Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Je to část šéfova pokladu. Doufali jsme, že si ji smečky mezi sebou rozdělí a trochu si tak usnadní život v tomhle
městě.“ Podíval se na vlkodlaka, který vypadal dost zaraženě.
„Nyní mám ovšem pocit,“ dodával, „že to nebyl tak dobrý nápad. Ale už jsme to sem přinesli a zpět se s tím tahat nebudeme.
Užijte si to ve zdraví a nepokousejte se při dělení.“
S tím se obrátil, vzal Karru kolem pasu a společně zamířili do chodby a pryč od nepříjemných vůdců smeček. Karra
se však ještě na chvilku obrátila do lokálu.
„Ve stoce jsme narazili na Ahutha. Šel sice výslovně po nás dvou, ale protože neuspěl, mohl by si klidně najít jiný
cíl. Navíc se nám téměř přiznal, že má drápy ve smrti toho vlkodlaka ve vnějším opevnění dnes odpoledne.“
Její zpráva měla na přítomné stejný účinek jako kdyby je vévoda pozval do paláce na zahradní slavnost. Karra
se spokojeně obrátila a společně s Kanem opustili lokál. Na konci chodby je však doběhla Arkash.
„Prosím, vraťte se,“ naléhala. „Otec proti vám nic nemá, on jen nesouhlasí s mou volbou Ridarha jako životního
druha.“
„Rozdělit si pytel peněz snad umí, ne?“ mračil se Kan.
„Mám obavu, aby se u toho neporvali,“ přiznala se Arkash. „Zlato nikdy nikomu nic dobrého nepřineslo.“
„Záleží na tom,“ ozvala se Karra, „kdo to zlato vlastní. Vůdcové smeček tu jsou od toho, aby rozhodovali, co je pro
jejich poddané dobré, a co ne. My jsme jen chtěli potrestat tlupu a zajistit její rychlejší rozpad. Vzali jsme si část zlata
pro sebe, ale zbylo ho příliš mnoho. O vlkodlacích se ví, že ve městě třou bídu s nouzí a ještě se musí neustále ohlížet.
Tohle vám mělo usnadnit několik dalších let. Hlavně při nákupu léků proti stříbru a při podpoře vlkodlaků, kteří právě
přišli do města. Jak s tím ale nakonec naložíte, to je vaše věc. My odcházíme z města a nějaký čas se tu neobjevíme.“
Arkash se zatvářila smutně. To se již vedle ní objevil Ridarh, který do té doby stál za nimi a tiše poslouchal. Vzal ji
kolem ramen a políbil do srsti na tváři.
„Nehádají se,“ řekl spíš ke své družce, než k drakodlakům. „Vysypali obsah pytle a dělí ho rovným dílem mezi smečky
a ostatní. Je toho tolik, že si vlastně nikdo nedovede představit, co s tím mají dělat. Nikdo neměl ani tušení, jaký
poklad šéf shromáždil.“
„Vyřiď jim, co jsi slyšel,“ odvětil Kan smířlivě. „My už musíme jít. Ale zase se uvidíme. Moc daleko od města nemířeno
nemáme.“
Do toho se otevřely dveře do lokálu a objevil se jeden z vůdců smeček. S vážným výrazem ve tváři přišel ke skupině
a kývl drakodlakům na pozdrav.
„Posílají mě ostatní,“ začal hlubokým a vyrovnaným hlasem svědčícím o dlouhé praxi v pozici vůdce smečky. „Mám
se omluvit za nedůstojné přivítání, kterého se vám dostalo a poděkovat za všechno to zlato. Smečky ho plně využijí
a alespoň ta moje v dobrém.“
Znovu kývl hlavou, tentokrát na znamení díků. Kan s Karrou mu kývnutí oplatili a drakodlak se viditelně uklidnil.
„A pak bych vám rád předal tohle,“ pokračoval vlkodlak a zalovil v měšci u pasu. Vytáhl svazeček bylinek a podal
ho Kanovi.
„K čemu to je dobré?“ divil se Kan, ale bylinky si vzal.
„I já při jídle dost hltám,“ usmál se vlkodlak, „takže poznám, když je někomu špatně od žaludku a pálí ho žáha. Hoď
špetku do vroucí vody, nech louhovat, až se voda zabarví do ruda, a pak to vypij.“
Kan udiveně hleděl na bylinky v dlani, ale pak se znovu vlkodlakovi poklonil a strčil je do tašvice.
„Děkuji mnohokrát,“ pronesl. „Myslím, že několik dalších týdnů to bude velice užitečné.“
„Až ti dojdou, zkus se poptat na trhu po Korolanově květu, tak se ta bylina jmenuje. Lidé ji dávají do omáček pro
zlepšení chuti, ale na nás působí trochu jinak.“ Mrkl na Kana jedním okem jako starý známý.
„A málem bych zapomněl,“ pronesl, když se začal obracet zpět k lokálu. „Jak jste to mysleli s Ahuthem? Skutečně
se potlouká po městě?“
„Byl to on,“ potvrdila svá slova Karra a Kan mlčky přikývl. Pak mu vypověděli události ve stoce pod šéfovým domem.
„Musím uznat,“ pokýval vlkodlak hlavou, „že má nervy, to zase ano. Ale nebudou mu moc platné. Už vyrazili poslové
k ostatním smečkám. Do hodiny mu bude tohle město těsnější než stříbrný důl.“
„Možná má u sebe další stříbrné šípy, ačkoli po dnešku nechápu, jak je u sebe může nosit,“ varoval ho Kan.
„Renegáti jsou proti stříbru odolnější,“ vysvětloval mu vlkodlak. „Nemohou se ho sice dotknout, stejně jako my, ale
mohou ho nosit u sebe, například v koženém pouzdře. A pokud měl kožené rukavice, mohl se šípů dotýkat a používat je
bez nejmenších obtíží. Ale ty kuše jste mu přece vzali, ne?“
„Zůstaly ležet ve stoce,“ přiznala Karra zaraženě.
„Pošlu pro ně naše nejlepší bojovníky se zásobou léku proti stříbru,“ zamračil se vlkodlak. „Jsou příliš nebezpečné,
než abychom je tam mohli nechat jen tak ležet.“
Pak jim kývl na rozloučenou a vrátil se do lokálu. Arkash, nyní úplně uklidněná, jim ještě jednou poděkovala a pak
spolu s Ridarhem zamířila zpět za pracovními povinnostmi.
Drakodlaci sestoupili do stoky, kde Kan s povzdechem zvedl pytle se stříbrem, zatímco Karra chvíli pečlivě větřila
a naslouchala. Až pak se chopila tlumoku s jejich věcmi.
-126-