Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
kového množství drahého kovu a v takové blízkosti jim vyvolávala mrazení v zádech a bolest v kloubech. U Kana se to
spojilo s jeho ostatními potížemi a začal si přát, aby ho Karra místo jemného škrábnutí kousla pořádně.
Dům nakonec zůstal úplně prázdný, kromě skvrn od krve na stěnách a podlahách. Když Karra zavřela vstup
do stoky, rozhlédl se Kan po stoce a uviděl deset částečně potrhaných těl na jedné hromadě. Přestal se ovládat.
Dřepla si ke zdi o několik kroků dál a s pochopením čekala. Broukat na něj a nutit ho, aby s kručícím žaludkem přečkal
celou noc by bylo příliš kruté a hlavně nebezpečné jak pro ni, tak pro něho. Raději ho nechá najíst a bude
doufat, že se tím její druh uklidní a získá nad sebou větší kontrolu. Ostatně, ti lidé a trpaslíci byli mrtví, takže nic horšího
se jim už stát nemohlo.
Hromada lidských těl se postupně změnila na hromadu kostí.
„Je to lepší?“ zeptala se, když se narovnal. Byla příjemně překvapena, že není od krve jako minule, kromě tlamy
a rukou. Na trupu a ve vlasech však neměl víc krve než ona, a ta pocházela z bojů s ozbrojenci na chodbách.
Mlčky přikývl, došel k ní, dřepl si a opřel se o ni. Objala ho a jemně mu jazykem čistila obličej a ruce. Pak mu opřela
čenich o ucho a začala broukat. Okamžitě ji objal silněji. Doslova ji k sobě přitiskl, až leknutím zmlkla.
„Nepřestávej,“ prosil, „nebo se zblázním.“ Začala ho hladit ve vlasech a broukala tak dlouho, dokud nepohnul
hlavou a nenaznačil, že chce vstát.
„Je to trochu lepší?“ zeptala se a hladila ho po tváři.
„Je, ale obávám se, že mi to dlouho nevydrží,“ pronesl pomalu.
„Teď už snad ano,“ uklidňovala ho. „Najedl jsi se, a to u nás znamená hodně. Smiř se s tím. Nic jiného s tím nemůžeš
dělat. Máš jen dvě možnosti. Žít s tím, nebo to skončit.“
Hleděla mu upřeně do očí. Slyšela o dlacích, kteří byli svou první nocí tak zaskočeni a zděšeni, že skutečně spáchali
sebevraždu. Našli si prvního člověka se stříbrem a na oko ho napadli. I ona o tom uvažovala, ale nikdy k tomu nenašla
dost odvahy. Kdyby se však Kan rozhodl pro takový krok, udělala by cokoli, aby ho přesvědčila o opaku. Ale pokud by
se mu to přece podařilo, nejspíš by ho následovala.
„Jak jsi to vydržela?“ zeptal se. Hlas měl zlomený a tichý. Nic nenasvědčovalo tomu, že byl před pouhými několika
hodinami skvělým šermířem, který si užíval života jak to jen šlo.
„Vydržela. A byla jsem na to sama. Ale ty máš mě a budeš to mít mnohem snadnější. Jen mě poslouchej a uvidíš,
že najdeš i těch několik málo výhod, které dlactví přináší.“
„Jaké může přinést výhody změna v tohle?“
„Uvidíš,“ odpověděla a začala ho kousat do krku. Postupně se jí ho podařilo trochu uklidnit, takže sklonil hlavu a začal
jí laskání oplácet.
Nebyl ten nejlepší čas a nebyli na nejlepším místě, ale věděla, že nic nezlepší náladu tak, jako trocha důvěrností.
Snažila se, aby odvedla jeho myšlenky od sežraných lidí a nakonec se jí to podařilo. Když se Kan narovnal a přestal jí
laskat, tvářil se mnohem rozhodněji.
„Teď ale musíme najít šéfa,“ zabručel.
„Kde všude může být?“ zeptala se zvědavě.
„Chodil jen na tři místa. Ale do dvou z nich se ze stoky nedostaneme. Jsou to podobné věže, jako ta, ve které jsem
žil.“
„To nebude žádný problém,“ usmála se Karra. „Pohyb po nočním městě je dost bezpečný. Kam půjdeme nejdříve?“
„Víš, jak se dostat pod Nimetiův dům?“
„Ovšem.“
„Tak půjdeme tam.“ Karra vykročila chodbou zpět a na první křižovatce odbočila vpravo. Nešli nijak daleko, protože
šéf se od své základny příliš nevzdaloval a také proto, že stoka vedla napříč bloky budov, které by jinak museli obcházet.
„Jsme tu,“ ukázala na mříž ve stropě. Na první pohled bylo zřejmé, že je nahoře dokonalá tma. Kan ji zvedl a tiše odložil
na podlahu vedle. Pomohl drakodlačici nahoru a začali naslouchat. Přestože bylo všude dokonalé ticho, nezaslechli
ani jediný zvuk, který by svědčil o tom, že v domě někdo je. Přesto vyrazili na průzkum.
Stoupali po schodech jednotlivými patry, ale stále nikoho neslyšeli. Po chodbách se proháněl jen průvan a myši.
Několikrát jim kolem hlav proletěl netopýr. Vystoupali až na půdu.
„Tak tady není a dlouho tu nikdo nebyl,“ zavrčel Kan.
„Nevadí,“ mávla Karra rukou a přešla k jednomu z vikýřů. „Kam se podíváme dál?“
„Díváme se na druhou stranu,“ odpověděl a zamířil k vikýřům na opačné straně střechy. Vyklonili se ven a Kan
ukázal k věži o tři bloky dál.
„Ale to je zvonice mrtvých,“ divila se Karra. „Tam se šéf ukrývá?“
„Někdy to dělal,“ přikývl Kan.
„To se divím,“ zabručela. „To místo má dost hnusnou pověst a sama jsem tam několikrát zažila perné chvilky.“
„Opravdu?“ podíval se na ni Kan překvapeně. „Byl jsem tam několikrát a nikdy jsem tam nezažil nic podivného.“
„Asi jsi nebyl na správném místě,“ zabručela. „Kde přesně se šéf ukrýval?“
„Ve druhém poschodí.“
-110-