Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Ale byli jsme přece hodně daleko,“ namítl zaskočený Kan.
„To ano, ale když dojde na jídlo, jsem hrozná,“ omluvně se usmála. „Ten čaroděj ve mně zmizel možná dřív, než jste
se zastavili.“
„Úžasné,“ vypravil ze sebe ohromeně Kan a zesílil obětí. Karra se nadzvedla a nechala se posadit na jeho klín. Pak
se o něj opřela zády, natáhla ruku za sebe, objala ho kolem hlavy a přitáhla ji ke své. Druhou ruku si dala pod hlavu
a konečně na tváři vykouzlila spokojený výraz. Kan ji jednou rukou laskal na ruce a druhou na noze, zatímco ji líbal
do vlasů a na ruku.
„Kolik jsi toho vlastně slyšela?“ zeptal se po chvíli.
„Dost, abych si byla jistá, že jsem si tě vybrala správně,“ odpověděla neurčitě a víc z ní nedostal. Přesto si byl
jist, že ani on se nerozhodl špatně.
„Máš tu nějaké šaty pro tuhle podobu? Já osobně miluji každou šupinu tvého těla a takhle jen v té bederní roušce vypadáš
skvostně, ale přece jen bych byl raději, kdyby ses trochu zahalila, než se vrátí ti tři.“
„Žárlil bys?“ zasmála se.
„Jo,“ odpověděl po chvilce. Přestože za svůj život poznal celou řadu žen, bylo to poprvé, kdy mu taková představa
skutečně vadila.
„To je dobře,“ usmála se a vyloudila slastné zavrnění. Kan měl najednou pocit, že má na klíně velkou, spokojeně
předoucí kočku. Zabořil tvář do jejích vlasů, aby se nezačal smát.
Karra se nakonec oblékla. Kan jí přitom pomáhal, takže to zvládla dost rychle, včetně rozčesání vlasů, které
se po proměně vždy hrozně zacuchaly, ať s nimi předtím udělala cokoliv. To byl také důvod, proč je nosila rozpuštěné,
nebo jen stažené sponou. Stále bylo snadnější rozčesat vlasy jen zacuchané, než vlasy spletené do zacuchaného
copu, který byl jinak v boji mnohem praktičtější.
Ačkoli byl Kan bojovník a nejlépe to uměl s mečem nebo jinou zbraní, tentokrát se na její žádost chopil kartáče, usedl
na zem za její záda a vlasy jí rozčesal. Zprvu se mu dost klepaly ruce, protože jí nechtěl způsobit bolest, ale Karra ho
neustále ujišťovala, že tak jemně by to nezvládla ani ona sama. Nakonec si stáhla vlasy sponou a postavila se.
Měla na sobě podobnou kroužkovou zbroj, v jaké chodila v lidské podobě, ale větší. Hauberg si v pase stáhla řemenem
a oblékla si i vestu podobnou té z lidského oblečení. Jen nohy nechala neobuté, protože nyní našlapovala
na prsty a navíc potřebovala volné drápy.
Dokonce se i trochu zkrášlila několika jednoduchými šperky z kůže a peří. Před proměnou milovala stříbro, ale toho
se nyní nemohla ani dotknout. Zlato předtím nikdy neměla a ani se jí ten žlutý kov příliš nelíbil. Uznávala ho pouze
jako platidlo. Dlouhou dobu po proměně se nezdobila vůbec. Až když po příchodu do města zahlédla v noci několik
vlkodlačic s copánky ve hřívách a se šperky z kůže a peří, v některých případech dokonce z kostí, zalíbilo se jí to a rozhodla
se, že když se mohou zdobit vlkodlaci, může i ona. Na lov si je ovšem nikdy nebrala, stejně jako se neoblékala
do oblečení, které měla nyní na sobě.
Nočním městem se pohybovala pouze v bederní roušce s pruhem látky, který jí zakrýval hruď. Ostatně, nemusela
se obávat, že by ji někdo zahlédl a mohl o tom pak ještě vyprávět. Viděly ji pouze její oběti a před nimi by se klidně objevila
i docela nahá. Stejně jim v takovém okamžiku zbývalo jen několik vteřin života. Pokud se ovšem nerozhodla pro
lov mužů v přestrojení za lehkou děvu.
„Mohu je tedy pustit dovnitř?“ zeptal se úplně nakonec, když ji oblečenou objímal a vískal ve vlasech.
„Co nám zbývá,“ povzdechla si. „Těch pár dní to snad vydržím.“
„Třeba se brzy proměníš zpět.“
„Po proměně v člověka ze mě tyhle velké šaty spadnou a budu nahá. Pokud mě tak zahlédnou, bude to jejich poslední
pohled v životě.“
„Chápu, ale jak se dostaneme z města, když budeš v této podobě?“
„Jsou tu lesy,“ vysvětlila mu klidně. „Jak myslíš, že jsem se dostala sem?“
Kan si uvědomil, že v tomhle má Karra naprostou pravdu. Lesy začínaly asi patnáct mil za okrajem města, takže
do úsvitu by se k nim mohli dostat. A směrem do hor byly lesy stále hustší a rozlehlejší. Bude jim stačit, když se dokáží
vyhýbat kupeckým stezkám a těch je jen několik. Karra bude moci zůstat v drakodlačí podobě poměrně dlouho, vlastně
dokud nebudou muset překonat větší úsek odlesněné krajiny.
„V tom případě můžeme být v klidu,“ usmál se, naposledy jí políbil a vymanil se z jejího objetí. Karra mu dala jasně
najevo, že ho pouští nerada.
Otevřel dveře a nahlédl do chodby. Na schodech nikoho neviděl. Podíval se na Karru, pokrčil rameny a prošel dveřmi.
V mžiku měl drakodlačici za zády. Pomalu stoupali chodbou vzhůru, až konečně uviděli trojici mužů, sedící u závalu.
„Co tady…,“ začal Kan, ale byl okamžitě přerušen Amashovým ostrým zasyčením.
„Na druhé straně někdo je,“ šeptal Alro naléhavě, ale přitom si, stejně jako zbylí dva muži, prohlížel Karru v drakodlačí
podobě. Po událostech posledních dnů nepotřebovali odborný výklad, aby poznali, co je Karra zač. A Kanovo rozhodnutí
zůstat s ní se jim nyní zdálo ještě nepochopitelnější, než předtím. Dívka je sledovala planoucím pohledem, kterým
je jasně varovala, že všechny narážky na její podobu jsou expresní jízdenkou na krchov.
-84-