Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
jako na šílence a čaroděj se tak téměř choval. Učedník k němu musel přistoupit a sebrat mu knihu, protože hrozilo,
že spadne na zem. Pak svému mistrovi podal sklenici vody, protože se jeho smích změnil v záchvat kašle.
Čaroděj několika doušky uklidnil podrážděné hrdlo a znovu se zahleděl na Kana. Koutky mu však stále cukaly
a bylo vidět, že se musí přemáhat, aby se nezačal smát nanovo.
„Můj milý Kane, takhle jsem se nezasmál několik desetiletí. Už jsem si skoro zoufal, že jsem viděl a slyšel všechno,
co je na tomto světě k pobavení a rád bych ti poděkoval, že jsi mě vyvedl z omylu. Hned je mi lépe!“ Znovu se začal
tiše smát, ale dusil to v sobě natolik úspěšně, že se po chvíli uklidnil.
Za to Kan se nebavil. Koukal jako čert, protože nechápal ani slovo. Jen měl pocit, že si z něj Lafavel dělá legraci.
„Podívej,“ pokračoval čaroděj, „tu mapu si vezmi a užij ji ve zdraví. Nech mi tady těch padesát zlatých a je tvá. Dal
bych ti ji levněji, to vyprávění za to stálo, ale když jednou stanovím cenu, již ji neměním.“
„A prozradíš mi, co tě tak pobavilo?“ zeptal se Kan, zatímco otevíral měšec a začal z něj vybírat mince.
„Ne,“ usmál se znovu Lafavel. „Přijdeš na to sám a až to bude za tebou, jistě se budeš smát také.“
„Tím si nejsem tak jist,“ zabručel Kan pochybovačně a odpočítal na mapu padesát zlatých mincí. Lafavel kývl
spokojeně hlavou, učedník obnos shrábl do dlaně a odnesl. Než se vrátil, stočil Kan mapu do ruličky a zajistil ji
bronzovým prstencem.
„Dám ti radu do života,“ řekl čaroděj a vstal z křesla. Kan se k němu obrátil.
„Nevím, kam až ses ve svých úvahách dostal, ale vidím na tobě, že jsi blízko a sám to tušíš. Doufám, že ti ta mapa
a seznam skutečně pomohou. Ať už se kolem tebe pohybuje cokoli, je to tak blízko, že by sis na to mohl snad i sáhnout,
jen kdybys věděl, kam a hlavně kdy natáhnou ruku. Přeji ti mnoho štěstí.“
„Děkuji,“ odpověděl Kan, který byl takovým proslovem zaskočen a vyveden z rovnováhy. Potřásl si s čarodějem rukou
a pak i se svými muži odešel. Ulicí procházeli stejně tiše, jako cestou k čaroději.
„Mistře?“ ozval se učedník, když poslední z Kanových mužů odešel a dveře byly opět pevně zavřené a zajištěné.
„Ano?“
„Vy skutečně víte, co si s ním takhle hraje?“
„Ne, nemám potuchy, co to může být, ale vidím v tom jasný úmysl. Táhne ho to k sobě. Ten tvor chce, aby ho našel
právě Kan. Možná to má něco společného s jeho minulostí, kdo ví.“
„A co vás tedy tak pobavilo?“ nechápal učedník. Mistrovi opět zacukaly koutky.
„To, jak se to kolem něj stále motá. Je to divné. Na jednu stranu ho to ohrožuje na životě, zabíjí mu to bojovníky, likviduje
to jeho zdroje informací, ale současně jsem z Kana cítil, že ten tvor u něj musel být velmi blízko. Až děsivě
blízko, doslova na délku paže a Kan to moc dobře ví. Přitom je stále naživu a nemá ani škrábnutí.“
„Proč by to někdo dělal?“ nechápal stále učedník.
„Jsou věci, mezi nebem a zemí, které se nepovolaný nedozví. A nám nebylo souzeno, abychom se to dozvěděli.
Vzpomeň si na Kanova slova. Každý, kdo mu pomáhal a na něco přišel, byl zabit nebo vyhnán. Jistě tím myslel lidi
mimo šéfovu tlupu. A to jsme i my.“
„Vy si myslíte, že ho to sledovalo až sem?“
„Jsem si tím dokonce jist,“ usmál se čaroděj. „Dnes zajistím náš příbytek bojovými kouzly a den nebo dva sem nikoho
nepustíme. Ale hned ráno se projdeš po okolí a budeš se pořádně dívat.“
„Proč? Budu hledat něco nezvyklého?“
„Ne, bude to věc v této čtvrti poměrně běžná. Budeš hledat mrtvoly.“
„Proč mrtvoly?“ vyděsil se učedník.
„Protože Sedd nemá šéfa rád a Kana nenávidí. Nenechá si ujít příležitost k jeho odstranění. Byl tu poměrně dlouho
a zpět na jejich území je to dlouhá procházka.“
„Vy myslíte, že najdu Kana a jeho muže?“
„Ne, jsem si jist, že najdeš ty, které Sedd pošle, aby Kana zabili a nezemřou mečem ani dýkou.“
Kanova skupina opatrně procházela ulicí a držela se ve stínech. Několikrát se jim zdálo, že slyší něčí kroky, ale
nikoho neviděli. Kan však jednou zahlédl nějaký pohyb v ulici za nimi a byl si téměř jist, že se nějaký stín ukryl za rohem
domu.
„Jdou po nás,“ zasyčel na své muže. Ti jen přikývli a pevněji sevřeli meče.
Pokračovali dál a dávali si pozor, aby se příliš neodkryli. Právě procházeli kolem domu s vytlučenými okny v přízemí,
když Kan zaslechl další zvuk. Byl to ošklivý zvuk odjišťované kuše. * Ale než stihl udělat cokoli na svou obranu, vyletěl
z okna domu šíp. Mířil však vysoko a zmizel kdesi ve stínech. Zaslechli jen tupé zadunění, jak se do čehosi zabodl.
* Nebyla to klasická kuše, nýbrž speciální zbraň, vyráběná v Mykashi na zakázku. Běžné kuše neměly pojistky,
maximálně si kušiník vkládal kousek dřeva mezi spoušť a pažbu, aby nevystřelil předčasně. Zbraň, kterou Kan slyšel
odjišťovat, byla menší a celokovová. Do války se nehodila a neměla ani nijak zvláštní dostřel. Byla však velmi
oblíbená mezi nájemnými vrahy pro své malé rozměry, kdy se vešla pod plášť a nikdo si jí nevšiml. Proto také byla
vybavena pojistkou, aby náhodou nespustila předčasně a nezastřelila svého majitele.
-64-