Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Kan na ni chvíli mlčky zíral, ale pak mu došlo, co se asi stalo. Když ho zasáhl stříbrný šíp, zařval hodně nahlas. Nejspíš
to trpaslíky probudilo, a když našli svého šéfa a několik kolegů po smrti, vzali nohy na ramena. Bylo to vlastně
celkem pochopitelné. A vlkodlaci využili nabízené příležitosti, aby doplnili zásoby v krčmě. Trpaslíci teď nejspíš visí
v nějakém temném koutě Ridarhova sklepa a čekají, až z nich udělá večeři o pěti chodech.
„Přebíral jsem nové zásoby a trochu jsem si promluvil s dodavatelem,“ ozval se pro změnu Ridarh a Kan s Karrou
k němu stočili pohledy. „V tlupě je teď dost velký zmatek. Nejméně osm chlapů si činí nárok na post šéfa a tlupa se rozdělila
mezi ně. Taky se říká, že Dobytčí trh už zabrala Seddova tlupa, stejně jako celou hlavní třídu.“
„Bylo to snadné,“ mávl Kan rukou a tvářil se, jako by to tak skutečně bylo. V duchu si však říkal, že ve vnějším
městě nyní bude nějaký čas život o něco tvrdší a násilnější, než doposud. Ovšem pro dlaky to naopak může znamenat
období hojnosti, protože mrtvých bude tolik, že je nebudou stačit odnášet. Nehledě na to, že jejich vlastní úlovky
se v tom množství násilně zemřelých či zmizelých ztratí jako kapka v moři.
„Musíme si ještě něco vyřídit,“ ozvala se Karra. „Ale ještě se sem na chvilku vrátíme. Chceme dát něco všem dlakům.
Možná by bylo dobré, kdyby se tu objevili vůdci smeček a poradili se, jak s tím naloží.“
„A co to bude?“ zajímala se Arkash.
„Uvidíte,“ usmál se Kan a zamířili s Karrou do chodby a dolů do sklepa. Tlumok s věcmi uložili do suchého výklenku
ve zdi stoky pod vstupem do krčmy a Karra nabrala směr k Torkrestu.
„Kam jdeme?“ zajímal se Kan, když zjistil, že jdou jinou cestou než předchozí den.
„Musíš jíst a já mám taky hlad,“ opáčila klidně.
„Měli jsme si říct Ridarhovi, když má nyní plný sklep,“ bručel Kan rozpačitě. „Navíc mu zbyla ta tři těla od včera.“
„Jen mu to nech,“ opáčila a jak se vzájemně drželi za pasy, hladila ho na boku. „Vlkodlaci mají mnohem menší spotřebu,
než my dva. Naše jedna večeře by mu ten sklep tak vybílila, jako nikdo předtím.“
„Ale já nechci zabíjet jako včera,“ bránil se.
„Jak jako včera?“ zeptala se. „Ti mrtví, které jsi snědl u Ridarha, jsem získala já a vím jistě, že pocházeli z tlupy tvého
šéfa. Narazila jsem na ně tady ve stokách a určitě šli po tobě. Pokud jde o ty v kapli a ve věži, to byl přece normální
boj. To by ti řekl každý šermíř nebo hrdina. A vedli jsme si více než dobře. Tiše dovnitř a stejně tiše ven. Uznávám,
v kapli to tiše nebylo, ale stejně o nás nikdo nevěděl. Ve věži u šéfa sis však počínal dokonale. Jeden by nevěřil, že jsi
nikdy nepracoval jako zloděj nebo špeh. Musím tě dodatečně pochválit, když jsem to včera nestihla. Sama bych to neudělala
lépe.“
„A co ti v šéfově domě?“
„Co je s nimi?“
„Neměli šanci a snědl jsem je.“
„On proti tobě předtím někdo šanci měl?“ divila se. „Za toho skoro půl roku, co jsem tě sledovala, jsem nezažila,
že by tě někdo třeba jen zranil.“
„Ale zůstali v celku!“
„Myslíš? A co těch osm useknutých rukou? Dvě hlavy? Jeden dokonce přišel o nohu, když jsi s ním bojoval ve stájích.
Splašený kůň vykopl a letící prkno mu probilo nohu a přerazilo stehenní kost?“
„Ty mě nechápeš,“ povzdechl si.
„Ne, nechápu,“ přikývla. „Když člověk zemře, je z něj mrtvola. A mrtvola, to je vlastně maso, kosti a vnitřnosti.
Pokud je nesníš ty, pak červi v zemi určitě. Tak v čem je problém, když jim dáš možnost se bránit? Není to nejlepší nápad,
protože mohou začít křičet ‚Pozor, drakodlak!‘ a jsi až po krk v problémech. Ovšem pokud bys na tom trval, můžeš
to zkusit. Jen tě upozorňuji, že pro naše ruce se zbraně nevyrábějí a klasický meč se s těmihle drápy drží skutečně hodně
špatně.“ Zvedla ruku a prohlédla si zmíněné části svého těla.
Měla hlad a uvědomovala si to, přestože pro Kana byla ochotná hladovět celý další den. Už si zvykla, že v takových
chvílích nemohla o lidech přemýšlet jinak, než jako o kořisti. Naučila se však lovit tiše a bez zbytečného násilí. I když,
většinou hlavně tiše. Po dvou hladových nocích si s nějakým násilím nedělala hlavu. Žaludek měl prostě přednost
a s tím se nedalo nic dělat.
Chvíli šli docela tiše, protože Kan se pokoušel vyrovnat s myšlenkou, že dnes poprvé zabije jen kvůli jídlu a Karra
se zase pokoušela odhadnout, jak dlouho s ním bude mít tyhle potíže. Možná to bylo tím, že jí nikdo nepomáhal, ale ona
sama je měla vždy až po lovu. Jakmile dostala hlad, šlo všechno sebeovládání a úvahy o tom, jak zabít a jestli zabít,
stranou. První částečnou kontrolu nad sebou získala až při novu.
„Mohu ti navrhnout jednu možnost,“ začala opatrně.
„Hm?“ zabručel Kan.
„Když jste čekali, až sním toho čaroděje, říkal jsi něco o tom, že mi budeš nabízet zločince, u kterých smrt sežráním
není takové neštěstí.“
„No a?“
„Nechceš to udělat i u sebe? Já se klidně spokojím jen s kapesními zlodějíčky a ty si nech vrahy a jinou verbež,
pokud ti to pomůže.“
Pootočil hlavu a sjel ji planoucím pohledem.
-120-