Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Od začátku, nesnáším pohled na lidské lebky. Stále mám pocit, že mě pozorují. Ale to, co tě ke mně dovedlo, jsem
začala tvořit až před třemi měsíci.“
„A kde je zbytek lebek? Alrin jich našel poměrně málo. Pokud bys zabíjela jednoho člověka za den, muselo by jich
být několikrát tolik.“
„Jsou na místě, kam se nikdo s kouzly nedostane. V kryptě pod chrámem boha války.“
„Aha,“ zabručel. No ovšem, chrám boha války je chráněn bojovými kouzly. Nikdo se do něj pomocí magie nedostane.
Chytrá holka.
„A proč jsi začala dělat to vodítko tak pozdě? Byla jsi tu už několik měsíců.“
Mlčela s hlavou sklopenou.
„Můžu teď chvíli hádat? Jen jestli jsem si to spojil dobře, ano?“
Zvedla hlavu a mlčky ho sledovala.
„Postupně jsi zjišťovala, kdo by mohl mít kontakt s tvým otcem. Pátrala si v domech šlechty, ale nic se ti nepodařilo
najít. Hádám, že se tě pomalu zmocňovalo vyčerpání. Noc co noc pátrat a lovit, pak uklízet kosti a další stopy, jako oblečení
a předměty. Ve dne shánět informace o tom, kdo měl něco proti tvému otci a případně získávat zakázky. Ukrývat
se tady, hluboko pod zemí, den za dnem, stále dokola. Minimum odpočinku, ale o to více běhání a starostí. Vražedné
tempo. A neustále se ohlížet, zda o tobě někdo neví a neblíží se se stříbrnou zbraní, nebo ti nepodpálili celnici nad
hlavou. Myslím, že i přes tvou ohromnou sílu a mrštnost, jsi začala mít strach. A strach nutí lidi, a ty jsi stále člověk, dělat
zoufalé věci.“
„Jsem bestie,“ opravila ho.
„Jsi člověk,“ trval na svém, „který byl nakažen dlactvím. Nemohla jsi za to a musela ses s tím vyrovnat úplně sama.
Rok a půl jsi byla na všechno sama. Dokud jsi byla v horách, bylo to pro tebe asi snazší. Ale tady, ve městě plném
lidí, to začalo být ubíjející. Když se v horách najdou kosti, nic divného to není. Prostě někoho zabili vlci nebo loupežníci.
To se stává, nedal si pozor. Ale tady? Město je sice prohnilé, ale Alrin měl pravdu. Kosti se tu běžně neválejí. A ještě
k tomu přišlo jaro. I já vím, čeho je za soumraku na jarních ulicích nejvíc. Zamilovaných párů. V převlečení za Kyathe
jsi mi řekla, že tu žije několik vlkodlaků. Hádám, že ses pokusila přidat ke zdejší společnosti nemrtvých. Nic o ní nevím,
ale jistě tu je. A zjistila jsi, že nikdo z nich nežije sám. Každý někoho má. Buď smečku, nebo druha anebo prostě
někoho, kdo ví, co je zač a má pro něj pochopení. Ty jsi neměla absolutně nikoho.“
Mlčela. Hleděla na něj a po tvářích se jí koulely slzy. Poznal, že pokud se netrefil přímo do černého, okraj lízl
spolehlivě.
„Proč já? Proč sis vybrala mě? Až do toho večera u Umrlce jsem tě ani okem nezahlédl. Věděl o tobě jen Amash,
a i ten jen z doslechu. Proč sis vybrala právě mě?“
„Protože jsem tě znala.“
„Znala?“
„Sledovala jsem tě pro Seddu. Slyšela jsem o tobě od prvního dne, co jsem přišla do města. Viděla jsem tě na ulicích,
ale nevšímala jsem si tě. Pak si mě najal Sedd a musela jsem se ti pověsit na paty. Neudělal jsi krok, abych o něm nevěděla.
Sedd je sice lakomec, ale za informace o tobě a pak i o šéfovi, platil královsky, takže jsem se snažila. Zjistila
jsem, že tvá pověst je vlastně pohádka, kterou děsíš lidi, aby tě poslouchali. Své lidi jsi chránil, pokud si to zasloužili.
Peníze za ochranu jsi vybíral, ale mohu ti povědět o devíti případech, kdy jsi za řemeslníky dal peníze ze svého. Samozřejmě
ti to pak stejně zaplatili a neměli o tvém počínání potuchy, ale nemusel jsi jim vypálit domy. Nikdy jsi nikoho
nezabil ze zálohy. To jsem věděla dávno předtím, než jsi mi to řekl včera dopoledne na trhu. Každý souboj vedeš podle
pravidel. Dokonce i v případě, že tvůj soupeř podvádí.“
Kan na ni mlčky zíral a ona mu pohled oplácela. Obdivoval ji jako úspěšnou a samostatnou ženu, kterou znal z krčmy
U umrlce, a která ho několikrát překvapila na ulici. Pak zjistil, kdo skutečně je a pochopil její hroznou bolest.
Vstal a povolil přezku na opasku meče. Velice pomalu a tak, aby dokázala předvídat každý jeho pohyb, odložil zbraň
na stůl a přistoupil k ní. Stále seděla na posteli, jen zvedla obličej, aby mu viděla do očí. Klekl si na rouno před ní, natáhl
ruce a uchopil její dlaně do svých.
„Co ode mne vlastně chceš?“
„Zůstaň se mnou, prosím,“ vzlykla.
„Jak?“
„To je jedno, jen mě nenechávej samotnou. Už to déle nevydržím,“ prosila. Ne, žadonila, to poznal zcela jistě. Bylo
to jako poslední přání před popravou.
„Sledovala jsi mě. Neříkala sis, že nám to trvá moc dlouho, než si všimneme, že nám mizí lidé?“
„Ani ne,“ usmála se a popotáhla. „Schovávala jsem je. Ještě jsem neměla hotové to poslední vodítko. Bez něj bys mě
nenašel.“
„Jak jsi je vlastně dostala? Tolik lidí a nikdo nic neviděl.“
„Viděli, mnoho lidí, ale nikdo si toho nevšímal.“
„Nechápu,“ přiznal se.
„Takhle, jak mě vidíš. Kdybych tě na ulici oslovila jako kurtizána, co bys udělal?“
-71-