Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Alro, Tasah a Eras splnili Kanův pokyn rychle a dokonale. Ostatně, nebylo to nic těžkého. Organizace šéfovy tlupy
byla lepší než v armádě, protože se vládce tlupy všichni báli víc než ďábla nebo démonů. Ta část chudinské čtvrti, kterou
tlupa přímo ovládala, věděla o smrti i způsobu zabití šéfova syna dříve, než se muži sešli u Torkrestu. Nastalo vyděšené
hledání. Jako první se prověřoval pohyb příslušníků nepřátelských tlup. Mnoho jich nebylo, protože šéfova tlupa
byla zdaleka největší a nejsilnější. Menší s ní raději spolupracovaly, aby se vyhnuly rychlé a krvavé likvidaci.
Přesto, hlavně na opačné straně města, byly skupiny, které s tou šéfovou otevřeně bojovaly, spoléhajíc hlavně na vzdálenost,
která je dělila. Vnitřní město mělo v průměru téměř pět mil, ale vnější město, které postupně směrem od hradeb
obývali stále chudší a chudší lidé a ztracené existence, tvořilo mezikruží o šířce od deseti mil, v místě, kde vedly obchodní
stezky, konaly se pravidelné trhy a žili zde řemeslníci a menší obchodníci, všichni pravidelně platící výpalné šéfově
tlupě, až po třicet mil v té části, kde sídlil šéf. U hradeb tu ještě stály kompletní domy, které měly dokonce i okna
s okenicemi a funkční dveře, ale jak se vzdálenost od města zvětšovala, domy se měnily a nakonec se zde rozkládalo
rozsáhlé sídliště z vepřovic. Místo oken zde do světa hleděly jen prosté malé díry ve zdech a střechy tvořily větve
a drny. Některé domy byly větší, jiné delší, další zase nebyly nic víc, než krytem vstupu do podzemí. Mezi domy zůstaly
uličky sotva tak pro jednoho chodce, ale běžně se zde snažili projít tři současně.
A jako zajímavost se ve vzdálenosti tří mil od hradeb vnitřního města táhla linie dalších hradeb. Byly postaveny před
třemi staletími, v době, kdy mělo město méně obyvatel než dnes, ale mělo stejnou, nebo snad dokonce větší vojenskou
cenu. Vnější hradby dnes potřebovaly nutnou opravu, ale vládce města, Anibrul z bohatého a mocného rodu Syrkistů, je
raději nechával chátrat. Měl tak trochu pravdu. Předměstí bylo tak rozsáhlé, že pokud by kdokoli na město zaútočil, vykrvácel
by v jeho úzkých uličkách, daleko před hradbami. Navíc, do deseti mil od předměstí se nacházely čtyři mocné
pevnosti se stálou posádkou, chránící všechny významné přístupy k městu. Dávaly tak městu značný pocit bezpečí,
i když se ani zdaleka nemohly měřit s pevnostmi tvořící prstenec kolem královského města, tři sta mil jihovýchodně
od Mykashe, jak se město jmenovalo.
Torkrest byla jedna ze stovek bašt, zpevňujících vnější hradby. Původně se možná jmenovala jinak, ale dnes jí nikdo
neřekl jinak, než podle jejího velitele, který v ní padl i s celou svou posádkou, když bylo město naposledy obléháno.
Jejich odpor dal obyvatelům města dostatek času, aby přesunuli k ohrožené baště těžké zbraně a rozhodným protiútokem
zatlačili útočníky za hradby. Dnes v ní město nikdo nestřežil, snad jen chlapci z okolí si zde občas hrávali
na Torkresta a jeho vojáky. Ale dnes zde bylo pusto a prázdno. Torkrestova bašta se tyčila před Kanem a jeho muži jako
pevnost střežící nějaké děsivé tajemství. Hradby, včetně bašt, byly zhotoveny z místních skal černé barvy, což dodávalo
opevnění tajemný vzhled.
Kan se zastavil před vchodem do bašty a zastrčil si palce za opasek ze silné kůže. Chvíli si mlčky prohlížel masu kamene
tyčící se nad ním k nebi do výše několika pater a pak rázně vykročil. Prošel dveřmi širokými tak právě na jednoho
muže a pokračoval chodbou za nimi. Po několika krocích se chodba dělila na dvě. Obě byly schodišti a jedno stoupalo
vzhůru, do místností lukostřelců a kušiníků a končilo na horní plošině, kde stávaly balisty, katapulty a trebuchety. Druhé
schodiště klesalo do podzemí. Pod hradbami vedlo nad sebou několik pater podzemních chodeb, které měly hned několik
účelů. Za prvé se jimi mohly přesouvat posádky bašt, dopravovat munice a proviant, ale také sloužily jako detekce
snahy o podkopání. Ve stěnách chodeb bývaly zabudovány trubky s vodou, a pokud by se útočníci podkopali pod hradby,
zcela jistě by narazili na některou z chodeb. Jakmile by prorazili stěnu chodby, praskly by trubky a v baštách by
vodoznaky okamžitě ukázaly, ve kterém úseku došlo k průniku. Systém byl geniálně jednoduchý a plně funkční, dokud
z trubek postupně nezmizela voda.
„Kde jste je našli?“ zeptal se Kan Feryla.
„Dole, na třetím podlaží,“ odpověděl Feryl a již nyní se klepal jako osika ve větru.
„Pochodně!“ rozkázal Kan a počkal, až se trojice chlapů vrátí s hořícími pochodněmi. Šest pochodní dalo celkem
dost světla a tak mohli sestupovat do nižších pater. Kan šel v čele, s pochodní před sebou a mečem v ruce. Přestože pochodeň
hořela celkem dobře, viděl sotva na několik kroků a obezřetnost byla na místě.
Postupně prošli skrz dvě horní podlaží, až nakonec sestoupili do třetího a nejhlubšího. Schodiště zde končilo na kamenné
podlaze a mohli si vybrat ze dvou směrů.
„Kam dál?“ zeptal se Kan tiše.
„Doprava,“ hlesl Feryl a třesoucí pravicí ukázal chodbou. „Jen sto kroků. Je tam rozcestí a jedna chodba vede
do města. Tam jsme je našli.“
„V té chodbě?“
„Ne, na tom rozcestí. Hlavy ležely u sebe, každá se dívala do jedné chodby.“
„Cože?!“
„Je to tak,“ přidal se Erreth na obranu svého parťáka.
„Tak jdeme a vy dva dopředu,“ rozhodl Kan a pobídl mečem Erretha s Ferylem do kroku.
„Ale my nemáme zbraně!“ bránil se hlasitě Feryl a odmítal se pohnout. Kan však jen kývl prstem a během vteřiny
svírali oba po jednom meči. Byly to krátké meče, celkem dobře se hodící do rvaček v lokálech a úzkých uličkách, kde
by byl meč normálních rozměrů jen na obtíž, ale to jim stejně nepomohlo. Ani jeden z nich neuměl šermovat, a když už
-4-