Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Kan vstoupil jako první. Nejprve se muselo projít prostornou chodbou, jejíž stěny lemovaly police plné lihovin. Azal
měl v nabídce snad všechno, co teče, aby uspokojil chutě svých zákazníků. Kan zaslechl tiché cinknutí, a když se ohlédl,
viděl, jak Eras strká za kabátec láhev toho nejdražšího vína. Omluvně se na svého velitele usmál, ale ten to nijak neřešil.
Jeho muži měli tolik volnosti, kolik si přáli, pokud plnili udělené úkoly rychle a bez chyb.
Prošli chodbou do sklepa. Sklep byl větší než krčma nad ním, ale rozšiřoval se směrem od ulice. Bylo to tím, že krčma
zabírala jen část přízemí domu. Hned vedle schodů, po kterých do sklepa sestoupili, stoupaly další schody, kterými
by se dostali ke dveřím za barem. A vedle nich viděli dveře ústící do stoky před domem.
Přibližovali se k nim velmi pomalu a pečlivě prohlíželi podlahu, schody i sudy, kolem kterých procházeli. Jak se zdálo,
tady nebylo vůbec nic zajímavého. Nakonec Kanovi nezbylo nic jiného, než dveře otevřít.
Zajišťovala je mohutná závora zevnitř. Jak však Kan ihned poznal, závora se zvedala na čepu a nedala se z dveří odstranit.
V její horní poloze ji omezoval další čep, takže když ji zvedl, zůstávala v krajně nestabilní poloze. Zkusmo
do odemčených dveří kopl a závora okamžitě zapadla na původní místo.
„Jestli prošel do stoky,“ ozval se za ním Amashův hlas, „tak se neměl šanci vrátit. Azal to má šikovně zařízené.“
„Tak jdeme,“ zabručel Kan, znovu zvedl závoru a začal otevírat dveře. Jeho muži se roztáhli trochu do hloubky, aby
si v úzkém prostoru nepřekáželi. Kan s dveřmi ustupoval, aby ho co nejdelší dobu kryly, ale přes jejich hranu už viděl
do stoky.
Ze stoky do sklepa zavanul puch, jaký se drží ve všech stokách po celém světě. Tady ho zhoršovalo dlouhé vedro
a nedostatek srážek, takže se ve stoce hromadil pomalu zahnívající odpad. Přímo za dveřmi již viděli první kosti. Stejně
čerstvé, jako kosti jejich společníků v Šedé baště. A jak si Kan okamžitě všiml, se stejnými stopami po zubech.
Vstoupil do stoky a rozhlédl se na obě strany. Chodba se zde stáčela, takže nebylo vidět daleko. Přímo nad hlavou
se mu rýsovala mříž vstupu, kudy sem Azal házel odpadky z hospody. Byla jich tu již slušná hromada a na jejím vrcholu
se povalovaly kosti. Byl tu však jeden rozdíl, oproti kostrám v baštách. Tady nechyběla lebka. Viděli ji povalovat
se na podlaze daleko od těla. Opět, stejně jako na lebkách šéfova syna a jeho ochranky, jí chyběl obličej.
„Do prdele,“ ulevil si Eras a zvedl lýtkovou kost. „Nechtěl bych se dostat tomu neřádovi do drápů.“
Na lýtkové kosti viděli dvě řady hlubokých důlků, jak se útočník hladově zakousl, aby si urval sousto. Podpis zubů
zde byl ještě dokonalejší, než na stehenní kosti ze Šedé bašty. Kan natáhl ruku a Eras, v obličeji zcela bez barvy, mu
kost podal. Špičkou meče ještě ukázal na osamocený otvor. Kan kost natočil a koukal se skrz. Obrátil kost a porovnal
rozměry otvoru na obou stranách.
„Jednou jsem viděl lebku tygra,“ ozval se Tasah mdle. „Tohle muselo mít tesáky delší a silnější.“
„Vemte to sebou,“ rozhodl Kan a podal kost Tasahovi. „Dej na ni pozor.“
Tasah z takové pocty radost neměl, ale kost si vzal. Do toho se ozval Amash, stojící u dveří.
„Víte co je zajímavý?“
Všichni se k němu obrátili.
„Kde je jeho zbraň? Vy byste na útěku nechali meče v hospodě? A kde má oblečení? Ty hadry tady vypadají jako odpad
a ne jako roztrhané oblečení.“
Kan se rozhlédl a poručil prohledat okolí. Několik minut opatrného našlapování mezi odpadky, bahnem a blíže nezkoumanými
hromádkami živočišného původu, vyneslo potrhané a zakrvácené oblečení, zlomený meč, jednu jezdeckou
botu se dvěma prsty uvnitř, kus kroužkové zbroje, hrudní plát a několik amuletů, všechny s utrhanými řemínky k zavěšení
na krk nebo na ruku.
„To by mělo být jeho,“ přikyvoval Amash, který se mezi hrdiny pohyboval dnes a denně a Daeora znal osobně.
„Ještě tu chybí jeho dýka, opasek pobitý hřeby a holenní chrániče. Ale jinak to všechno vypadá jako jeho oblečení.“
„Meč jsme našli padesát kroků tamtím směrem,“ ukázal Kan palcem. „Pak to postupně byla zbroj a další oblečení.
Tady leží jeho kosti, a támhle, na druhé straně, jeho hlava. Jako by na to něco narazil na útěku do města. Pokusil
se bránit, ale přišel o zbraň a dal se na útěk. Kde je nejvíc krve?“
„V zatáčce, asi na půli cesty mezi mečem a tímhle místem,“ informoval ho Tasah. „Stěna je jeden velký flek.“
„Takže zemřel v zatáčce. Útočník z něj postupně strhal oblečení, aniž by se unavoval jeho svlékáním. Prostě z něj trhal
kusy látky a zbroje, dokud nebylo tělo holé.“
„Někdy i s kusy těla,“ upozornil ho Alro a ukázal mu poslední nález. Byl to jeden z holení chráničů a uvnitř ležel kus
svaloviny.
„Dobrá, s kusy těla,“ opravil se Kan. „Tady ho to sežralo a pak to odešlo. Lebku si to možná vzalo sebou, ale z nějakého
důvodu ji odhodilo jen pár kroků odtud. Ale kruci, jak ho to vlastně zabilo? Kromě stop zubů na kostře nic nevidím.
Pokud ho to neprobodlo nějakou čepelí přímo mezi žebra, měli bychom něco vidět.“
Kan se sklonil ke kostře a pečlivě si ji prohlížel. Skutečně neviděl nic podezřelého. Jistě, končetiny tomu chudákovi
útočník utrhal, ale Kan byl dostatečně zkušený, aby poznal, že to bylo až po smrti. Pak mu však Alro donesl lebku
a Kan pochopil, jak Daeor zemřel.
„Utrhlo mu to hlavu, zaživa,“ řekl Alro dřív, než to stihl říct Kan. „Tady, na lebce, jsou dokonce vidět vrypy po drápech,
jak ho zezadu chytil. Podle lomu je jasné, že mu trhnutím vzad zlomil vaz a současně mu utrhl hlavu.“
-22-