Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Kan se zastavil před vchodem do bašty a pečlivě si ho prohlížel. Bašta samotná byla jako jediná postavena ze šedého
kamene a podle toho také dostala jméno. Toho si však Kan nevšímal a zajímal se o zem před vchodem. Nemusel se rozhlížet
příliš dlouho a našel několik tmavých skvrn. Kývl na chlapy, vytáhl meč a jako první vstoupil do bašty.
Tasah se venku trochu zdržel, aby zapálil pochodně, které si nesli sebou z věže. Pak mohli pokračovat do nitra bašty.
Pamatovali si, jak vypadal Torkrest a opevnění bylo stavěno podle jednotného plánu. Některé bašty sice měly silnější
zdi, nebo byly o patro vyšší, ale jinak byla jedna jako druhá. Kan tedy zamířil přímo k místnosti, kde včera našli sbírku
koster.
Ani ho nepřekvapilo, že i zde byl vchod zamaskován nepořádkem. Ve svitu pochodně si však všiml, že tenhle tu není
moc dlouho. Nejvýš několik dní. Sklonil se k podlaze a přejel prsty po kamenech. Nebyla zde žádná drážka.
Narovnal se a jediným trhnutím skácel prkna k protější stěně. Hluk padajících věcí se rozlehl celou baštou a muži
se podvědomě přikrčili, připraveni na útok. Nic se však nestalo.
Kan jako první nahlédl do místnosti a v jejím středu uviděl dvě kostry. Byly tak čerstvé, jak jen mohly být. Neodvažoval
se strčit do místnosti hlavu, aby o ni nepřišel. Vyžádal si Tasaha, aby se postavil přímo za něj a svítil mu, zatímco
vlastní pochodeň hodil do místnosti. Dopadla přímo ke kostrám a světlo jejího plamene se odráželo v dosud zcela nezaschlé
krvi.
Pochodeň nyní osvětlovala celou místnost a Kan viděl do dvou rohů. Kromě nepořádku v nich však neviděl nic
podezřelého. Ale na to, aby si mohl prohlédnout druhou polovinu místnosti, by potřeboval přeběhnout dveře nebo
do místnosti vstoupit. Jeho dilema vyřešil Tasah, který jediným skokem překonal dveřní otvor a přitiskl se ke zdi
na jeho druhé straně. Pak co nejopatrněji nahlédl dovnitř a mlčky zavrtěl hlavou. Místnost byla prázdná.
Kan tedy pomalu vkročil do místnosti, znovu se rozhlédl a pak došel ke kostem. Lebky opět chyběly a na kostech viděl
stopy po velkých zubech. Sklonil se k nim a pečlivě si je prohlížel. Pak mu padla do oka jedna stehenní kost. Ať už
ji ohlodávalo cokoli, zakouslo se to příliš chtivě a zuby v kosti zanechaly nádherný podpis. Vzal kost a rychle se vrátil
do chodby.
Dál se v baště nezdržovali, jen u vchodu počkali na Tasaha, který opět zakryl vchod do místnosti. Když se k nim
po chvíli připojil, zabalili kost do kusu hadru z hromady harampádí u stěny bašty a zamířili do města.
„Kam jdeme?“ zajímal se Eras, kráčející po Kanově pravém boku.
„Poradit se.“
„A můžeme vědět s kým?“
„Brzo to zjistíte,“ odsekl a vedl své muže bludištěm uliček.
Když se konečně zastavili, rozhlédl se Eras po budovách a prohrabal paměť. „Nebydlí tu náhodou starý Elefel?“
„Uhádl,“ usmál se Kan a zabušil pěstí na dveře nejbližšího domu. Ve dveřích se otevřela špehýrka a za ní oko plné
podezření.
„Kdo je?“
„Tak se podívej,“ odvětil Kan a postavil se před špehýrku.
„Tebe ještě neodnesl vládce pekel?“ ozval se zpoza dveří otrávený hlas.
„Zatím si mě šetří.“
„Ani na peklo není spoleh. Co mi chceš?“
„Potřebuju radu.“
„Je den, přijď po setmění. Ve dne pracují jen obyčejní lidé, já jsem čaroděj.“
„Byl, teď nám otevři. Potřebuji něco vědět hned a jsem ochoten za to zaplatit. Jestli mě necháš čekat do večera, počkám,
ale platit budeš ty.“
Ozvalo se skřípění zubů a pak se dveře otevřely.
„Dobrá, tak co mi teda chceš?“
„Něco ukázat a pak si o tom promluvit,“ zamával mu Kan před nosem zabalenou kostí.
„Tak pojď,“ ustoupil Elefel do nitra domu a nechal je všechny vstoupit. Pak za nimi zabouchl dveře s takovým
třeskem, až nadskočili.
„Nemáte čisté svědomí,“ zašklebil se spokojeně Elefel. Prošel kolem nich a usadil se v pohodlném křesle svého příbytku.
Ten se skládal z jediné místnosti, přeplněné vším možným od kostí, po sušené byliny. Jedné stěně dominoval
krb, nyní vyhaslý a studený. Nad ním se houpalo několik kotlíků. Bylo vidět, že Elefel zrovna moc zakázek nemá.
„Obchody zrovna nejdou, co?“ usmál se Kan příjemně, smetl rukou knihy ze židle a posadil se.
„Dávej pozor, jo,“ opáčil Elefel, vstal z křesla a knihy zvedl.
„Když jeden nemá čarodějnou moc, nemá ani úctu. Neříkají to tak čarodějové?“ ozval se znovu Kan.
Elefel neřekl ani slovo, položil knihy na stůl a usadil se zpět do křesla.
„Ale když má čaroděj jisté znalosti, je možné k němu stále nějakou úctu cítit. Pokud ale občas pustí chlup a rozdělí
se o svou moudrost s ostatními.“
„Ty po mě chceš něco nepříjemného,“ prohlásil Elefel. „Obvykle vyhrožuješ a nadáváš. Dnes jsi jako anděl, co přišel
napravit hříšníky světa. Tak se nezdržuj a vyklop to.“
Kan se usmál a rozbalil hadr na kosti. Tu pak hodil Elefelovi do klína.
-19-