Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Našli jsme nějaké mrtvé,“ začal Drehel. „Abys rozuměl, do dnešního rána jich je patnáct a další asi najdeme. Všichni
leželi ve stoce a zbyly z nich jen kosti. Ale podivnější je, že se nám podařilo nalézt jen tři lebky a to ještě hodně daleko
od koster.“
Kapitán se zarazil, protože si všiml Kanova ztuhlého výrazu.
„Jak asi stará byla ta nejstarší?“ zeptal se Kan bezbarvým hlasem.
„Podle mne tak měsíc, ale možná i trochu víc,“ odpověděl Drehel. „Velitel mě pověřil, abych zjistil, co se to děje
a hned mě poslal sem. Musel referovat vévodovi a ten je z toho strachy celý…“
„Podělaný,“ ozval se mu za zády Eras. „A to neviděl to, co my.“
„Co jste viděli?“ obrátil se k němu okamžitě Drehel, ale Eras nyní mlčel.
„Sehnat dnes slušné podřízené, to je úkol pro čaroděje,“ povzdechl si Kan a vraždil Erase pohledem. „Tak to dopověz,
když jsi to nakousl.“
Eras, viditelně rozpačitý, protože nevěděl, jaký trest si pro něj Kan vymyslí za to, že neudržel jazyk za zuby, vylíčil
Drehelovi všechny nálezy ve vnějším městě, ale ani slabikou se nezmínil o krocích, které Kan podnikl ke zjištění totožnosti
útočníka.
„Takže tady se to děje také,“ prohlásil Drehel a bylo vidět, že se mu viditelně ulevilo.
„Jo, taky,“ zabručel Kan. „A proč z toho máš takovou radost?“
„Vévoda je přesvědčen, že je to práce některé z tlup a podezírá hlavě tu vaši.“
„Proč? Copak vládneme magií?“ divil se upřímně Kan.
„To ne, ale vévoda už delší dobu mluví o tom, že se ho někdo pokouší zavraždit a podezírá z toho právě vnější
město.“
„Co je nám tady po vévodovi. Jeho moc sem stejně nesahá.“
„To víš ty a myslím si to i já, ale on to neví nebo nechce vědět. Abych se přiznal, ve vnitřním městě jde fáma,
že za těmi útoky na vévodu je jeho synovec. Má známé v královském městě a jen se třese na trůn vládce města. Jenže
strýček má také dost známých a tak, když to nešlo pomluvami u krále, zkouší to synovec ověřenou kombinací ocel-jed.
Když se nyní objevily ty mrtvoly, je z toho vévoda celý pryč. Viděl jsem ho sice jen jednou a krátce na vzdálenost
mnoha kroků, když jsem doprovázel velitele do paláce, ale měl jsem pocit, že se klepe jako drahý pes.“
„Ale jak přišel na to, že za těmi ohlodanými chudáky jsme právě my?“ nechápal Kan vévodův myšlenkový postup.
„To netuším,“ přiznal se Drehel. „Co hodláte dělat s těmi svými mrtvými?“
„Nic,“ přiznal se Kan. „Pouze šéf pohřbil svého syna jako hrdinu. Ostatní zůstali tam, kde jsme je našli.“
„Nebudete je pohřbívat?“
„Dokud se tu potuluje jejich vrah, tak ne.“
„Nedivím se vám,“ usmál se Drehel útrpně. „Vyřídím, co jsi mi pověděl. Myslím, že zpráva o smrti šéfova syna
nikoho ve vnitřním městě nepotěší.“
„Že by ho měli tak rádi?“ zašklebil se Kan.
„To ne,“ podrbal se Drehel na nose. „Ale znamená to, že v tom téměř jistě nejedete. Máte větší ztráty než my. Přišli
jsme o pět chlapů. Zbytek jsou většinou sloužící. Všichni měli na starosti buď úklid, nebo sklepní prostory a museli
se pohybovat kolem vstupů do stok. Ať už je napadlo cokoli, přišlo a odešlo to stokami a ty nejsou oddělené, jako povrchové
části města.“
„Ty mříže, které mají zahradit stoky v případě ohrožení vnitřního města, ještě stále fungují, ne?“ zeptal se Kan.
„Myslím, že ano.“
„Dejte je spustit. A pečlivě střežte brány.“
„Uzavření stok chápu, velitel to jistě udělá ještě dnes, ale jak by to něco mohlo projít branami? Viděl jsem stopy
zubů na kostech těch mrtvých. Tohle nebyl žádný člověk ani jiný tvor, pohybující se po ulicích tohoto města.“
„Nemohu ti říct, odkud to mám,“ ztišil Kan hlas, aby dodal svým slovům na váze, „ale z důvěryhodného zdroje jsem
se dozvěděl, že by v tom mohl být nějaký nemrtvý.“
„Ty tomu věříš?“ zeptal se po chvilce uvažování Drehel.
„Nic lepšího zatím nemáme, ale povím ti jedno. Jedna oběť z dnešní noci měla na sobě amulet proti útoku démona
a nebyl jí nic platný. Byl to velmi silný amulet a také velmi drahý. Přesto z toho muže zůstala jen hromádka kostí.“
„To je důležitá zpráva,“ pokýval hlavou kapitán. „Máš pro mě ještě něco?“
„Ne a ty pro mě?“
„Také ne. Ale navrhuji další setkání, až se dozvíme něco nového. Přijdu zase sem a počkám tu na tebe.“
„Souhlasím,“ přikývl Kan. „Pokud na něco přijdu, nebo budu potřebovat novinky z vnitřního města, pošlu někoho
k bráně se vzkazem a sejdeme se tady.“
S tím se rozloučili a před věží se rozešli. Kan chvátal k šéfovi, protože slunce nemilosrdně stoupalo a polovina dopoledne
byla pryč. Navíc jeho kručící žaludek urgoval zmeškanou snídani.
„Ještě pár takových dní a budu jako tyčka,“ postěžoval si ke svým mužům a na chvilku se zastavili u obchodníka
s pečivem. Ten Kanovi podal čerstvě upečenou chlebovou placku a užasl, když mu Kan hodil měďák a odklusal davem.
-26-