Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Tohle se moc často nevidí. Taková síla, prudkost útoku, žravost a násilí,“ bručel si pro sebe a kroutil přitom hlavou.
„Setkal ses s tím někdy?“ ptal se Kan netrpělivě.
„Osobně? Ne,“ přiznal Alrin. „Ale časem dokážu zjistit, čí tesáky to nejspíš byly.“
„Časem? Co to znamená?“
„Pár dní, řekl bych. Musím projít mnoho knih a vyptat se na různých místech. A skutečně to tady řádí několik dní?“
„Spíš týdnů,“ opravil ho Kan a popsal mu včerejší nález v Torkrestu a nezapomněl ani na polohu lebek v podzemí.
„Úžasné,“ bručel Alrin.
„Ani bych neřekl,“ usekl Kan. „Přišel jsem o dvaadvacet chlapů, aniž by si někdo něčeho všiml.“
„Bude jich víc, věř mi,“ uklidňoval ho Alrin.
„Cože? Všechny chlapy jsem sečetl, víc jich nechybí!“
„Ale ne, ne tvých chlapů, mrtvých celkově. Věř mi.“
„Takže tušíš, co to je?“ zajímal se Kan živě a i jeho chlapi natáhli uši.
„Mám jistou představu,“ přisvědčil Alrin. „Ale ať už to nakonec bude kterýkoli z nich, je to špatné.“
„A co to tedy je? Dá se to zabít?“
„Všechno se dá zabít,“ usmál se Alrin. „Problém je, že někdy na to potřebuješ hodně nezvyklé a vzácné zbraně.“
„Je mi jedno, co k tomu budu muset použít, ale osobně to stáhnu z kůže.“
„Ano, věřím, že bys to rád udělal, ale tak snadné to nebude,“ řekl shovívavě čaroděj.
„Proč?“
„Protože nemrtvé je těžké zabít.“
„Cože?“ vyjevil se Kan. „Tohle dělá nějaký plesnivý vlkodlak?“
„Ne.“
„Ale řekl jsi nemrtvý.“
„Ano, řekl, ale to neznamená, že jsem myslel vlkodlaka.“
„A koho jsi tedy myslel, u všech sakrů?“
„Musím si to ověřit, přijď zítra. Dostaneš popis toho, koho máš hledat. Nyní ti mohu říct jen tolik, že to nebyl
vlkodlak ani liškodlak. O těch vím, pohybují se po tomto divném městě, ale tohle by nedokázali. Kdyby sami narazili
na toho neznámého útočníka, zbyla by z nich stejná hromádka kostí, jako z tvých lidí.“
„Do zítra přijdu o další muže,“ protestoval Kan. „Musím to vědět ještě dnes do soumraku.“
„Je mi líto,“ zvedl Alrin dlaň pravice na znamení omluvy.
„Kolik chceš, aby to šlo rychleji?“ zavrčel Kan.
Alrin mávl rukou. Kan odlétl přes místnost a dopadl na své muže. Alrin se narovnal, zamračil se a zavířil kolem něj
vítr.
„Kdybych chtěl peníze,“ hromoval hlasem, pod kterým se klepaly stěny, „tak jsem se s tebou vůbec nebavil. Ale
někdo dokáže zabít hrdinu s mým amuletem na krku a tím se to stalo věcí mé cti. Pomohu ti zcela zdarma, takže mě
neurážej slovy o penězích!“
Pak pustil Kana ze svého kouzla a dovolil mu, aby se postavil.
„Přijď zítra ráno. Některé informace se mohu dozvědět pouze v noci. Pokud nebudeš moci dospat, přijď klidně
za úsvitu. A teď mě nechte pracovat, cestu ven najdete sami.“
„Za úsvitu budu u dveří,“ přikývl Kan, ale Alrin jen mávl rukou, ani na něj nepohlédl a zajímal se o prokousnutou
kost.
Kan se svými muži vyšli na ulici a bez váhání zamířili k šéfovi. Musí varovat všechny své bojovníky. Ještě pár takových
nocí a přijde o své nejlepší muže. Nejkratší cesta vedla přes náměstí Dvou sluncí, kde na něj u věže čekala
dvoučlenná hlídka městské stráže. Kromě ní se v těsné blízkosti věže pohybovalo šest Kanových mužů, aby hlídce
jemně naznačili, že tu není vítána a měla by se rychle vrátit k vnitřnímu opevnění nebo na obchodní cesty, kde je její
místo. Ale hlídka zřejmě měla velmi vážný důvod tu zůstat, protože odolala veškerému psychickému nátlaku. S úlevou
pak oba strážní přistoupili ke Kanovi.
„Kane, musíme s tebou mluvit,“ pronesl vážným hlasem kapitán Drehel.
„Mám na spěch,“ pronesl Kan vlídně, protože se mu před Alrinovým domem vrátila zbraň do pouzdra u pasu a rychlou
chůzí se uklidnil. Navíc byl přesvědčen, že je dobré občas s městskou stráží spolupracovat a zrovna s Drehelem již
dávno navázal přátelské kontakty, výhodné pro obě strany.
„To vidím,“ usmál se Drehel a kývl na Kanův udýchaný doprovod. Muži ovšem nesdíleli Kanovy názory na městskou
stráž, a proto kapitána sledovali podezíravými pohledy. „Přesto tě musím požádat o několik minut tvého času.
Ve vnitřním městě se stalo něco podivného a já musím mít jistotu, že v tom nejedete.“
Kan si pečlivěji prohlédl Drehelovu tvář a rozhodl se mu vyhovět. Kývl hlavou k věži a společně vstoupili dovnitř.
Nevystoupali však do podkroví, ale posadili se na sedátka v prvním patře. Společně s nimi tam vystoupal i Kanův
kompletní doprovod a Drehelův kolega. Byl to pouhý nováček a z Kana a jeho bojovníků měl viditelný děs. Bylo s podivem,
že na něm zbroj strachem nechrastila.
„Tak co se stalo?“ zeptal se Kan, když se posadil na jednu ze stoliček a opřel se zády o stěnu.
-25-