“
„Bestii možná,“ zabručel Kan. „Ovšem dlak je v zásadě člověk, jen je nakažený dlactvím. Co když měl s Alrinem
nevyřízené účty z dřívějška?“
„Dejme tomu,“ přikývl Alro. „Ale řádí to tu už kolik měsíců. Kdyby to hledalo Alrina, stačilo se zeptat u brány.“
„Ty máš různé zkušenosti s bohy, obřady a podobně,“ začal oklikou Kan.
„Tak trochu,“ přisvědčil Alro skromně. Ve skutečnosti měl neustále dostatek zakázek na věštění, a ve všech chrámech
měl dveře otevřené. Kdyby se rozhodl pověsit práci pro šéfa na hřebík, arcikněží všech městských chrámů by
se o něj poprali.
„Tak mi pověz, jak může vzniknout dlak?“
„Většinou pokousáním jiným dlakem,“ odvětil Alro. „To ti poví každé malé dítě. Dlactví, nebo taky lykantropie, je
neobyčejně nakažlivá. Stačí jediné kousnutí, v některých případech dokonce poškrábání drápy, a pokud by byl právě té
noci úplněk, už druhou noc by ses mohl proměnit.“
„Ale tak vznikne stejný dlak, jako ten, který tě pokousal, nebo ne?“
„Přesně tak. Proto je tu tolik vlkodlaků, protože vlků je všude mraky a často napadají vesnice. Liškodlaků je
méně, liška před tebou většinou uteče, takže i liškodlak je mírnější. Krysodlaci jsou většinou zbabělci. Stejně jako krysy
útočí, až když nemají kam utéci.“
„Co tygrodlaci?“
„Ti jsou tu vzácní. Nežijí tu totiž volně tygři. Musel bys jet víc na jih, tam bys na ně narazil. Ale mohl sem nějaký
přijít, to nepopírám.“
„Jak ten by se choval?“
„Zhruba stejně, jak nám to popsal ten falešný Kyath.“
„Ale ten mluvil ještě o jednom dlakovi, nebo se pletu?“
„Ty myslíš drakodlaka?“
„Tak nějak, nevzpomínám si přesně. Říkal přece, že je to jen legenda. Pustil jsem to z hlavy,“ mlžil úspěšně.
„No,“ podrbal se Alro na bradě a napil se piva. „V chrámech jsem se dozvěděl, že to zase tak docela legenda není.
Prý kdysi žili, ale bylo jich moc málo a už několik století je nikdo neviděl.“
„Skutečně?“ divil se na oko Kan.
„Jo, je to tak. V Aristově chrámu dokonce najdeš jeho podobu. Je na oltáři, ale z opačné strany, než kam se jako laik
dostaneš. Kdybys zkusil oltář obejít, Aristovi se to nebude líbit a sám víš, jak takoví bojovníci dopadají.“
„A jak drakodlaci vlastně vznikli? Po kousnutí drakem? To se přece nedá přežít, dračí tlama je moc velká.“
„To nikdo neví,“ odvětil Alro pobaveně. „Ale prostě byli. Jenže nikdo se nemůže stát drakodlakem. Jejich kousnutí
je jedovaté. Kousnou tě a okamžitě padneš v bezvědomí na zem. Během dalších dvou úderů srdce zemřeš. Dost nepříjemným
způsobem. Mezi Aristovými kněžími se říká, že ten, koho kousl drakodlak, doslova vybuchl. Zbyla z něj jen
kostra. Všechny měkké orgány se nafoukly a rozlétly na kusy.“
„Takže drakodlak kousnutím nevznikne, ale kdyby se setkali drakodlaci opačného pohlaví, mohou se rozmnožit, je to
tak?“
„Asi ano, ale bylo jich příliš málo. Ví se asi o deseti, a to ještě v průběhu téměř tisíce let.“
„Kněží přece nemohou vědět o každém drakodlakovi na světě,“ namítl Kan.
„To ne, ale za to mají celkem slušnou představu o smrti hrdinů, kteří se chodili modlit k Aristovi a žádali o jeho
ochranu. A kdo se vypraví na něco tak nebezpečného, jako je drakodlak?“
„Najali by si hrdinu, nejspíš,“ odpověděl Kan.
„Přesně tak. Drakodlak je žravý, žravější než kterýkoli jiný dlak. Jakmile se objeví, rychle začnou umírat lidé.
Osamocený vlkodlak se dokáže poměrně dlouho skrývat. Loví nejčastěji při úplňku a stačí mu jen několik lidí za měsíc.
Dokonce nemusí sežrat žádného a nic se mu nestane. Prostě neměl štěstí, tak si uloví nějakou lesní zvěř.
Drakodlaci ne. Potřebují lidské maso a orgány. Nevím proč, tak se to říká mezi kněžími. Drakodlak prý nedokáže bez
lidského masa přežít, nebo jen krátkou dobu.“
Kan se odmlčel a myšlenky se mu rozeběhly novým směrem. Pak strčil do Alra loktem.
„Poslouchej, dá se dlak vyrobit kouzlem?“
„V zásadě ano, jako cokoli, kromě démonů, bohů a tvorů od přírody magických, jako jsou draci, harpyje, pegasové,
gryfové a podobně.“
„A co k tomu potřebuješ?“
-58-