Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Kdyby se však hned po opuštění statku podívali Kan nebo Karra nahoru na hradby, všimli by si dvojice rudých
planoucích bodů, které je sledovaly, dokud se příliš nevzdálili. Pak se body pohnuly a proti světlejšímu nebi se objevila
mohutná postava s výrazně vlčími rysy, přešla na vrchol nejbližší bašty a zmizela.
K pastvině dorazili ve chvíli, kdy obzor na východě zrudl a nový den se začal hlásit.
Jakmile se drakodlaci přiblížili k ohradám, začali koně v nich šílet. Vyhazovali kopyty a pokoušeli se prorazit ohradu.
Karra s Kanem rychle zmizeli za zdí, obklopující obytná stavení a šestice vlčích lidí, která se měla za dne vracet
v lidských podobách na hlavní statek, měla plné ruce práce, aby zvířata uklidnila.
Drakodlaci dostali k obývání místnost v rohu budovy s oknem k jihu. Karra se totiž kdysi před Lafi zmínila, jak je
pro ni měsíční svit příjemný a jak se s oblibou vydává na střechy, kde jen tak sedí opřená o komín nebo věž a vystavuje
se jeho paprskům. Ariki proto dostala jasné pokyny, co má na pastvině vyřídit a zařídit, aby se všichni cítili pohodlně
a nehrozily žádné konflikty.
Protože svítalo, museli by se oba drakodlaci proměnit v lidi, pokud by měli vyjít ven. Ale vlci, vědomi si potíží
s koňmi a také tím, že Kana by první proměna zpět v člověka velice bolela, je ujistili, že bude úplně stačit, když se ven
podívají až po setmění, protože by stejně jen překáželi. Karra s Kanem si nestěžovali. Noc byla dlouhá a oba byli unavení.
Uložili se pod oknem na lůžko z kožešin a Karra si zahrála na malou a slabou dívku. Stočila se Kanovi do náruče.
Kan se tomu jen usmíval a ochranitelsky se ovinul kolem ní.
Když večer vyšli poprvé z domu, vedli je Ariki a Amash. Noví vlci si prohlédli okolí pastvin za dne a celodenní práce
kolem koní muže natolik unavila, že Amash šel vlastně jen z donucení, protože nechtěl nechat Ariki venku samotnou.
Karra s Kanem byli příjemně překvapeni, když zjistili, že v okolí pastviny je skalní město zabírající několik desítek
čtverečních mil a les je tam divoký, plný spadaných kmenů a větví, keře tam rostou těsně u sebe a neponechávají mezi
sebou ani trochu volného místa. Ideální prostředí pro drakodlaky, které jim umožní plně se vyžít v krkolomných kouscích
při kličkování mezi stromy, nebo při šplhání po skalních stěnách a skocích z jedné skály na druhou. Vrcholky věží
navíc skýtají mnoho a mnoho míst chráněných před nežádoucími zraky, kde budou mít dokonalé soukromí a kam svítí
měsíc po celou noc.
Ale hlavně, v tomhle prostředí budou dokonale neviditelní a skrze skalní město vedly hned dvě obchodní stezky.
Členitý terén a skalní bludiště přáli tlupám zlodějů. Lafi netušila, že právě na takové lidi se chce Kan při lovu zaměřit.
Ona jen od Karry věděla, že se jí na horách nejvíce líbil pohyb v divokém terénu s množstvím skal. Chtěla jí udělat radost
a tím ji udržet v blízkosti smečky po co nejdelší dobu. Když Kan s Karrou poprvé prozkoumávali skalní město, narazili
na trojici lapků na hlídce nad obchodní stezkou.
Kan zprvu nechtěl útočit. Neměl tak velký hlad, jako předchozí dvě noci a věřil, že vydrží do druhého dne. Karra ho
však přinutila uvěřit, že je mnohem lepší lovit částečně sytý, než úplně hladový. Přesto Kan s útokem dlouho váhal. Přiblížil
se těsně k lapkům a poslouchal jejich rozhovor. Když však slyšel, jak si vymýšlejí nové metody mučení lidí
a smějí se způsobu, jakým před několika dny pomalu zabíjeli nějakého formana, který měl tu smůlu a padl jim do rukou,
změnil svůj názor a vyrazil vpřed. Karra se spokojeným úsměvem sledovala, jak tiše si její druh počíná a jak obratně
a rychle lapky zabil. A pak překvapeně sledovala, jak nese ta tři těla k ní, pokládá jí je k nohám, objímá ji a vyzývá,
aby si vybrala jako první.
***Konec***
-129-