Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Spodní patro by v testu bdělosti stráží také nedopadlo nejlépe. Jeden trpaslík sice seděl na schodech a hlídal, ale nečekal
nepřítele shora. Sekeru měl pohodlně opřenou o zeď vedle sebe a byl tak snadnou kořistí. Kanovy drápy mu přesekly
krční páteř a drakodlak zachytil padající tělo dříve, než dopadlo na schody a mohlo způsobit hluk. Zbytek trpaslíků
také spal. Stačilo jim zhasnout lampičku ve dveřích a nebudou mít ani potuchy o tom, kde dveře hledat.
Dveře u vchodu na ulici nebyly střežené vůbec. Ani nemusely, protože byly z pevného železa a zajišťovaly je dvě
mohutné závory. Vyrazit je by trvalo celou věčnost.
Panty byly dokonale namazány, protože jinak by se s dveřmi při jejich hmotnosti nedalo ani hnout. Nyní se po odstranění
závor otevřely lehce a tiše, jako by byly pouhou záclonou.
Drakodlaci vyšli na ulici a obezřetně se rozhlédli pro případ, že by bylo střeženo také okolí věže. Jak se zdálo, nebylo
zde živé duše. Ale když udělali několik kroků a dostali se do měsíčního světla, ozvalo se z dveřního výklenku jen
několik kroků od nich tiché cinknutí. O zlomek vteřiny později, příliš brzo, než aby stihli nějak zareagovat, vylétl
ze stínu šíp a zabodl se Kanovi do břicha.
Tělem mu projela děsivá bolest. Nikdy, ani při proměně, necítil nic tak hrozného. Zkroutil se, bolestivě zařval
a zhroutil se na zem. Karra se mihla vzduchem jako bohyně pomsty, přímo k výklenku. Její oči, dočasně oslněny měsíčným
svitem, našly nyní ve dveřích temnější obrys. Bolestivý řev jejího druha potlačil pud sebezáchovy a vrhla
se na postavu. Ozvalo se zasyčení ostré čepele, ale Karra byla rychlejší a navíc příliš blízko. Chytila ruku svírající zbraň
za zápěstí, a bez ohledu na to, že zbraň v sobě měla vysoký obsah stříbra a její vlastní paže ji i bez zásahu bolela jako
po ráně kladivem, zkroutila ji a škubla s ní stranou. Krátké prasknutí a bolestivý výkřik, doprovázený kovovým třeskem
dopadu zbraně na dláždění ulice prokázaly, že její taktika slaví úspěch. Chytila postavu i druhou rukou, přitáhla si ji
a zakousla se jí do lebky.
Ani ji nenapadlo zakusovat se jí do krku, protože ten chránil stříbrný límec. Její čelisti měly dostatek síly, aby si
s trpasličí lebkou poradily. Křupání, podobné praskání skořápky ořechu, byl jediný zvuk, který doprovázel pronikání jejích
špičáků lebkou.
Odhodila mrtvolu posledního šéfova strážce a dvěma skoky se vrátila ke svému druhovi. Z břicha mu trčel šíp
a Kanovi vycházela z tlamy rudá pěna. Dýchal rychle, ale velmi mělce, doslova lapal po každém doušku vzduchu. Dech
doprovázelo bublání, když se vzduch prodíral krvavou pěnou v tlamě. Tělo se třáslo v křečích a nebylo schopno jediného
koordinovaného pohybu.
Chytila šíp za opeřený konec a plynule ho vytáhla z rány. Ze špice se na měsíčním světle zakouřilo, jak na ní shořely
zbytky Kanovy krve. Karra nenávistně zasyčela a odhodila šíp se stříbrnou špicí do tmy. Neváhala ani vteřinu, protože
Kanovi mnoho času nezbývalo. Otrava stříbrem postupuje u dlaků velice rychle a bylo životně důležité, dopravit ho co
nejrychleji zpět k Lafi. Karra měla protijed. Nosil ho sebou každý dlak, který měl všech pět pohromadě a vážil si svého
života. Karra si ho pořídila po té, co se dozvěděla, jakým způsobem se změnila. Potřebovala se dožít chvíle, kdy najde
toho, kdo za tím stojí a osobně si to s ním vyřídí. Ale když se Kan začal měnit, zapomněla na všechno a nechala tašvici
s léky spolu se svými věcmi u Lafi.
Zvedla Kana do náruče a rozeběhla se. Ale už o dvě ulice dál, když uvažovala, jak překoná vnější opevnění, aby
se dostala na farmu, si vzpomněla, že Lafi poslala její věci za nimi do krčmy. Příští zatáčku vzala smykem a hnala
se k Vlkodlačí hlavě.
Kdyby jí někdo změřil rychlost, nejspíš by trhla všechny rekordy v běhu městskými ulicemi. Když doběhla ke krčmě,
dělaly se jí před očima mžitky a nohy jí už odmítaly nést. Měsíc sestoupil níž k obzoru a úzké uličky ho navíc
dokonale skryly, takže jí nemohl dodávat sílu. Dnešní noc byla skutečně dlouhá a náročná.
Sotva Karra s Kanem v náruči zmizela ze rohem, vystoupila zpoza rohu další postava. Prohlédla si odhozený šíp
i ostatky mrtvého trpaslíka. Pak se hbitě ukryla ve výklenku, ze kterého byl Kan postřelen a sledovala, jak z věže vybíhají
trpaslíci šéfovy osobní stráže. Když se na ulici vrátil klid, vstoupila postava do věže, pečlivě si prohlédla všechna
podlaží a pokochala se výhledem na noční panorama Mykashe.
Když však chtěla sestoupit po schodech zpět na ulici, všimla si rychle se blížících stínů. Obyčejný člověk by si pomyslel,
že je to smečka toulavých psů honících krysy, ale postava si myslela své. Rychle prolezla oknem, postavila
se na jeden z trámů a skočila. Dopadla na střechu protějšího domu a propadla se shnilými šindeli na půdu. Na půdě sice
pospávalo několik lidí, ale postava v plášti se mezi nimi prosmýkla rychleji než lasička a zmizela na schodech.
Karra zabušila na dveře krčmy, ale nikdo se neozval. Ustoupila o krok a vykopla je. Za nimi, těsně u baru, stála
Arkash. Měla mělčí spaní, protože jako vlkodlačice byla zvyklá spát přes den a šla otevřít. Na okamžik se zarazila a varovně
zavrčela, ale pak si uvědomila, co vidí a přiskočila ke Kařře, aby jí pomohla a hlavně aby zavřela dveře.
„Co se stalo?!“
„Zásah stříbrným šípem!“ řekla Karra a hnala se s Kanem ke dveřím do chodby.
„A kam letíš?“
„Mám dole protijed!“
„Ale já ho mám tady nahoře!“ křikla na ni a Karra se zastavila tak rychle, až jí podklouzly nohy. Bez jediného slova
rozrazila dveře do ložnice majitele krčmy a hned za ní tam vběhla Arkash. Ridarh se hlukem probral, ale zatím nebyl
schopen zjistit, co se to vlastně děje a jen na ně tupě mrkal.
-117-