Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
„Určitě,“ přikývla. „Musíme zaplatit za pokoj a hlavně za lék pro tebe. Pokud se máme pohybovat po lese, nemohu
zde nechat svůj. Raději ho Arkash zaplatím. Stejně si jsem jistá, že Ridarh jich tu několik bude mít. Ráda bych koupila
jeden i pro tebe.“
„Jsi zlato,“ odvětil tiše.
Vstali, až když utichly i poslední zvuky vydávané ostatními probouzejícími se nájemníky, kteří se vydávali za svými
nočními pochůzkami. Zabalit si věci bylo otázkou chvíle, nebo by bylo, kdyby se neustále jeden druhého nedotýkali
a nebroukali na sebe.
Kan se obával, že ho při jeho druhé noci popadne nový hlad a žaludek mu skutečně dával najevo, že by s tím měl
něco dělat. Karra se s ním proto neustále mazlila, aby ho přivedla na jiné myšlenky. Věděla však, že se její druh musí
znovu najíst. Ona sama si byla jistá, že kdyby se jim dnes při lovu nedařilo, vydrží do zítra a všechno jídlo přenechá
Kanovi. Ale jestli se jim podaří ulovit někoho zítra, až budou v lese u pastvin, to byla velká neznámá. Z vlastní zkušenosti
z hor věděla, že někdy nejedla i tři noci za sebou, a takové dlouhé přestávky v jídle drakodlaci dost špatně snášeli.
Vyšli na chodbu zavěšeni jeden do druhého a s ocasy vzájemně ovinutými vystoupali do lokálu.
„Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ řekla Arkash, když prošli kolem baru.
„Já děkuji za lék,“ odpověděl Kan a mírně se uklonil. Vlkodlačice ukázala zuby v mírném úsměvu a mávla rukou.
„Není zač.“
„Arkash?“ vložila se do řeči Karra a Kan měl pocit, že v jejím hlase pocítil slabou ozvěnu žárlivosti. Přitiskl ji k sobě
větší silou a jemně ji bodl drápy do boku ve snaze napodobit tlak zubů při kousnutí. Zdálo se, že ji to uklidnilo.
„Ano?“ podívala se na ni vlkodlačice.
„Nemáte tu další lék proti stříbru? Na čas se stáhneme z města a já mám jen jednu dávku. Samozřejmě zaplatíme
za obě dvě, plus ubytování a koupel.“
„Ridarh jich tu několik má. Chvilku počkejte, šel do sklepa. Sedněte si třeba támhle do kouta. Není tam skoro vidět.“
Při poslední větě na ně mrkla jedním okem.
Kan jí mrknutí oplatil a poděkoval za ochotu. Pak s Karrou zamířili napříč prázdným lokálem na doporučená místa.
Skutečně se halila do hustého šera, ve kterém jejich tmavá těla dokonale zmizela. Karra se mu posadila na klín a nastavila
krk.
Ridarh se vrátil až za delší dobu, protože ve sklepě přerovnával sudy. Prázdné odvaloval dozadu a plné naopak valil
ke dveřím. Arkash na něj mrkla a ukázala prstem do tmavého kouta.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se hlasitě a postavil se k Arkash za barem.
Drakodlaci se přesunuli k baru a drželi se přitom za ruce.
„Tvá družka říkala,“ začal Kan, „že máš lék proti otravě stříbrem?“
„Několik dávek mám vždy v zásobě,“ připustil Ridarh.
„Chci zaplatit lék, který mi poskytla Arkash a koupit si alespoň jeden pro sebe.“
„Proč ne, ale jedna lahvička stojí sto padesát zlatých.“
„To nebude tak velký problém,“ odvětil Kan a podíval se na Karru. Ta zalovila v tlumoku, kde nesla své i jeho
peníze, a vytáhla požadovanou částku. Ridarh si ji pečlivě přepočítal a shrábl peníze do váčku. Pak odešel do chodby
a za chvilku se vrátil s jednou lahvičkou zabalenou v silné látce, kterou podal Kanovi.
„Hlavně opatrně,“ radil mu, když ji Kan ukládal do své tašvice, kterou už dole vytáhl z Kařřina tlumoku a připjal si ji
k řemeni bederní roušky. „Je velmi těžké takový lék vyrobit a ještě těžší je ho prodat. Proto ho dělá jen několik málo čarodějek
v okolí města. Obávám se, že kdybyste ho chtěli sehnat sami, špatně byste dopadli.“
„Budeme chodit výhradně k tobě,“ slíbila Karra. „A jak je to s cenou za ubytování, koupel a jídlo?“
„To nechte být,“ mávl Ridarh rukou. „Bylo mi velkou ctí vidět skutečné drakodlaky a moci se pochlubit, že právě
v mém podniku vznikl první drakodlak po kousnutí.“
Do toho se ozvaly Kanovy útroby a drakodlak se okamžitě chytil za břicho. Na tváři se mu objevil provinilý výraz,
ale ostatní na něj pohlédli s pochopením.
„Když budete mít cestu,“ pronesla Arkash zamyšleně, „zkuste se podívat do okolí Torkrestu. Slyšela jsem, že se tam
v domě přes ulici shromáždila jedna z nových tlup, vzniklých rozpadem té šéfovy.“ Během řeči hleděla na Kana
a dokonce na něj mrkla jedním okem. Karra jí za to mrknutí proklála vražedným pohledem a švihla ocasem.
„Díky,“ odpověděl Kan mučednicky. Nechtěl zabíjet, ale jak se zdálo, bude lepší, když se do toho pustí dřív, než
dostane skutečně velký hlad. Teď měl alespoň pocit, že by se při lovu mohl více méně kontrolovat.
„Takže tlupa se rozpadla?“ odváděla Karra téma na bezpečnější území.
„Je to tak, rozpadla se a musím říct, že jste včera odvedli perfektní práci,“ pronesl Ridarh s úctou.
„Skutečně,“ přidala se Arkash. „Vlkodlaci se vrátili těsně před úsvitem. Prohlédli věž a ujistili se, že je šéf skutečně
mrtev.“
„Jak mohli prohlédnout věž?“ divil se Kan.
„Byla prázdná, až na mrtvoly,“ oznámila jim Arkash. „Ty ovšem dopravili sem, nechali tam jen tu šéfovu.“
-119-