Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
několik schodů klesající mimo dosah měsíčního světla. Na prvním schodu ležela lampička. Na první pohled zcela
nová, s knotem téměř zataženým. Na jeho vrcholu skomíral drobný plamínek.
Chvilku střídavě pozoroval lampu a chodbu. Pak vstoupil na schody, zvedl lampu a povytáhl knot, aby dala více
světla. Schody před ním klesaly stále hlouběji a neviděl žádnou odbočku. Vykročil a v duchu uvažoval, jestli přece
jenom nemá vytáhnout meč. Nebyl by mu sice mnoho platný, ale dodal by mu alespoň trochu pocitu, že se může
bránit, pokud by se mýlil.
Sestupoval pomalu a proto i dlouho. Chodba několikrát zatáčela a nyní z ní vedlo několik odboček. Všechny však
zatarasily zhroucené stropy. Když se před ním konečně objevil konec schodiště a za ním nezhroucená chodba,
na chvilku se zastavil, aby si srovnal myšlenky.
Prošel portálem z velkých černých kamenů a uviděl před sebou dveře. Byly to pořádné dveře, železné, podobné
těm, jaké měl Azal ve svém sklepě. Tyhle byly pootevřené a škvírou z druhé strany pronikalo světlo. Udělal poslední
krok a pomalu je otevřel.
Za nimi našel poměrně velkou místnost. V minulosti to musel být sklep s klenutým stropem. Ve zdech dávný stavitel
vytvořil výklenky pro lahve, jaké Kan znal z vinných sklepů. Místnost byla neobyčejně čistá a docela pěkně zařízená.
Stál v ní stůl a dvě židle, nějaká skříň, na podlaze pod stolem dokonce několik hovězích kůží, aby sedícího nezábly
nohy. U stěny vlevo stála menší zástěna na způsob paravánu a za ní vyčnívala truhla. U stěny za truhlou viděl obrubu
studny, zřejmě zdroj vody pro celnici z doby, kdy ještě nebyla chráněna městským opevněním a musela se před útoky
chránit sama. Na druhé straně místnosti, proti dveřím, stála postel. A na ní s rukama v klíně seděla dívka, se kterou mluvil
ráno na trhu. Vypadala úplně stejně, až na oči a oblečení. Zelenohnědá duhovka zůstala, ale zvětšila se, až vytlačila
téměř všechno bělmo. Zorničky se svisle protáhly a doutnal v nich rudý svit. Namísto kroužkové zbroje, kabátce
a chráničů se tentokrát oděla pouze do lehké, nebarvené plátěné tuniky, v pase stažené plátěným opaskem. A byla bosa.
Chodidla se ukrývala v ovčí houni položené na podlaze před postelí. Kana napadlo, že vlastně žádnou zbroj nepotřebuje.
A jako obvykle měla rozpuštěné vlasy.
„Našel jsi to,“ usmála se.
„Nemohla jsi to označit viditelněji,“ odpověděl a zůstal stát ve dveřích.
„Nechceš vstoupit a zavřít za sebou dveře? Táhne.“
Udělal jeden krok a zauvažoval, zda by ji neměl mít při zavírání dveří pěkně na očích, ale pak si řekl, že by to jako
začátek rozhovoru nevypadalo dobře. Obrátil se k ní zády a zavřel a zajistil dveře. Nyní byl v pasti. Pokud se na něj
vrhne, nemá nejmenší naději na únik. Když se znovu obrátil, seděla stále na posteli a evidentně se ani nepohnula.
„Posaď se, prosím, ke stolu,“ pokynula mu rukou.
Poslechl. Posadil se na židli, lampu postavil na stůl a meč si nastavil tak, aby ho netlačil do boku. Tím ho musel natočit
do takové polohy, že ho nemohl pohotově použít a sám sebe stavěl do nevýhody. Doufal, že tím u ní získá nějaké
kladné body.
„Mohu se na něco zeptat?“ promluvil opatrně.
„Na cokoli,“ přikývla. „Když jsi mě našel, můžeš se ptát na cokoli.“
„Proč?“
Dívka chvíli mlčela a jeho napadlo, zda na něj bude zkoušet oblíbenou, ale otřepanou taktiku, ‚Já ti nerozumím‘. Ale
dívka po chvíli začala vyprávět.
„Před třemi lety jsem byla jako ty, obyčejný člověk. Bylo mi dvacet, měla jsem milující rodinu, žila jsem si pohodlně,
dokonce jsem se zamilovala do svého budoucího manžela, kterého mi rodiče vybrali, když mi bylo dvanáct. Otec
chtěl syna a měl dva, ale oba zemřeli ještě v dětství, takže mě vychoval podle svého. Netvrdím, že s tím matka souhlasila,
ale nemohla s tím nic dělat. Naučila jsem se jezdit na koni, střílet z luku i z kuše. Otec pozval dva nejlepší šermíře,
které si mohl dovolit, aby mě učili boji. Zprvu mě to nebavilo, ale později jsem se do toho zamilovala. Jezdila jsem
na lovy, uměla jsem skolit jelena jediným šípem. Učila jsem se i vládnout. Zemani sice nemají velká panství, ale otec
přesto trval na tom, abych znala vše potřebné.
Pak, krátce po mých dvacátých narozeninách, se něco stalo. Otec začal být podrážděný. Stále za ním jezdili nějací
poslové, a když se u nás objevili, s otcem nebyla několik dní řeč. Další rok na jaře se to ještě zhoršilo. Otec je oba vyhnal
se zbraní v ruce a od té doby jsme je neviděli. Naše tvrz se však začala připravovat na útok. Stále jsme měli plné
sklepy. Muži byli neustále ve střehu a hlídali všechny cesty k tvrzi i kolem ní. Ale nic se nedělo. Jenže na konci léta
přesto někdo zaútočil.“
Odmlčela se. Kan měl pocit, že vidí v jejích očích vlhkost a moc se tomu nedivil. Vzpomínky už měly takové účinky.
„Ale jinak, než jste předpokládali,“ pronesl podobným hlasem, jako ona. Podívala se na něj. „Útok přišel zevnitř.
Všichni byli mrtví a tvrz lehla popelem. Brána však zůstala zavřená, na zdech nebyla jediná známka dobývání a šperky
tvé matky zůstaly v troskách tvrze.“
„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně.
„Dnes přijel do města jeden hrdina. Viděl tvrz čtvrt roku po události a popsal nám ji. Vesničané ho varovali, že tam
řádí démon nebo ďábel. Já si teď myslím, že jsi to byla ty.“
-68-