Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
děného drakodlaka. Oči jí plály jako pleněné město, vyceněné zuby se leskly a na špičkách tesáků jiskřily ve svitu
lampy kapičky jedu. Vlci, jako jeden, ustoupili. Až na Ariki, kterou Karra držela těsně u sebe a vůbec se nezdálo, že by
ji chtěla propustit.
Lafi ji chvilku pozorovala a pak pokynula bojovníkům, aby odešli.
„Jdi zařídit vše potřebné, já si tu s ní promluvím a snad přivedu ty dva,“ řekla svému druhovi.
„Jsem proti tomu, abychom přijímali zrovna je!“ štěkl Kashor. Lafi na něj upřela dlouhý pohled svých světle modrých
očí, které se nyní více než kdy jindy podobaly leštěnému ledu.
„Nesehnal jsi nikoho a jediné možné odmítáš. Přestáváš se chovat jako rozumný vůdce smečky!“
Ta poslední věta Kashora zchladila rychleji, než pád do řeky uprostřed zimy. Myšlenky se mu prudce rozeběhly
a zkoumaly jeho možnou budoucnost. Vlčí lidé sice nežili stejně jako vlčí smečky, v tomto ohledu byli příliš
lidští, ale něco z vlků v nich přece jen zůstalo. Vůdce, který selhal, měl jen dvě možnosti. Buď se rychle naučit vést
smečku správně, nebo postoupit své místo jinému. Pokud neudělal ani jedno, byl vyhnán. Lafi již mnohokrát naznačovala,
že by ráda předala starosti vůdkyně smečky nějaké mladší vlčici a dvě si za tím účelem držela u sebe, aby se naučily
vše potřebné. To znamenalo, že on musel vzít do učení jejich partnery. Kromě toho se Lafi hrozně těšila na vnoučata,
a také dcery na otce naléhaly, že chtějí mít vlastní vlčata a ne jen stále pomáhat s výchovou potomků druhých vlčic.
On sám se však pozice vůdce smečky vzdát nehodlal.
„Dobrá,“ zavrčel a bylo vidět, že prohrál. „Všechno bude připraveno včas.“ Ještě jednou loupl zlým okem po Ariki
i drakodlačici a pak odešel. Bojovníci odešli již dávno, takže výstup mezi vůdcem a vůdkyní se odehrál beze svědků.
„Tak a teď ty,“ obrátila se Lafi ke Kařře. „Nejprve pusť mou dceru, nikam nám neuteče.“
Karra vlčici pustila a postavila se přímo proti Lafi.
„A nyní ten zbytek. Říkali jsme, že obětujeme lidi našim bohům. Není to pravda. Bohům sice obětujeme, ale něco jiného.
V naší smečce, a bohužel i v ostatních, se kterými jsme v kontaktu, se už několik desetiletí rodí jen samé vlčice.
Kdybychom nedělali tento obřad, dávno bychom vymřeli. Proto jednou za rok vybereme alespoň dvě vlčice a z našeho
okolí si vybereme nejvhodnější muže, které kousnutím změníme na vlky. Stanou se partnery vybraných vlčic, členy
smečky a zajistí pokračování rodu. Měli jsme vybrané dva muže ze stráže vnitřního města, ale kvůli chaosu posledních
dnů se nám je nepodařilo získat. Potřebujeme ty muže, protože Ariki a Sarri, moje dcery, se již napily jistého odvaru.
Ještě půl hodiny, nejdéle hodinu, bude jejich kousnutí pro vlky jedovaté. Pro muže to znamená, že se promění ve vlky
a zamilují se do vlčice, která je kousla. Ten odvar pro nás kdysi dávno vyrobila jedna čarodějka a prodala nám i recept.
Je to jediný způsob, jak najít pro naše dcery partnery a udržet naši smečku dostatečně silnou, aby přežila. Pokud však
nikoho nepokoušou, samy zemřou na otravu.“
Karra se během její řeči uklidnila. „Dobrá,“ odvětila, „všechno chápu a souhlasím s tím, co musíte podnikat pro záchranu
smečky, ale jak jste přišli na ty dva?“
„Ty přece víš, čím se naše smečka živí, nebo ne?“ řekla Lafi trpělivě.
„Pěstujete zvířata. Prodáváte je a živíte se jimi,“ odpověděla Karra.
„Správně, většina vlčích lidí se živí stejným způsobem. Chovem zvěře, jejich porážením, porcováním a prodejem.
A právě přitom se naše dcery seznámily s Amashem a Erasem. Chodí sem už několik let pro čerstvé maso. A ty dvě
hloupé vlčice se do nich zakoukaly.“ Při poslední větě se zamračila na Ariki.
„Ale vždyť přesně splňují všechny podmínky?!“ vykřikla Ariki vzdorně.
„Bohové vědí,“ povzdechla si Lafi, „že nikdo na světě nelituje víc než já, že má ta hloupá vlčice pravdu. Není jediný
důvod, proč ty dva odmítnout, a proto se musím zapřít a ty dva výlupky ctnosti přijmout do smečky, ačkoli bych jim
nejraději pustila žilou.“
„Tak takhle se věci mají,“ zasmála se Karra pobaveně.
„Nevím, co je na tom k smíchu,“ odsekla vlčice podrážděně. „Neposlouchají, rvou se a vraždí. Takové vlky nepotřebujeme.
Potřebujeme silné a rozvážné členy smečky, kteří se nenechají vyprovokovat k útoku jediným slovem,
ale naopak v případě potřeby budou umět bojovat a zabíjet.“
„Amash s Erasem se rozhodli odejít z města a zkusit to v Laranu u městské stráže,“ informovala ji Karra. „Ochladí to
poněkud tvé rozhořčení?“
„Je to pravda?“ zeptala se nedůvěřivě vůdkyně smečky.
„Je,“ přikývla Karra. „Slyšela jsem je, jak se o tom baví s Kanem, mým druhem.“
„No, lepší než nic,“ povzdechla si Lafi. „Snad toho nebudeme litovat, ale nic jiného nám stejně nezbývá. Kde jsou?“
„Dole,“ ukázala Karra drápem přes rameno do chodby ke stoce. „Čekají na mě.“
„Dostaneš je sem?“
„Hravě,“ mávla rukou. „Ochotně se jich zbavím,“ dodala podle pravdy. „Jen nevím, jak je chcete pokousat, aniž by
se nebránili. Kanovi to nějak vysvětlím, ale pak je tam ještě Alro.“
„Ten věštec z chrámu boha války?“ zastříhala Lafi ušima.
„Přesně ten. Také utíká z města.“
Lafi si přitáhla dceru k tělu. „Ten je mnohem lepší!“
„Ale já ho nechci!“ bránila se Ariki se stejnou urputností, s jakou by se člověk bránil shození do propasti.
-89-