Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Jděte na hřbitov zasvěcený Aristovi, bohu války, najděte tam nějaké pěkné místo, vykopejte hrob a přitáhněte tam
Aristova velekněze. Kdyby se mu náhodou nechtělo, připomeňte mu, že vím o jeho obchodech. Dnes o půlnoci pohřbí
mého syna a jeho ochranku do společného hrobu se všemi poctami pro padlé hrdiny, aby se dostali do Síně bojovníků
v Aristově říši. Hodinu před půlnocí tam dorazím i s ostatky a ani všichni bozi vás nezachrání, pokud zjistím, že něco
není tak, jak má být!“
„Jistě, šéfe, samozřejmě, jak si přejete,“ blekotali Feryl s Errethem a pozpátku vypochodovali z místnosti. Tam Feryl
narazil do jednoho ze strážců, který ho okamžitě chytil za límec, otočil hlavou do chodby a přesně mířeným kopancem
svědčícím o mnohaleté praxi, poslal ke schodům, které poskok zdolal několika kotouly. Z domu se oba vyřítili, jako by
je honil sám vládce pekel, sotva se stihli vyhnout Kanovi a jeho mužům na ulici před dveřmi, a zmizeli v prachu. Doslova
v prachu, protože již déle než týden ani nekáplo a za každým chodcem se zvedaly obláčky jemného žlutavého prachu.
Kan rozdělil úkoly a pomalou chůzí se s třemi nejbližšími kumpány vydal na své obvyklé stanoviště. Kan sídlil
ve staré věži na křižovatce původních obchodních cest, asi půl hodiny od ulice V půli. Křižovatka tvořila menší náměstí,
kde se denně konaly trhy. Náměstí bylo blíž vnitřnímu opevnění a současně jen kousek od nynější hlavní třídy, vedoucí
z města na sever. Tudy do města proudilo zboží z vnitrozemí a bylo ho dost. Kdo se nedostal na hlavní tržní
místa, musel vzít za vděk menšími plácky v postranních uličkách, nebo právě na takovém náměstí, jako bylo to pod
Kanovým příbytkem. Náměstí Dvou sluncí, jak se mu říkalo, mělo navíc tu výhodu, že k němu vedly poměrně široké
cesty, takže na něj pohodlně zajeli i obchodníci s povozy. A navíc z něj nemuseli městu platit daň. Platili však šéfově
bandě za ochranu a všichni věděli, kdo je sleduje z vrcholku věže. Na druhou stranu se na náměstí nedrželi kapsáři
a jiná pakáž, protože alespoň Kan zastával názor, že má-li chudák platit za ochranu dobrovolně a dlouhodobě, musí vidět,
že se na jeho ochranu skutečně něco dělá. Proto byl každý dopadený kapsář a zloděj veřejně zkrácen o ruku, aby si
příště pamatoval, že ji nemá strkat do cizích kapes.
Kan prošel dveřmi do věže a vystoupal do podkroví. Měl odtud ještě lepší výhled nežli šéf, protože věž byla nejméně
o tři patra vyšší, než šéfův dům. V noci z věže vyvolával ponocný čas a netřeba dodávat, že i on patřil ke Kanově skupině
bojovníků. Do věže se dostali jen vyvolení. A nevyvolení si naopak přáli, aby nikdy nepoznali její vnitřek. Důvěryhodná
fáma říkala, že koho do ní Kanovi muži zatáhli, toho už nikdy nikdo neviděl.
Kan se po svém zvyku rozvalil na trám u jednoho z osmi vikýřů a sledoval město pod věží. Jeho tři kumpáni se zařídili
každý po svém. Alro kněz chrámu boha války na částečný úvazek, příležitostný a hrdiny velmi vyhledávaný věštec,
se usadil ke zdi na stoličku, natáhl nohy před sebe, zády se opřel o stěnu a zavřel oči. Byl známý tím, že dokáže usnout
vždy a všude, ale na druhou stranu dokázal bdít tři dny v kuse a stále být dostatečně při smyslech, aby byl platným
bojovníkem. Oblékal se úplně stejně jako jeho velitel. Ale byl štíhlejší a měl mnohem jemnější rysy obličeje. Když na
sebe vzal kněžské roucho a zadíval se na hrdinu, uvědomil si ten chudák až venku před chrámem, co všechno Alrovi vypověděl,
přestože původně si přišel jen pro požehnání před novým úkolem, který na něj čekal.
Tasah si našel vikýř, ze kterého viděl na Torkrest, posadil se na trám a zamyšleně sledoval baštu i s přilehlou částí
opevnění. Pokud se tam pohne cokoli většího než kočka, neunikne mu to. Měl nejlepší oči z celé Kanovy tlupy a dnes
byl se svým velitele spíš náhodou. Jinak vykonával hlídky na různých místech šéfova území a posílal zprávy po spojkách.
Nechal si narůst dlouhý plnovous a stejně dlouhé vlasy, končící až po lopatkami. Ačkoli byl muž, dbal na jejich
vzhled a musel si za to vyslechnout nejeden vtípek. Na druhou stranu uměl vytáhnout meč rychleji než kdo jiný, snad
kromě Kana, takže nikdo se na jeho adresu nebavil příliš dlouho. Jeho menší vzrůst a permanentně zarputilý výraz
ukazoval na trpasličí předky, což tak trochu vysvětlovalo délku vlasů a vousů a jeho péči o ně. Jako jediný se oblékal do
kroužkové košile, přes kterou nosil povinný kabátec jako znak příslušnosti ke Kanovi. U pasu se mu houpal krátký meč,
ale přes rameno neustále nosil dvoubřitou sekeru, se kterou se uměl pořádně ohánět. Těžká zbraň vyžadovala značnou
sílu, a tak nikoho nepřekvapily mohutné svaly vyplňující jeho paže.
Eras, se naopak posadil na schody do podkroví s mečem přes stehna a hlídal. Ne že by toho bylo zapotřebí, protože
v nižších patrech věže se nacházelo celkem třicet zkušených zabijáků, ale dělal to tak vždy. Byl nejvyšším a nejmohutnějším
z Kanova doprovodu. Nepatřil sice mezi hromotluky, ale dokázal vám uštědřit ránu pěstí, kterou jste hned
tak nezapomněli. Neměl rád dýky, vždy tvrdil, že jsou pro něj moc jemné. Raději nosil pořádný meč a kožený kabátec si
nechal vyztužit plechem. To, co nyní nosil, bylo někde uprostřed mezi kabátcem a brigantinou a již mnohokrát mu tento
oděv zachránil život, kdy zastavil ránu mečem mířící na jeho záda.
Odpoledne se pomalu překulilo a nastal soumrak. Ve městě se rozžaly louče a pochodně, prodejci kvapně sklízeli
krámky a hleděli se dostat dál od města, nebo alespoň do opevněných nocleháren, kterých bylo jen několik, a všechny
se nacházely podél vnitřního opevnění. Byl to jeden z mnoha marných pokusů městské vlády reagovat na vysokou zločinnost
ve vnějším městě, jak se také říkalo oblastem mezi oběma opevněními.
Život se přesunul z ulic do hospod, putyk, krčem a náleven různých cenových kategorií a různé nebezpečnosti. V šéfově
části města byly dokonce takové, do kterých se neodvažovali ani jeho muži. Nacházely se porůznu roztroušené
po celé jeho části města, ale vždy v těch nejzapadlejších koutech. Neplatily za ochranu, na druhou stranu, nedělaly
žádné velké potíže. Na ulicích v jejich okolí bylo v noci nezvykle ticho a lidé žijící v jejich těsném sousedství děla-
-9-