Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Musím ho odnést na bezpečné místo. Nemám mnoho času. Až se Lafi vrátí s oblečením, pokud nějaké najde, ať ho
za mnou pošle po jednom z těch bojovníků, kteří byli se mnou ve stoce. Jistě jsou již na cestě sem. Vyřídím jim, aby ji
vyhledali.“
Vlci přikývli a pak ji doprovázeli jako čestná stráž až ke dveřím do stoky. Tam pak dva zůstali na stráži, zatímco
ostatní se vydali za Lafi, aby jí vyřídili Kařřino přání. Našli ji ve společné prádelně, kde s dalšími vlčicemi, vlčí lidé
se uvnitř budov pohybovali až na výjimečné situace vždy v podobách polidštěných vlků, probírala truhly s oblečením.
Bylo dost jednotvárné. Smečka navenek vystupovala jako jedna velká rodina, takže se oblékala v jednotném stylu.
Jenže žádný vlk nebyl tak mohutný, jako Kan v drakodlačí podobě. Nakonec Lafi vybrala tři největší vlčí bederní roušky,
protože v lidských oděvech nic tak velkého nenašla. Pak si vzpomněla na Kařřin tlumok. Stráž jí ho ihned donesla,
protože ho drakodlačice nechala ležet v místnosti.
Karra spěchala chodbami se svým druhem v náruči. Už mu nebroukala, protože jí k tomu nezbýval dech. Přesto byl
Kan klidný. Říkala si, že možná reaguje na její přítomnost. Doufala, že to tak je, protože by proti němu jen nerada používala
sílu. Navíc si byla jistá, že by to vůbec nebylo snadné. Byl už mohutnější než ona, a kdyby se po ní ohnal se skutečným
úmyslem zranit, nezbylo by jí nic jiného než ustoupit.
Když se míjela s trojicí vlčích bojovníků, předala jim v rychlosti další instrukce a chvátala dál. Kanovi totiž zpod rtů
vystoupily jedové tesáky a drápy na rukou i nohou dosáhly konečné velikosti. Také holá místa bez šupin zmizela. Navíc
se musela na chvilku zastavit, aby lépe uchopila jeho ocas. Již dosáhl plné délky a hrozilo, že mu na něj šlápne. Nejhorší
však bylo kručení, které se mu ozývalo ze žaludku.
Zrovna se zastavila pod otvorem do Ridarhova sklepa, když Kan otevřel oči a hladově zavrčel. Karra ten zvuk moc
dobře znala. Dával všem jasné znamení, že se mají dát na útěk, protože drakodlak vyráží na lov. Pevně ho k sobě přitiskla
a začala znovu broukat.
Kan na ni upřel rudé oči a znovu zavrčel. Začala broukat hlasitěji a vsadila vše na jednu kartu. Využila toho, že se zatím
nezačal bránit a přitiskla si jeho tlamu ke své. Kan krátce otevřel čelisti a naznačil pokus o kousnutí, ale pak tlamu
opět zavřel. Zadoufala, že si uvědomil, koho by kousl.
„Máš hlad, hrozný hlad,“ řekla tiše a tak jemně a mazlivě, jak jen uměla. Znělo to spíš, jako by mu vyznávala lásku.
„Já to vím, znám to, víš. A připravila jsem ti jídlo. Tvé první jídlo. A jeho spousta. Nasytíš se a bude ti dobře. A já budu
stále s tebou. Neopustím tě ani na chvilku.“
Kan pootevřel tlamu. „Jídlo!“ zavrčel a zdálo se, že se musí nutit, jako by vzpomínky na řeč doloval z dávno ztracené
paměti.
„Musíš se mnou,“ šeptala rychle Karra a pak mu mazlivě olízla tvář. „Dovedu tě tam, je to jen kousek odtud. Postavím
tě na zem a půjdeš hezky za mnou. Jen několik kroků. Čeká tam na tebe spousta jídla. Výborného, takové jsi
ještě nikdy nejedl.“
Povolila sevření rukou a postavila ho na zem. Kan přešlápl a postavil se proti ní. Kožešiny z něj okamžitě spadly
a Karra se neubránila, aby jí pohled nesjel o něco níž, než jen na jeho hruď.
„Jídlo!“ zavrčel Kan ještě naléhavěji a Karra se probrala. Podívala se nad sebe. Ridarh ani vlci průchod neuzavřeli.
Proskočila jím do sklepení krčmy a za ní, jako čert, prolétl Kan, aniž by musel použít ruce. Tohle dokázal s dlaky udělat
jen hlad nebo nezměrný vztek. Kan byl zatím klidný, což bylo úžasné. Hladového dlaka totiž mohl jiný dlak částečně
kontrolovat.
Karra vykročila a dlouhými kroky prošla ze sklepa do chodby. Byla téměř prázdná. Téměř proto, že pod schody stáli
vedle sebe Arkash a Ridarh. Všechny dveře byly zavřeny, kromě jediných a ty vedly do připraveného pokoje. Karra
prvním nádechem zjistila, že cítí další krev. A ucítil ji i Kan.
Vyrazil vpřed, odhodil Karru stranou, protože stála ve středu chodby a překážela mu, a vrhl se do místnosti.
„Kolik jste jich získali?“ zeptala se Karra, když znovu získala rovnováhu.
„Jen dva,“ odpověděla Arkash. „Motali se blízko téhle ulice a nikdo jiný v dohledu nebyl. Nestihli ani pípnout.“
„Děkuji,“ kývla hlavou, přešla ke dveřím a nahlédla do místnosti. Jedno lidské tělo už bylo z poloviny sežrané a Kan
měl skoro celou hlavu v břišní dutině další oběti. Pach krve tvrdě dorážel na její vlastní hladový žaludek. Oči jí plály,
z hrdla se jí linulo tiché vrčení a žaludek se jí svíral. Snažila se ze všech sil ovládnout a přitom si všimla, že se Arkash
se svým druhem takticky stahují vzhůru po schodech.
Prošla dveřmi, zabouchla je a opřela se o ně zády. Zakryla si dlaněmi obličej a snažila se myslet na všechno
možné, jen ne na lidi. V tom se jí něco dotklo. Rozevřela prsty obou rukou.
Před ní stál Kan. Byl na něj hrozný pohled. Ale udělal něco, čím ji nejprve zaskočil a pak dojal téměř k slzám. Držel
v rukách dvě lidská těla a podával jí je. Dělil se s ní o jídlo. Dokázal ovládnout svůj první hlad a uskromnit se. Takže
starý čaroděj měl pravdu, když ji učil to, co o dlacích sám znal. Ten zvláštní popěvek, který svému druhovi broukala
do uší, skutečně pomáhal jeho lidské části ovládnout tu dlačí. Bylo to velké tajemství dlaků. Takto pomáhali pokousaným
a měnícím se lidem s vyrovnáním se s novým tělem, novými touhami a potřebami.
Natáhla ruce a vzala si nabízenou potravu. Poděkovala mu kývnutím hlavy, ale Kan přistoupil k jejímu boku, objal ji
a několikrát jí olízl tvář. Právě se proměnil, napadlo Karru, a ví, kdo jsem. Překvapeně sledovala, jak se opět vrátil
-101-