Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Viděl jsem hlavy utržené ranou od medvěda nebo vlkodlaka,“ ozval se Tasah zaraženě. „Ale nikdy jsem neviděl
nebo neslyšel, že by něco lidem trhalo hlavy tak divným způsobem.“
„Říká se to o démonech,“ namítl Alro. „Ale potíž je v tom, že oběti démonů nikdo neviděl, takže nemůžu srovnávat.“
„Jak to vlastně víš,“ zaútočil na něj Eras, „že mu utrhl hlavu právě takhle? Mohl mu ji přece normálně urazit.“
„Mám praxi ve věštění ze zvířecích vnitřností. Při obětování zvířat máš dost času si je prohlédnout zevnitř a někteří
bohové mají dost zvláštní představy o tom, jak se jim má oběť připravit.“
Na to se nedalo nic namítnout, protože někteří bohové byli skutečně divní i podle velmi benevolentních měřítek chudinské
čtvrti.
„Dobrá, berem tu kost a lebku. Zabalte to do nějakého pytle, Azal jistě bude mít ve sklepě něco vhodného.“
„A co s Daerem?“ zeptal se Amash.
„Necháme ho tady,“ rozhodl Kan. „Nebo pokud se sem chceš později vrátit a odnést ho na hřbitov, nebudu ti bránit.“
Amash se rozhlédl temnou chodbou a došel k závěru, že nemá cenu pokoušet štěstí. Hrdinovi stejně nic nepomůže
a bude stačit, když zaplatí knězi boha války, aby za Daera odsloužil jednu mši. Dělalo se to tak za každého padlého hrdinu,
když se zvěst o jeho smrti donesla k Umrlci. Bylo nepsaným pravidlem, že každý hrdina při odchodu hodil nějaký
ten měďák do kasičky u baru, z níž se tyto bohoslužby platily.
Prošli zpět do sklepa a zabouchli za sebou dveře. Kan se pečlivě ujistil, že závora skutečně zapadla a dveře z druhé
strany nikdo neotevře. Pak počkal, až Tasah uloží kost i lebku do pytle. Eras, nesoucí zabalenou kost ze Šedé bašty se jí
také ochotně zbavil a Tasah s kyselým obličejem nesl ostatky obou mužů.
Vystoupali po schodech do lokálu, zabouchli za sebou dveře a usadili se u baru.
„Tak co, je to on?“
„Jo, je,“ přikývl pochmurně Kan. „Neslyšel jsi nic? Muselo ho to dostat zhruba ve chvíli, kdy jsme si sedali
ke stolu.“
„Neslyšel jsem ani ň,“ zavrtěl Azal hlavou. „Byl jsi tady sám, tak víš, co tu bylo za kravál. A ty dveře dole jsi také
viděl. Těmi sem jen tak něco nepronikne.“
„Ale venku je mříž. Zemřel sice kus od ní, ale určitě neumíral potichu. Dveře ještě možná byly otevřené.“
„Nic jsem neslyšel. Stál jsem přece u tvýho stolu. Musel bys to taky slyšet, byli jsme kousek od sebe.“
„Tak nic,“ pokrčil Kan rameny a napil se piva.
„Poslouchej,“ obrátil Kan list, „nedávno se sem přestěhoval čaroděj Alrin, co o něm víš? Ukazuje se tu někdy?“
„Ten?“ ušklíbl se Azal. „Na to je moc pyšnej. Myslí si o sobě, že je nejlepší čaroděj ve městě. Ten se neunavuje chozením
po lokálech a nabízením amuletů pro štěstí. Nemá to ani zapotřebí. Neznám hrdinu, kterej by se u něho nestavil.
Má prej spoustu peněz, ale je hrozně lakomej. No, co taky čekat od čaroděje, jsou všichni stejní. Bydlí hned za rohem,
není to ani dvě stě kroků.“
„Takže jsi ho tu neviděl?“
„Jen ten den, kdy se přistěhoval. Prošel okolo, prohodili jsme pár slov. Tvářil se, jako by sežral moudrost světa,
blbec,“ Azal si odplivl na podlahu. Čaroděje nesnášel a neměl pro ně laskavého slova. „Prej, jestli ke mně chodí
hodně hrdinů. Pche! Mně se bude ptát, jestli sem chodí dostatek hrdinů! Do mojí hospody!“
„Dobrá, dobrá, uklidni se,“ krotil ho Kan, který dobře rozpoznal varovné příznaky blížícího se výbuchu.
„Takže bydlí tady a dá se s ním mluvit.“
„Bydlí tady, ale mluvit se s ním nedá,“ opravil ho Azal. „Pokud od něj něco potřebuješ, připrav si peníze. Hodně
peněz. Hrdinové si tu stěžujou, že u něj nechaj polovinu jmění.“
„No, s námi snad bude mluvit jinak,“ usmál se Kan, dopil pivo a kývl na ostatní. Společně vystoupali po schodech
a vyšli na ulici.
„Tak na to bych zrovna nespolýhal,“ pronesl Azal škodolibě, když za nimi zapadly dveře.
Kan s muži zahnuli za roh a vstoupili do další ulice. Stačilo jediné rozhlédnutí a mohli s jistotou ukázat na Alrinův
příbytek. Nad vstupními dveřmi se jemně mihotal vzduch a blýskaly se v něm drobné jiskřičky.
„Že by pracoval ve dne? Čaroděj?“ ušklíbl se.
„Alrin pracuje téměř neustále,“ informoval ho Amash.
„Snad jsi s ním taky něco neměl?“
„Jednou nebo dvakrát jsem s ním mluvil a mám od něj amulet,“ přiznal se Amash.
„Byl k něčemu?“
„Jo, když mě trefili vojáci z vévodovy gardy, stačilo vytáhnout šíp z rány a ta se hned zavřela.“
„Dobrý,“ přikývl Kan s jistou dávkou úcty.
„Bylo by, kdy ten amulet nebyl na jedno použití,“ ušklíbl se Amash.
„Tak to je jistá nevýhoda, když tě honí garda,“ zasmál se Eras.
Amash pokrčil rameny a podrbal se za krkem.
Kan vykročil ulicí k Alrinovu obchodu a pak rázně zabušil na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale právě když se chystal
k dalšímu zabušení, otevřely se dveře dokořán a za nimi stál chlap jako hora.
-23-