Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Dosud bije,“ odpověděla jí Karra.
„Jsi si jistá?“ zapochybovala, ale stačil jediný Kařřin pohled, aby se omluvila.
„Promiň. Na chvilku jsem zapomněla, kdo jsi.“
„To je v pořádku. Slyším jeho srdce. Bije pomalu a slabě, ale pravidelně.“
„Kontrolovala jsi ta kousnutí? Změnila se?“
„Ne,“ podívala se na ni překvapeně. „Měla by se měnit?“
„To já nevím,“ usmála se Lafi. „Jsou to stopy po tvých zubech.“
„Ještě nikdo mé kousnutí nepřežil,“ povzdechla si, ale drápem opatrně otevřela Kanova ústa a podívala se.
„Nejsou tam!“ vydechla.
„Cože?“ zeptala se překvapeně Lafi a natáhla se přes ležící tělo, aby se sama přesvědčila. Karra uhnula s hlavou, ústa
však podržela otevřená.
„Je to tak,“ potvrdila její slova vlčice a znovu si klekla. „Ale moudrá z toho nejsem.“
„Já možná ano,“ řekla pomalu Karra, zavřela Kanovi ústa a začala si pečlivě prohlížet jeho ruce.
„Co hledáš?“ zajímala se Lafi okamžitě.
„Má tmavší nehty, vidíš?“ ukázala drápem na Kanovy prsty. „A taky delší a silnější.“
Lafi a Karra si pohlédly do očí.
„Kruci,“ sykla vlčice a vyskočila na nohy. „Tak tohle mě ani ve snu nenapadlo! Vždyť drakodlaka kousnutím nevyrobíš!“
„Nejspíš se ti to povedlo,“ usmívala se Karra šťastně. „Jsi první na celém světě, která něco takového dokázala. Děkuji
ti! Ani nevíš, jak moc ti děkuji!“
„To je od tebe moc hezké,“ rozčílila se Lafi, „ale co se stane, až se promění? Bude mít hlad! Jako každý nový dlak!
Musím chránit svou smečku!“
„Nedovolím ti, abys mu cokoli udělala!“ vykřikla Karra a skočila mezi ni a Kana
Ve dveřích se objevil křikem přivolaný strážný s kopím v ruce a nechápavě sledoval, co se v místnosti odehrává.
„Co když nás napadne?“ dožadovala se vlčice informací.
„Nejste lidé,“ vrčela Karra nepřátelsky. „A mně můžeš věřit. Poznám své jídlo, vy jím nejste, jasné! Pokud bude mít
hlad, bude vás ignorovat, dokud mu nezačnete bránit v lovu.“
„Dobrá,“ snažila se uklidnit situaci Lafi. „Dejme tomu, že máš pravdu. Promění se a nebude nás považovat za potravu.
Takže zaútočí na lidi?“
„Téměř jistě ano,“ přisvědčila Karra.
„Vyrazí do ulic Mykashe?“
Karra se zarazila. „Asi ano,“ přikývla znovu.
„Kolik času mu dáváš? Hodinu, dvě?“ zeptala se vlčice.
„Na jídlo? Těžko říct. Nepamatuji si svou první noc. Žádný dlak si ji nepamatuje.“
„Nemyslela jsem dobu jídla,“ zachmuřila se Lafi. „Myslela jsem, jak dlouho bude trvat, než na něj někdo použije
stříbro. Tohle nejsou hory, děvče, tohle je město a je plné šperků, dekorací, nádobí a příborů ze stříbra. Stačí i hloupá
vidlička zabodnutá do jeho těla a přestane být imunní proti oceli. Rozsekají ho na kusy.“
„To ne!“ vykřikla Karra.
„Ale ano. Pokud něco nevymyslíme. Jak dlouho se bude měnit?“
„Nemám potuchy,“ přiznala se drakodlačice.
„Tak abychom sebou pohnuly,“ rozhodla. „Svolám smečku a ty u něj počkej.“
Lafi vyběhla ze dveří, zabouchla je za sebou a chvátala za svým druhem. Našla ho v síni v lidské podobě. Blížil
se večer a bylo třeba zkontrolovat dobytek v ohradách a nakrmit ho. Za světla se vlčí lidé po statku pohybovali pouze
v lidské podobě. Vlka poznal každý, i člověk, který se ve městě narodil a nikdy z něj nevystrčil nos. Pouze v noci
se vlčí lidé odvažovali do ulic ve vlčích podobách, protože je chránila tma.
„Máme problém,“ štěkla Lafi, když došla ke svému druhovi.
„To ano,“ přikývl nevzrušeně. „Musíme nakrmit tři ohrady dobytka pro zítřejší dražbu a nemáme tu dostatek
sena, protože u dvou vozů jsou zlomené osy a kvůli obřadu jsme sem nemohli pozvat řemeslníky.“
„To jsem zrovna nemyslela,“ zavrčela podrážděně. „Ten Kan se mění v drakodlaka.“
Kashor ztuhl uprostřed snahy obout si boty a narovnal se.
„Cože? V co se mění?“
„V drakodlaka, v co jiného, když ho jeho miláček kousl!“ štěkla na něj Lafi.
„Ale…“
„Vím! Bude asi prvním drakodlakem vzniklým takovým způsobem, ale děje se to. Sama jsem to viděla.“
„Takže abychom mu sehnali nějaké jídlo,“ zabručel Kashor. „Pustit ho do ulic by byla katastrofa pro všechny.“
„Proto jsem tady. Jak sem dostaneme nějaké lidi, kterými by se nasytil, aby to nevzbudilo pozornost?“
„Je to moc na rychlo,“ bručel vlk a začal přecházet před oltářem sem a tam. „Normálně si počkáme, až se vybraný
muž ocitne někde sám a pak ho uneseme. Kolik máme času?“
-95-