Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
No to víte, když mi někdo řekne, abych tam nelezl, tak se tam just kouknu. Došel sem tam a řeknu vám, fakt to bylo
divný. Už sem viděl hodně vypálenejch tvrzí a hradů a některý sem pomáhal dobejvat, ale tohle muselo vyhořet jen tak.
Brána byla netknutá, jen spálená a shořela zavřená. Z venku se tam nikdo nedral, ale přitom se tam bojovalo a tvrdě.
Všude šípy, zlámaný meče, mrtvoly, nebo spíš kosti z nich.“
Kerd se odmlčel, aby se znovu napil.
„A dál?“ ozval se znovu Kan. „Tohle přece nic nedokazuje. Někdo se tam mohl vetřít s večerem a pak otevřít cestu
kumpánům. Při odchodu za sebou zavřít vrata a požár by pak všechno zničil.“
„Hele,“ podíval se na něj Kerd mírně pohrdavě. „Když dobejváš tvrz, sou mrtví u zdi, kolem brány a v budovách.
Sem tam leží někdo na nádvoří, ale to sou většinou útočníci. Když se ale vetřeš dovnitř a otevřeš dveře kamarádům,
uděláš to co nejtišeji, ne? V takovým případě najdeš nejvíc mrtvejch v postelích. Ale tady byly všude, chápeš? Bez
ladu a skladu tam leželo veškerý obyvatelstvo tvrze. Bylo úplně jedno, kam ses podíval. Venku nebo uvnitř, všude byly
kosti.
Vesničani říkali, že se kolem nikdo podezřelej nemotal a ta tvrz byla docela velká. Celá z kamene, žádná dřevěná palisáda
s příkopem a pár srubů, jak to většinou bejvá. Tohle byl zmenšenej hrad a zeman byl dost bohatej. Našel sem tam
pěknou truhličku šperků. Na dobytí něčeho takovýho bys musel mít dobrý dvě stovky chlapů, co vědí, co a jak, žádný
zelenáče. Jenže taková banda po sobě v lese nechá stopy, který najdeš ještě tejdny po tom, co odtáhnou. Tady nic. Obešel
jsem to několikrát a našel sem jen pár stop osamělejch lidí.“
„Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Amash.
„Nevím,“ pokrčil Kerd rameny. „Bylo to prostě divný. Určitě to nevyhořelo jen tak samo od sebe, ale ani to nikdo
nedobyl. Ten, co to udělal, byl uvnitř a přitom po sobě nenechal stopy. Možná měli lidi z okolí pravdu, že tam řádil ďábel
nebo démon. Docela bych tomu věřil.“
„A přespal jsi tam?“ zeptal se Kan. Kerdovi zaskočilo pivo.
„Seš normální?“ vyhrkl, když ho Amash několikrát udeřil pěstí mezi lopatky a teď si masíroval bolavou dlaň. Kerd
měl svaly jako z kamene.
„Hele, na rovinu. Prolez sem to, když bylo slunce na půl cestě k vrcholu. Našel jsem trochu šperků, ale mazal sem
odtamtud jako namazanej blesk. Neměl sem sebou nic proti démonům ani peklu, takže sem se dekoval. Do večera sem
byl třicet mil daleko a šel sem eště celou noc a den, abych si byl trochu jistej, že sem z toho venku. A nijak se za to nestydím.“
„A měl jsi pocit, že tě něco sleduje?“ zajímal se Kan.
„Kdybych ho neměl, tak sem se v noci vyspal, ne?“ zavrčel Kerd. „Helejte, nevim, co to bylo. Neviděl sem to nijak
dobře, ale jednou nebo dvakrát sem se zastavil na skále a díval se zpátky. Viděl sem nějakou postavu, jak de stejnou
cestou jako já. Ztratilo se to až druhej den odpoledne. Pak už sem to nikdy neviděl a ani sem se tam nebyl podívat. Proč
zbytečně riskovat, když z toho nic nekouká.“
„To je fakt,“ odsouhlasili mu to okolosedící, včetně Kana. Ten se však stejně zeptal ještě na jedno.
„Jméno toho zemana náhodou neznáš? Nebo jméno té tvrze?“
„Ne,“ zavrtěl Kerd hlavou. „Lidi se tam tak klepali strachem, že se s nima nedalo mluvit. A sou to skoro dva roky.“
Kan se už dál neptal. Potřeboval by vědět, komu ta tvrz patřila a jestli by majitel stál za takové investice do kouzla.
Takhle je to jen obyčejná vypálená tvrz. Klidně to mohli udělat samotní lidé z okolí, kteří měli ve tvrzi spojence a teď
rozhlašují pohádky o démonech. Rozhodně to bylo nejjednodušší a podle Kana i reálné vysvětlení. A ta postava, co sledovala
Kerda? Možná nějaký tulák a s Kerdem si jen trochu hrála jeho vlastní fantazie.
Když vyšli před hospodu, bylo po poledni a Kan se rozhodl, že si udělají menší pochůzku po šéfově čtvrti. Bylo třeba
dohlédnout na hlídky, na vybírání plateb za ochranu a hlavně na pohyb bojovníků z cizích tlup.
Zabralo jim to celé odpoledne. Ale podařilo se jim nachytat několik šéfových chlapů u ženských. To Kan řešil velmi
rychle a efektivně tak, že dotyčnému sebral veškeré oblečení, vykopal ho z domu na ulici a ženské zabavili všechny
peníze, protože šéf jasně nakázal, že za ženskýma se smí jen když jim nezadá práci. Hlavně nováčci v tlupě měli pocit,
že je to planá hrozba, ale Kan jim to většinou velmi rychle vysvětlil.
Za soumraku se vraceli k věži a spokojeně se bavili o zábavném odpoledni. Dokonce i Kan pro tentokrát hodil starosti
za hlavu a dělal si legraci ze zelenáčů, kteří utíkali z pelechů prostitutek, jak je bohové stvořili, a pokoušeli se mu
vyhrožovat.
Zastavili se u šéfa a Kan mu s notnou dávkou škodolibosti složil na stůl pytel oblečení a zbraní, společně se slušnou
hromadou peněz. Nábor nových členů byla šéfova práce a vždy tvrdil, že jedině on dokáže rozpoznat nadějného chlapa.
Kan se s ním nehádal, ale nováčkům ztrpčoval život, jak jen mohl, tak jako se to dělalo v armádě. Pokud vydrželi první
rok, vzal je na milost.
„Jinak není nic nového?“ zeptal se ho šéf, když mu Kan spočetl, kolik chlapů se flákalo, a které už takhle chytil vícekrát.
„Kromě toho případu z rána, je klid.“
„Myslíš Alrina?“
„Jo.“
-61-