Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„V pořádku?“ zeptal se.
„V naprostém,“ přikývla a usmála se. „A ještě tohle.“ Zvedla druhou ruku a ukázala Alrinovu pokladničku.
„Co s tím?“ zeptala se.
„Rozdělíme se rovným dílem,“ rozhodl Kan. „Na cestě se nám bude hodit každý peníz.“ Chlapi přijali jeho rozhodnutí
se souhlasným mručením a Karra podala tašvici Alrovi, protože k němu cítila nejmenší odpor.
„Kde to rozdělíme?“ zeptal se Kana.
„Vrátíme se ke Kařře. Je tam ta účetní kniha. Rozdělíme peníze a pak se rozhodneme, kudy projdeme skrz vnější
opevnění.“
„Znám několik cest,“ ozvala se hned drakodlačice. „Je to sice trochu prolézačka, protože se musí skrz propadlé chodby,
ale nakonec se objevíme ve slumu kousek od opevnění, asi čtvrt míle od hlavní cesty na sever. Nedaleko od toho
místa jsou ohrady handlířů.“
„Výborně,“ usmál se Kan spokojeně. „Takže můžeme jít.“
S Karrou šli v čele, protože jen drakodlačice znala cestu chodbami a stále byli zavěšeni jeden do druhého.
Když prolezli otvorem v podlaze do Kařřina příbytku, první její starostí bylo umýt se. Moc dobře věděla, že je špinavá
a spoléhala na to, že ji Kan pochopí. Nemýlila se. Kan sice šmouhy viděl, ale neřekl ani slovo. Dokonce si v duchu
říkal, že by jednou měl svou vyvolenou vidět při jídle, aby byl v obraze. Nebyl si však jist, zda by se Karra, v tu chvíli
opojená chutí lidské krve, dokázala ovládnout a neskočila by i po něm.
Zatímco jejich doprovod se usadil u stolu a začal rozpočítávat peníze z tašvice, podala Karra Kanovi účetní knihu,
aby mohl zapsat koupi amuletů. Vyžádal si je od Alra, rozložil na postel a posadil se vedle nich. Než se odvážil udělat
první čárku, několik minut pečlivě studoval styl čarodějova zápisu. Nakonec se k tomu přece jen odhodlal, namočil
brk do kalamáře, k jeho překvapení přinesla Karra oba předměty z truhly s takovou samozřejmostí, jako by tak drahé
psací náčiní používal ve městě každý druhý, a zapsal první amulet.
Sotva udělal poslední čárku, objevila se kolem amuletu narudlá záře, pomalu se změnila na zelenou a znovu zmizela.
Sledoval amulet s překvapenou nedůvěrou a rozhlédl se po ostatních. Ale chlapi se u stolu dohadovali, jak bezezbytku
dělit sumu, která se pěti dělit nedala a Karra postavila mezi sebe a zbytek místnosti paraván. Z truhly vytáhla
dřevěný škopek a oplachovala se ve vodě nabrané ze studny v podlaze. Musela se téměř úplně svléknout, protože měla
od krve i trup a jediný, koho by u sebe v té chvíli snesla, byl Kan. Paraván byl naštěstí z prken, takže její koupel se prozradila
pouze šploucháním vody. Chlapi u stolu sice zvedli zvědavě hlavy, ale správně usoudili, že pokud se pohnou byť
i jen o palec, rozpoutá se peklo na zemi.
Kan tedy postupně zapsal i zbytek amuletů a každý z nich poslušně zablikal. Jen doufal, že barva skutečně značí
zprovoznění amuletu a ne konečnou likvidaci kouzla v něm.
Pak se přidal k doprovodu u stolu a vrátil amulety Alrovi. Chlapi se dosud dohadovali, kdo se zřekne několika mincí,
aby se zbytek podělil pěti, ale nikdo se k tomu neměl. Až Kan sáhl do svého váčku a přidal do hromádky chybějící
mince, čímž je jednak zaskočil a jednak vyřešil všechny problémy. Alrinova kasička byla rozdělena na pět dílů a každý
si vzal svůj. Zůstala tam jen hromádka pro Karru, která dosud zůstávala za paravánem. Jenže za ním byla podezřele
dlouho a také už delší dobu neslyšeli žádný zvuk koupele.
Kan proto poodešel ke zdi, ale mluvil na Karru dávno předtím, než mohl nahlédnout za překážku. Zcela správně
předpokládal, že by mohla zaútočit dříve, než by si pořádně uvědomila, kdo ji vidí.
Karra seděla na truhle v drakodlačí podobě. Pohlédla na Kana a pokrčila rameny na znamení, že s tím nemůže nic
dělat. V očích se jí leskly slzy.
„Chlapi! Jděte na chvíli na schody a dávejte pozor, zda je venku klid,“ rozkázal jim. Trojice na něj sice překvapeně
pohlédla, ale beze slova vzali lampu ze stolu, vyšli na chodbu a dveře za sebou zabouchli. Z venku se však nedaly zajistit,
takže to udělal Kan zevnitř. Pak se vrátil za paraván.
Karra si zatím přesedla na zem, pokrčila nohy k tělu, objala je rukama, hlavu si položila na kolena a smutně na něj
hleděla.
„Někdy se mi to stane,“ řekla dřív, než se stihl zeptat, co se děje. „Najednou se proměním a nemohu zpět do lidské
podoby.“
„Vždyť o nic nejde,“ usmál se a posadil se vedle ní. Vzal ji kolem ramen, přitáhl k sobě, takže se o něj opírala a pak
jemným tlakem dlaně na tvář naklonil její hlavu ke své a políbil ji do vlasů.
„Pro mne jsi stejně krásná, jako v lidské podobě. Klidně takhle zůstaň po zbytek života, na mém citu k tobě to nic
nezmění.“
Obrátila k němu hlavu a otřela mu nozdry o tvář. „Jenže co oni?“ zeptala se pak. „Nechtěla jsem, aby mě viděli
takhle.“
„Bude to jen na pár dní. Pokud chtějí jet do Laranu, rozloučíme se Amashem a Erasem za dva dny. Byl bych
rád, kdybychom odjeli do hor. Myslím, že nám tam bude nejlépe.“
„Já vím,“ přikývla a usmála se.
„Jak to?“
„Slyšela jsem vás.“
-83-