Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Chvilku hleděl na lidské hemžení pod sebou a pak odešel. Cassel se znovu usadil u okna a myslel si něco
o tom, že Kanovi ta práce pro šéfa už leze na mozek.
Další jejich kroky vedly do věže na náměstí Dvou sluncí. Jako každý večer měl Kan dostat hlášení z celého šéfova
území a byl zvědav, zda během dne někdo nezmizel.
Po příchodu na náměstí se k nim připojil Amer.
„Něco nového?“ zeptal se ho hned Kan.
„Nic moc, jen chybí dva chlapi,“ mávl Amer rukou.
„Kteří a kde zmizeli?“
„Tahlor a Theren, viděli je u Šedé bašty.“
„Krucinál! Pohyb u vnějšího opevnění jsme zakázali!“
„Jo, ale v noci a ne v půli odpoledne.“
„Co tam dělali?“
„Mluvil jsem s nima chvíli předtím, než tam šli. Dostali hlášku, že by se tam měl schovávat Jarten a chtěli ho
dostat.“
„On se měl ukrývat v Šedé baště?“ zeptal se zaskočený Kan.
„Ne, v jednom z domů u Šedé bašty. Má nad dveřmi znak raka.“
„A jak víš, že zmizeli? Co když ho ještě hledají?“
„Byl jsem se tam podívat, ten dům je úplně prázdný. Nikdo tam nebydlí. A oni se od té doby neozvali.“
„Počkáme do rána,“ rozhodl Kan, ale v duchu se s nimi rozloučil. „Máš pro mě ještě něco?“
„Už ne. Jen že se Drehel u vnitřního opevnění poptával, jestli jsi mu něco neposlal.“
„Neposlal. Ale kdyby mě Drehel sháněl, tak mi to hned dejte vědět!“
„Jasný,“ kývl Amer a odpoutal se od nich.
„A dostalo to další dva,“ zabručel Eras tiše.
„Vypadá to tak,“ přikývl Kan.
„Ale proč to žere jen naše lidi? Kolem opevnění se pohybuje tolik dalších, tak proč to jde jen po nás?“ divil se Eras
a ostatní zamyšleně přikyvovali.
„Ve vnitřním městě se to přece děje také,“ upozornil je Tasah.
„To je sice pravda, ale tady jsme skutečně našli kosti jen našich chlapů,“ argumentoval Eras. Kan si po této větě
vzpomněl na tu dvojici na opevnění.
„Ověříme si to,“ řekl a nabral směr k nejvyšší baště. Cestou jim vypověděl o těch dvou.
„Ty myslíš, že je to taky dostalo?“
„Od Torkrestu to tam není daleko, rychlou chůzí je to chvilka a chodbami v opevnění se zvuky nesou daleko. Mohlo
je to uslyšet. Pokud to skutečně nejde jen po našich lidech, nemělo by to mít důvod ignorovat je.“
Chlapi uznali, že jako návrh to není špatné, ale nikomu se na hradby nechtělo. Na opevnění se nedalo dostat z vnějšku,
ale vždy jen vnitřkem některé z bašt. Kan je však přinutil, aby ho následovali.
Pod nejvyšší baštou se zastavili a zamyšleně ji pozorovali. Černé kameny tvořící její hmotu se tvářily odmítavě
a dávaly jim jasně najevo, že pokud něco viděly, Kan se to od nich nedozví.
„Začíná se smrákat,“ zabručel potichu Eras a nervózně se rozhlížel ulicí. Viděli několik lidí, ale každý se staral o své
a Kanovy skupinky si nikdo moc nevšímal.
„To máš jedno,“ snažil se ho uklidnit Amash. „Uvnitř je tma i v poledne.“
„Dík,“ zašklebil se na něj Eras kysele.
„Kolik máme loučí?“ zeptal se Kan.
„Jen jednu,“ přiznal se Eras.
„Jak to?“
„Vypadli jsme moc narychlo, nestihl jsem doběhnout do věže.“
„Takže půjdeme jen dva.“
„Cože?“ vyjevili se všichni.
„Já a jeden z vás,“ stál si Kan za svým. „Buď se dohodněte, nebo tahejte sirky. A teď mi dejte louč.“
Než Kan zapálil louči, tahali muži sirky a Amash prohrál. Bez reptání, ovšem pobledlý, vstoupil za Kanem do bašty
a ostatní se s nimi v duchu loučili.
„Nevsadíme se, jestli se vrátí?“ zasyčel Tamash.
Kan s Amashem pomalu stoupali po schodech vzhůru a jednotlivá patra míjeli bez většího zájmu, jen do každého nahlédli.
Protože měli oba boty s měkkou podrážkou, byl jejich pohyb dost tichý, kromě občasného cinknutí výstroje nebo
oblečení. Ale světlo louče z nich stejně dělalo snadný cíl a oba si to plně uvědomovali. Proto, ve snaze zastrašit útok
dlaka, vytáhli před vchodem stříbrné náhrdelníky na vrch oblečení, aby je bylo vidět.
-38-