Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
vlasy tmavě hnědé a ne téměř černé, jak si při pohledu od stolu myslel. Z blízka byla ještě krásnější, ale její pohled ho
sevřel jako do lisu.
„Vyber si. Pokud chceš kvalitu, budeš tam sám,“ řekla a pak ho pustila. Vypila pivo na pět loků, hodila na bar pár
měďáků a odešla. Než se Kan úplně vzpamatoval, byla pryč.
„Teda,“ mrkal a kroutil hlavou, „to je kus.“
„Zajímavá holka, neříkal jsem to?“ pronesl Azal významně a vyplachoval její džbán.
„Takových se skutečně moc nerodí.“
„Teď toho lituješ, nebo si ulevuješ?“ usmál se Azal.
„Ani ti nevím,“ usmál se i Kan. Měl rád rovnocenné soupeře a rozhodně se s tou holkou chtěl znovu setkat.
Zaplatil, na Azalovo vyděšené vykviknutí, že je to na podnik, poznamenal, že to není za pivo, ale za tip na tu
holku, kývl na ostatní a odešli.
Mnoho času mu nedala. K věži to měli půl hodiny běžnou chůzí, takže museli pořádně šlápnout do kroku, aby k ní
došli v čas. Svolal si chlapy do přízemí a rozkázal jim, aby se rozmístili v okolních domech a ať mají oči a uši otevřené.
Chlapi se neptali, na to byli příliš zkušení, a během několika vteřin zmizeli ve stínech vchodů okolních budov.
Kan vystoupal do podkroví a došel ke svému oblíbenému vikýři. V podkroví nesvítilo žádné světlo, ale obloze dnes
dominoval měsíc a svítil do místnosti jedním z vikýřů. Posadil se na trám, když se za ním ozval dívčí hlas.
„Máš je pěkně vycvičené.“
Trhl sebou, postavil se na nohy a sáhl po meči. To vše jedním pohybem. Ta holka napůl seděla, napůl ležela na trámu
na opačné straně podkroví, kam ze schodů nebylo přímo vidět, ale za to z něj bylo vidět všude.
„Jak tu jsi dlouho?“ neudržel se.
„Tak pět minut. Slyšela jsem tvé chlapy, jak hrají v kostky. Ve třetím patře se hádali, kdo komu dluží za včerejší pivo.
Ten chlap, co tu obvykle dělá ponocného, seděl právě tam, co sis chtěl sednout ty, ale na tvé zavolání sešel dolů.“
„Do prdele,“ ulevil si.
Pokývala hlavou.
„Kudy ses sem dostala?“
Pokrčila rameny.
„Dobrá,“ vzpamatoval se konečně. „O tom si promluvíme jindy. Teď si musíme probrat tvou práci.“
Nehnula ani brvou a tak pokračoval. Vypověděl jí o Torkrestu, o tom, co našli a o tom, že postrádá stejný počet
chlapů.“
„Takže chceš, abych ti zjistila, co je sežralo?“
„To by bylo nejlepší.“
„Tak do toho nejdu.“
„Proč? Jsi přece nejlepší?“
„Ano, ale nejsem nesmrtelná. Sám postrádáš několik svých nejlepších bojovníků. Jak se zdá, neměli v boji s tamtím
žádnou šanci. Ne, nebudu hledat to, co ti žere lidi a s jejich lebkami dělá kdovíco. Zjistím ti, kde se tví muži pohybovali
a kde asi zmizeli. Příšeru si hoň sám.“
„Dobrá,“ souhlasil po krátkém uvažování Kan. „A jak to bude se zprávami?“
„Zprávami?“
„Potřebuju vědět o každém tvém kroku.“
„Pracuju sólo, zapomeň na kontrolu.“
„Tak jinak,“ zkusil to Kan znovu, „když něco zjistíš, musíš mi to dát co nejdříve vědět. Jak, kde a kdy?“
„Každý večer nebo skoro každý chodím k Umrlcovi. Když budu něco mít, povíme si to tam.“
„Nechci to řešit na veřejnosti.“
„V hospodě bych se o tom s tebou také nebavila. Dám ti znamení a ty vyklidíš tuhle věž, nebo se sejdeme někde jinde.
Mně je to celkem jedno. Ale vždy budeš sám.“
„Dobrá a placení?“
„Sám jsi říkal, že čtvrtinu předem. Hledání lidožravého netvora je delikátní práce, dva tisíce zlatých.“
„Zbláznila ses?!“ vyjevil se Kan. „Za to si můžeš koupit poplužní dvůr se zvířaty i pacholky!“
„To je moje celková cena. Promluv si o tom se šéfem, pokud se ti to zdá hodně a dej mi zítra vědět.“
„Kde?“
„Možná se stavím u Umrlce.“
„Možná?“
„Pokud si to nerozmyslím. Dokud nemám peníze, nejsem vázána žádnou smlouvou.“
„S tebou se nespolupracuje snadno.“
„Kvalita,“ usmála se. Pak sledovala, jak Kan sáhl pod jeden z trámů, vytáhl truhličku a vylovil z něj měšec. Podivil
se, když se ujistil, že žádný nechybí. Měla dost času, aby se obsloužila.
„Tady je původně žádaná desetina. Platím to ze svého, takže očekávám, že se zítra skutečně setkáme.“
Chytila hozený měšec a potěžkala ho v dlani.
-17-