Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Šéf byl u sebe a netrpělivě Kana očekával.
„Doufám, že máš pod tou vestou něco z kalené oceli,“ pronesl tiše muž u vchodu do domu.
„Zase řádí?“
„To je slabý slovo.“
„Bude hůř,“ pronesl Kan věštecky a vstoupil i se svým doprovodem do domu. Původně je chtěl nechat na chodbě, ale
z taktických důvodů si je nakonec vzal sebou až k šéfovi.
„To jsou k nám hosti!“ vítal ho šéf jízlivě, sotva se objevil ve dveřích. „Jak vidím, zrovna snídáme! Omlouvám
se velice, že jsem si dovolil tahat tě z postele! Příště pro tebe pošlu nosítka!“
Pak udeřil pěstí do stolu a prázdná láhev od vína se poroučela na zem.
„Kde ses flákal?!“ zařval, až mu naběhly žíly na krku.
„Sbíral jsem kosti,“ odvětil Kan ledově.
„Co to meleš?“ zarazil se šéf.
„Neskončilo to. Dnes v noci to zabilo další tři muže. Jednoho hrdinu a dva naše. Hrdinu ve stoce, když utíkal
od Umrlce, naše chlapy to sežralo v Šedé baště.“
„Proč utíkal od Umrlce?“ zajímal se hned šéf. Umrlec patřil k nejvýznamnějším zdrojům financí tlupy a snížení jeho
obliby mezi hrdiny bylo to poslední, co by si šéf přál.
„Šel jsem se poptat Azala, jestli se něco neříká mezi hrdiny a on nás viděl přicházet. Utekl stokou, ale už v první zatáčce
ho to dostalo a kosti leží přímo pod mříží před vchodem do Umrlce.“
„A tys nic neslyšel?“
„Ani slovo. Dokonce ani výkřik. A spolu se mnou nikdo jiný v hospodě.“
„Do hajzlu,“ ulevil šéf.
„Jo, a když jsem byl na cestě k tobě, zastavil se tu Drehel.“
„Ten kapitán? Co tu chtěl?“
„Ve vnitřním městě se to děje také. Zatím našli patnáct koster.“
Šéf začal přecházet sem a tam po místnosti a zuřivě před sebou kopal láhev od vína.
„A víš vůbec něco, co by mohlo vést k té bestii?“
„Mluvil jsem s Alrinem.“
„A to je zase kdo? Ne počkej, to je ten čaroděj? Ale ten přece nežije v našem území?“
„Už jo, asi týden. Kousek od Umrlce. Předal jsem mu kosti z dnešní noci s otvory po zubech a lebku. Zatím to neví
jistě, ale podle prvního odhadu si myslí, že by v tom mohl jet nějaký nemrtvý.“
„Vlkodlak?“ vyjevil se šéf.
„Prý ne. Vlkodlak ani liškodlak to určitě nejsou, tím si je naprosto jistý. Zítra ráno nám poví víc. Musí provést nějaká
kouzla a prý je může provozovat jen v noci.“
„Výmluvy! Pošli k němu pár chlapů, aby ho popohnali!“
„Už jsme to zkusili.“
„A?“
„Přišli jsme o zbraně hned ve dveřích a ještě teď mě bolí záda, jak se mnou kouzlem praštil o zeď.“
„Stárneš.“
„Houby,“ odsekl nakvašeně Kan. „Je to čaroděj zvyklý jednat s hrdiny. Na toho meč dojem neudělá. Prý mu za kouzla
bez reptání platí i barbaři, a to si zaslouží obdiv.“
Šéf si jen odfrkl a hodil po něm vražedný pohled. Znovu se usadil za stolem a opřel se.
„Takže co teď?“
„Dát všem chlapům stříbro. Pokud možno co nejvíc.“
„Víš, kolik to bude stát?“
„Nechci přijít o další bojovníky. Mají větší cenu než pár cetek. Navíc jim můžeme přikázat, aby pak stříbro zase vrátili.“
„Pak?“
„Až tu bestii dostaneme, samozřejmě.“
„Dobře, domluv se s Nyrathem, ať tvým mužům během dneška vydá všechny stříbrné věci, které se dají nosit na těle.
A když to nebude stačit, ať něco koupí.“
„Díky.“
„A co budeš dělat dál? Chodit jen tak ulicemi?“
„Vím o někom, kdo bude chodit za mě.“
„A kdo to je?“
„Jedna dívka?“
Šéf na něj chvíli ohromeně zíral. „Dívka? Promiň, myslel jsem, že jen stárneš, ale ty blbneš!“
„Ta dívka,“ usmál se Kan při vzpomínce na její tvář a její vystupování, „ví přesně, co děláš. Ví, co dělám já. Někdo
si to u ní zaplatil. Když jsem s ní včera po půlnoci mluvil, už věděla, že jsou poskoci mrtví a plavou ve stoce. Věděla
-27-