Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Začal se rozhlížet a jeho pohled přitáhlo křeslo. Alrin v něm nejspíš sedával téměř neustále. Došel k němu, shodil
z něj několik knih a zjistil, že je částečně rozlámané. Drželo pohromadě jen díky čalounění. Podle směru lomu se zdálo,
že síla, která ho poničila, působila zpředu. Kan, stojící nyní před křeslem, se podíval za sebe. Stál tam stůl a z této
strany byl celý postříkaný krví.
„Tak, jak to bylo,“ zabručel tiše Kan a podíval se zpět na křeslo. Pak se obrátil ke stolu a prohlédl si ho. Hledal něco
podivného, třeba roztrhané svitky nebo zničené knihy, které by dokazovaly, že Alrin měl něco, co někdo hrozně moc
chtěl nebo naopak potřeboval zničit. Ale neviděl vůbec nic podobného. Rozhrnul pomíchané knihy a zahlédl jednu, jejíž
desky mu byly povědomé. Odstrčil další dvě a uchopil knihu do ruky.
Byla to ta, ve které mu čaroděj ukazoval obrázek drakodlaka. Napadlo ho znovu se na ten obrázek podívat a začal
knihou listovat, a přitom se mu před očima mihl proužek papíru. Vrátil se o několik stran zpět a našel založené místo.
Nebyla to záložka. Na proužku byl dlouhý seznam adres a v jejich záhlaví Kanovo jméno.
Nijak seznam nestudoval, rychle ho prsty sroloval a schoval do rukávu. Knihu držel před sebou, takže mu na prsty
nikdo neviděl. Tvářil se přitom, jako že čte něco zajímavého a pak ještě chvíli knihou listoval, ale dával si přitom velký
pozor, aby Elefel neviděl, které stránky si prohlíží. Konečně našel i tu ilustraci a prohlédl si ji. Prohlédl si hlavně ruce
tvora a zdálo se mu být nepochybné, že právě tyhle spáry způsobily tu spoušť okolo.
Zaklapl knihu a položil ji zpět na stůl. Vrátil se k Alrinovi, kterého si zatím prohlíželi jeho společníci, kromě
Alra, který věnoval pozornost knihám na stole a kolem mrtvého. Kana napadlo, že jeho společník něco hledá. Nechtěl
ale upozorňovat nikoho v doslechu na podezřelé věci a Elefela už vůbec ne. Čaroděj je sledoval ostřížím
pohledem, ale byl úplně zticha. Dokud na něj Kan nepohlédl.
„Našel jsi, co jsi hledal?“
„Ne,“ zavrtěl šermíř hlavou. „Zdá se, že to nestihl vyrobit. Ať už ho zabilo cokoli, přišlo to poměrně brzy po nás. Tolik
času od našeho rozhovoru zase neuteklo a ta krev je téměř zcela zaschlá. Nejspíš na to už neměl čas.“
„Je to tady pěkně poničené,“ ozval se Eras. „Tohle musel udělat někdo, kdo šel po jeho výrobcích a kouzlech.
Kdybych si mohl tipnout, bude to někdo z čarodějů nebo hrdinů.“
„Čaroděj by nebojoval ručně,“ ozval se Alro přes rameno. „Jsou od věčného studia knih a svitků celí ztuhlí a nepohybliví.
Dát jim do ruky zbraň, zmrzačí se. Hrdina by zase neprošel přes kouzla, kterými se Alrin chránil.“
„Ale co takový Ersah?“ nadhodil Amash. „To byl čaroděj a přitom to s mečem uměl jako většina hrdinů.“
„Ersah byl výjimka,“ mávl Alro rukou. „Takový čaroděj se rodí jednou za dvě nebo tři staletí. Dnes se v této zemi
a snad ani v těch okolních, nepohybuje nikdo, kdo by se mu třeba jen vzdáleně přibližoval. Pokud za tím je čaroděj, pak
si někoho najal, ale osobně tu jistě nebyl. Už jen proto, jak to tu vypadá.“
„Myslíš ty mrtvé?“ zeptal se Kan.
„Taky, ale to by zvládlo bojové kouzlo. Myslím hlavně ten nepořádek tady. Někdo něco hledal, to je jisté. Čaroděj by
vyslovil několik kouzel a hledaný předmět by mu vlétl do ruky. I kdyby pak udělal nepořádek, byl by tu vyloženě
chaos, ale tady je vidět, že někdo něco hledal a nejspíš i našel, protože některé police jsou naprosto netknuté.“
„Ale stejně nepoznáme, co to bylo,“ zabručel Eras. „Je tu tolik věcí, že není vůbec poznat, zda něco chybí nebo ne.“
Pak se podíval na Elefela. „Ty bys náhodou nevěděl, co by tu mělo být a není, že ne?“
„Ne, to tedy nevím,“ odsekl Elefel. „A nechcete sebou pohnout? Venku jsou desítky hrdinů a já tu nechci dělat průvodce
ještě po půlnoci.“
„Stejně tu zůstaneš,“ zavrčel na něj Amash. „A nezkoušej se vymlouvat na péči o mrtvého a nutnost střežit ho před
démony z podsvětí. Nedostanou tě odtud, dokud nezískáš všechnu jeho magii a nejspíš tu budeš pokračovat v jeho
živnosti s jeho knihami a předměty.“
Elefel se na Amashe zašklebil, ale neřekl ani slovo.
Kan se znovu rozhlédl po místnosti a prohlédl si obě mrtvoly. To, co potřeboval nejvíc, měl v rukávu a viděl toho
dost. Měl jistou představu, jak k tomu došlo, ale potřeboval si ji nechat projít hlavou.
„Jdeme,“ pokynul svým mužům. „Necháme tady Elefela jeho ušlechtilým cílům a popřejeme mu příjemnou dobrou
noc. A kdybys náhodou zahlédl toho, kdo mu to udělal,“ ukázal na Alrina, „dej mi vědět.“
Elefel si pro sebe něco zavrčel, ale tak tiše, že mu nebylo rozumět. Venku Kan kývl na Elokeshe a jeho parťáka, aby
si šli najít, co jejich jest, a zamířili k věži. Na křižovatce si však Kan uvědomil, že má stále žízeň a změnil cíl jejich
cesty na Umrlce.
Usadili se u baru a Kan se šťastně usmíval na napěněný džbán vévodského. Dlouze upil a slastně zafuněl.
„Jedno se našemu vévodovi musí nechat,“ pronesl zamyšleně, „když nic jiného, přivedl do města ty nejlepší sládky
z celého království.“
„Slyšel jsem,“ přidal se Alro, „že prý i král našemu vévodovi závidí jeho pivovar a nechává si posílat soukromé dodávky.“
„Jak by tam mohlo dojet pitelný?“ nevěřil Eras.
„Prý ho posílají ve speciálních sudech k nejbližší řece a pak zvláštními loděmi po proudu až na mořské pobřeží. Tam
ho přeloží na velké lodě a ty plují do královského města. Lodě prý nikde nestaví a pohánějí je veslaři, aby pluly co nejrychleji.“
-56-