Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
k jídlu. Pak ji ovšem žaludek upozornil, že pokud hned něco nesní, začne svou prázdnotu urgovat silněji. Posadila
se na zem vedle svého druha, položila si těla před sebe a dala se do jídla.
Kan jedl rychleji, takže dojedl ve chvíli, kdy ona ještě jídlo měla. Přisedl si k ní, ale nepokusil se jí vzít ani sousto.
Místo toho ji znovu vzal kolem pasu a zanořil tlamu do jejích vlasů. Začal jí jemně olizovat krk a ramena.
Když dojedla, posadila se mu na klín, přitiskla se k němu a znovu mu začala broukat. Kan blaženě zavřel oči a položil
si hlavu na její rameno, takže měla tlamu přímo u jeho ucha. Hladila ho a přitom mu broukala melodii stále dokola,
dokud se znovu nepohnul. Zvedl hlavu, otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.
„Kde to jsme?“ zeptal se docela normálním hlasem.
„V krčmě U vlkodlačí hlavy,“ odpověděla. „Podařilo se mi tu získat pokoj, kde by ses mohl proměnit a najíst.“
„Proměnit? Najíst?“ divil se a tím potvrdil její obavy, že si nic nepamatuje stejně jako ona a ostatní dlaci, a že nyní
nastane dlouhé a těžké vysvětlování. Pak si konečně uvědomil, že vnímá místnost jinak, než byl zvyklý a sklonil hlavu.
Vůbec se nedivila, když ji v prvním šoku shodil z klína na zem a vyskočil na nohy. Klidně se posadila a čekala,
až se trochu uklidní. První jídlo si sice nepamatuje, to už věděla, ale měl by si pamatovat události mezi vlčími lidmi,
a to by na něj mělo mít nějaký vliv.
Kan se uklidňoval dlouho. Ani dřív se o něm nedalo říct, že je kliďas, spíš naopak. Jinak by také nemohl velet několika
desítkám více méně nezvladatelných chlapů. Pohled na kostry by ho po posledních dnech nechal klidným, kdyby si
neuvědomil, že nyní to byl on, kdo ty lidi sežral. Navíc cítil, jak mu žaludek dává pomalu na vědomí, že sice
jedl, ale nebylo toho dost. Celé tělo mu pokrývala zaschlá krev, vlasy, proměnou zcuchané stejně, jako se to stávalo
Kařře, mu krev slepila do jednoho ohromného chuchvalce, pod kterým ho navíc nesnesitelně svědila kůže.
„Omlouvám se,“ řekla, když konečně přestal přecházet sem a tam.
„Za co?“ trhl sebou, protože se soustředil sám na sebe a na to, jak se vyrovnat s tím, že právě sežral šest lidí.
„Kousla jsem tě, vzpomínáš?“
„Pamatuji si, že jsme byli u vlčích lidí a dali mi něco napít, protože jsi mě kousla. Vlastně jen škrábla. Mezi
námi, voda ze stoky by snad chutnala líp. Pak si nepamatuji nic.“
„Jen to,“ dodal po chvilce, „že se mi něco zdálo. Někde jsem byl, ale nevybavuji si kde. A zněla tam taková melodie.“
„Jaká?“ naklonila Karra hlavu ke straně. Kan se pokusil zabroukat několik taktů a Karra se hned přidala.
„To je ono!“ ukázal na ni drápem. „Takhle to znělo. Odkud ji znáš?“
„Broukala jsem ti ji, když ses měnil,“ přiznala se. „Měla ti pomoci s proměnou a se smířením s novým tělem.“
„A myslíš, že pomohla?“ zeptal se Kan se zájmem, protože on sám na sobě žádné smíření nepozoroval.
„Asi ano,“ odpověděla a pověděla mu, jak se s ní rozdělil o jídlo, když poznal, že má také hlad a jak pak seděl vedle
ní, když jedla pomaleji než on.
„To jsem udělal? Takže jsem je všechny nesnědl?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „A hrozně mě to překvapilo, protože já bych se po první proměně nerozdělila asi s nikým.“
„Takže teď je ze mě to samé, jako z tebe?“
Přikývla. „Jsi drakodlak. První, který se zrodil z kousnutí.“
„No,“ řekl po dlouhém tichu, kdy se znovu prohlédl od hlavy k patě a vzpomínal na vše, co si s Karrou od prvního
setkání řekli. „Víš, jak jsem ti říkal, že tě budu milovat v kterékoli podobě?“
„Ano?“ zeptala se opatrně.
„Nyní to mám mnohem jednodušší,“ podrbal se snad už po tisící ve slepených vlasech. „Přece jen jsem
se obával, abys mě přitom neumačkala nebo nekousla. Takhle mohu být v naprostém klidu.“
Karra na něj chvíli zírala s otevřenou tlamou. Kana napadlo, že se mu sice předtím také líbila, ale jen proto, že měla
částečně lidské tělo. Přes všechna ujišťování měl stále pochybnosti, zda se s ní v drakodlačí podobě dokáže milovat.
Nyní, když ji viděl drakodlačíma očima, mu připadala ještě krásnější, než když ji viděl jako dívku a napadlo ho, že by
bylo možná lepší, kdyby se v dívku už nikdy neproměnila.
Postavila se a došla k němu. „Před chvílí jsi tu pobíhal zděšený z toho, jak vypadáš a co jsi udělal těm lidem.“
„Ale já nejsem smířený s tím, že budu požírat lidi,“ namítl rozhodně. „V tomhle k sobě cítím odpor a nevím, jak
dlouho mi potrvá, než se na to začnu dívat jinak. Ale pokud jde o nás dva, je to naopak velká výhoda.“ Objal ji a přitiskl
k sobě.
Věnovala mu soucitný pohled a začala mu olizovat tlamu. Jí osobně totiž bylo v téhle podobě olizování mnohem příjemnější,
než lidské líbání. Kan to asi vnímal podobně, protože jí začal důvěrnost oplácet stejným způsobem. Nejpříjemnější
však pro ně bylo jemné kousání předními zuby. Jejich šupinám nijak neublížilo, ale ten jemný stisk špičkami
zubů jim byl tak příjemný, že je uváděl až do transu, jak Kan zjistil, když ho začala kousat do krku. Vzpomněl si, že ho
několikrát kousla i pod celnicí, ale vždy se hned odtáhla. Nyní chápal, proč to dělala a ochotně jí to oplácel.
„Se zabíjením lidí se nesmíříš nikdy, pokud se jako dlak nenarodíš, anebo nejsi zabiják od přírody,“ šeptala mu tiše
do ucha. „Zkus se na to dívat tak, že od teď jsou lidé tvou potravou. Nic jiného nejíme. Věř mi, zkoušela jsem lovit
všechno možné, ale v tom lepším případě ti to nechutná a v tom horším ti je tak špatně, že bys raději zemřel. Buď budeš
-102-