Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Kolik toho zatím snědl?“ ozval se jeden z vlkodlaků v první řadě směrem ke Kařře. Kan na něj upřel pohled rudě
zářících očí. Musel to být starší vlkodlak, protože měl prošedivělou srst, ale stále se zdál být při síle.
„Čtyři a nestačilo to,“ zavrčel místo své družky. Správně rozpoznal, že v této společnosti není skromnost na místě.
„Nahoře jsou další tři, které jsme dostali ve vnějším opevnění,“ odpověděl vlkodlak.
Kan se mimoděk olízl. Pokoušel se sám sebe přesvědčit, že sníst člověka uloveného jiným dlakem je menší zlo, než
sníst člověka zabitého vlastníma rukama. Hladový žaludek mu to hodně usnadňoval. Ale jeho lidská část vytrvale poukazovala,
že jde stále o lidi. Hlad ji však odsunul do pozadí a Kan se musel znovu olíznout, aby nezačal slintat.
„Ale něco za něco,“ dodal vlkodlak.
„No?“
„Šéf dělá v celé čtvrti dusno. Museli jsme narychlo přesunout všechny smečky do slumů. Nemůžeme pořádně
ven, protože všude jsou buď šéfovi chlapi, nebo lidé, kteří se nechali nalákat na odměnu vypsanou na tvou hlavu.“
Při posledních slovech Kan ztuhl jako socha, ale pak pronesl: „A co s tím mohu udělat?“
„Zabij šéfa! Víš, kudy se k němu dostat. Znáš jeho zvyky a zlozvyky. Snadno překonáš jeho obranu. Až bude mrtvý,
tlupa se rozpadne.“
„Ale když ho zabiji,“ zjišťoval Kan opatrně všechny souvislosti, „nastoupí na jeho místo jiný.“
„Ne,“ ozval se vlkodlak. „Na jeho místo nastoupíš ty.“
„Cože?!“ zařval Kan, až všichni okolo sklopili uši a tlamy se jim zkroutily bolestí.
„Teď jsi jeden z nás,“ pokračoval vlkodlak a narovnal uši. „Ale zároveň jeden z nich. Víš a znáš vše potřebné pro
ovládnutí téhle čtvrti. A my pak budeme mít jednodušší život.“
„Takže chcete tuhle čtvrť změnit na spižírnu, je to tak?“ zavrčel Kan nepřátelsky.
„Ne přímo,“ zvedl vlkodlak tlapy na znamení smíru. „Jen nám pomůžeš s lovem.“
Kan se pohnul rychlostí blesku. Je sice drakodlak a musí požírat lidi, kteří mu ke své smůle vstoupí do cesty, jinak
sám pojde hlady, ale to neznamená, že promění byť i jen jediný dům tohohle města ve spižírnu pro smečky hladových
vlkodlaků. Narazil do řad vlkodlaků jako trebuchetem * vystřelený balvan do hradební zdi. Jednou rukou chytil starého
vlkodlaka pod krkem a druhou, sevřenou v pěst, odhodil ty nejbližší do davu. Ostatní se překvapením nezmohli ani
na slovní námitku.
Držel vlkodlaka pod krkem na délku paže před sebou ve vzduchu, takže mohl jen kopat nohama.
„Nikdy, rozumíš, nikdy!“ syčel vztekle Kan, oči mu celé zrudly a ze špičáků mu odkapával jed, „neudělám z nějakého
města nebo vesnice spižírnu ani pro sebe, ani pro vás. Jasné?! A teď mi pověz, kde se mohu umýt!“
Vlkodlak pouze zachroptěl, protože mu drakodlačí paže drtila krk.
„Voda je jen nahoře, vedle příbytku hostinského,“ ozval se jiný hlas odněkud ze schodů. Kan se tím směrem podíval
a uviděl vlkodlačici.
„Vlevo, nebo vpravo?“ zeptala se Karra, aby zmírnila napětí vznášející se ve vzduchu. Ani jí se vlkodlakův nápad
nelíbil, ale na druhou stranu odtud chtěla odejít v dobrém.
„Vlevo,“ odpověděla Arkash. „Už jsme vodu připravili. Každý nový dlak se po prvním jídle musí umýt,“ dodala
na vysvětlenou.
Kan obrátil pohled ke škrcenému vlkodlakovi. „A ty jsi vlastně kdo? Vůdce místní smečky?“
Vlkodlak přikývl a Kan ho postavil na zem. „Skutečně na mě šéf vypsal odměnu?“ zeptal se pak mírnějším hlasem.
„Tisíc zlatých,“ přikývl vlkodlak a mnul si krk. Dohromady se mu však téměř nic nestalo. „Hledají tě skoro všichni.
Doneslo se nám, že něco našli v celnici, ale ty jsi tam prý nebyl.“
Kan mrkl na Karru. Jen pokrčila rameny a postavila se vedle něj.
„A co víš dalšího?“ vrátil se zpět k vlkodlakovi.
„Už nic,“ přiznal se.
„Tisíc zlatých,“ zasyčel Kan vztekle. Náhle sevřel ruce v pěst a prudce se obrátil. Pěst opsala ve vzduchu půlkruh
a narazila do hrany zdi u dveří do nejbližší místnosti. Ozvalo se zadunění, vzduchem se rozlétly kusy kamene a malty
a roh v délce jedné stopy zmizel.
„To bude dobré,“ uklidňovala ho Karra a objala ho kolem ramen. Ale cítila, jak se její druh chvěje vzteky. Čelisti měl
pevně sevřené, ovšem po krku mu stékaly kapičky jedu, kterého jeho tělo produkovalo stále větší množství. To se drakodlakům
stávalo, když se skutečně rozzuřili a Karra se obávala, aby Kan nevyrazil do ulic jako vraždící monstrum.
Nebyl by prvním dlakem, který by se nechal svou zlobou příliš unést.
„Nebude,“ odvětil vztekle. „Složil přísahu! Jako já! A teď na mě vypsal odměnu, jako na nějakého psance!!“
Karra tak docela nechápala, co to bylo za přísahu, ale viděla, že se Kanův vztek spíš stupňuje, než aby ustupoval.
„Zabiju ho!“ rozhodl se Kan a podíval se na Karru. „Ukážeš mi cestu stokami pod jeho dům a já si to s ním vyřídím!
A s těmi zakrslíky, co mu hlídají zadek, taky! Nezbudou po nich ani špatné vzpomínky!!“
„Jistě, samozřejmě, dostaneš je,“ opakovala Karra co nejjemněji a laskala ho drápy na krku. „Ale nejprve se vykoupeš,
aby ti zchladla hlava a mohl jsi správně uvažovat. V téhle náladě nemůžeš do boje, víš to přece lépe než já.“
* Trebuchet – velký vahadlový prak určený k boření opevnění.
-104-