Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Jak je?“
„Celkem to jde.“
„Musíš jíst hned teď?“
„Hned teď ne, ale moc dlouho to nevydržím.“
„V pořádku, já mám pro dnešek dost a snad vydržím i zítra. Ti tři jsou tvoji, ale odneseme je do stoky, stejně jako
kosti po těch šesti.“
Souhlasil. Odnosili nejprve kosti a pak poslední mrtvé. Ve stoce se na ně Kan vrhl a nyní si je nešetřil. Věděl, že pospíchají,
a že ten hrdina venku možná nedodrží slovo a přivede si posilu. Karra ho však ujistila, že do stok se neodváží,
protože křivolaké, dokonale temné tunely, jsou velice špatným prostorem pro boj s jakýmkoli dlakem a hrdinové to moc
dobře vědí.
Vraceli se k šéfovu domu pro jeho poklad. Kana pálila žáha a neustále říhal, protože ty tři polykal téměř bez žvýkání
a žaludek mu to nyní vyčítal. Karra ho držela kolem pasu a tiše mu broukala v naději, že až ustoupí opojení krví, bude
mít menší výčitky. Jenže opojení ustoupilo a Kan se nesesypal. Nebo ne tak jako včera. Dřepl si ke zdi u pokladu, položil
si hlavu do dlaní a hleděl na Karru. Ta si dřepla proti němu, položila mu dlaně na ramena a svým čenichem se dotýkala
jeho.
„Nešlo to jinak,“ pronesl konečně Kan rozhodně. „S těmi bych nemohl cítit soucit ani jako člověk. Neměli v sobě
kousek šermířské cti. Tahle tlupa bude okrádat ty nejchudší v téhle čtvrti.“
Karra se mile usmála a začala mu olizovat zakrvácený obličej a ruce. Kan se přitom ani nehnul, dokud před ním nesklonila
hlavu. Pak se natáhl a začal jí mazlivě otírat nozdry o vlasy. Karra pomalu zvedla hlavu a nastavila tvář. Naklonil
se ještě víc a jemně ji kousl do brady. Karra mu to okamžitě oplatila. S uspokojením viděla, že se Kan usmál. Jeho
oči však zůstaly smutné.
A přesně v té chvíli si oba uvědomili, že v chodbě nejsou sami.
„Pomalu si stoupněte a žádný blbosti,“ ozvalo se z výklenku pod poklopem sklepa šéfova domu.
Karra se ohlédla, ale zprvu nic neviděla. Až po chvilce se temnota pohnula a vyloupla se z ní postava v tmavém
plášti. V každé ruce držela jednu malou, avšak dvojitou kuši. Dvě nezávislá lučiště na jedné pažbě, v každé po jednom
stříbrném šípu. Na těch několik kroků by neminul ani slepý.
Drakodlaci se rozhodli poslechnout a velmi pomalu se zvedli. Hned poznali, že útočník nebude obyčejný člověk.
Na to byl příliš vysoký a mohutný a ruce svírající kuše příliš chlupaté.
„Držte pracky tak, abych na ně viděl. Uděláte jediný pohyb bez mého pokynu a…“
Na chvíli se chodbou rozhostilo naprosté ticho. Hrozba stříbrných šípů byla tak účinná, že se drakodlaci neodvážili
ani vycenit zuby.
„Každý z vás mi dluží deset tisíc zlatých, neřádi,“ promluvil konečně útočník a oba svým prohlášením zaskočil.
„Cože?“ uklouzlo Kanovi dříve, než se stihl ovládnout.
„Měl jsem na vás dva smlouvu se šéfem,“ pokračoval neznámý. „Dalo mi dost práce najít vás pod celnicí a zjistit, co
a jak. Když se šéf dozvěděl, že jsi přežil útok na věž, a že ses dokonce spřáhl s dlačicí, chytil ho amok. Výslovně mi přikázal,
abych mu donesl vaše hlavy. Ale vám to nestačilo a nějak jste dokázali vyrobit z člověka dalšího zatraceného drakodlaka!
Myslel jsem si, že pláchnete z města, jakmile to půjde a čekal jsem ve vnějším opevnění, ale vy dva jste
se rozhodli zabít šéfa a než jsem zjistil, o co vám jde, bylo příliš pozdě.“
Karra ho podezíravě sledovala a pečlivě větřila. Konečně poznala ten podivně známý pach, který se kolem nich
vznášel.
„Ty jsi Ahuth, že jo?“ prohlásila s ledovou jistotou a s neznámým její slova trhla.
„Ovšem že jsi,“ pokračovala, když viděla, jak ho zaskočila. „Renegát, odpadlík, dlak, který začal lovit dlaky
za peníze,“ odplivla si.
„Ale dlak proti dlakovi přece nikdy nepůjde?“ divil se Kan. „Sama jsi to říkala.“
„Tak tady vidíš jediného dlaka na světě, který ti půjde po krku klidně i za měďák,“ opáčila opovržlivě.
„Drž tlamu!“ okřikl ji Ahuth.
„Proč?“ opáčila vztekle. „Stejně nás zabiješ, tak co. Kdyby ti šlo o peníze, vezmeš si je sám z těch vaků támhle. Sledoval
jsi nás, tak jistě víš, odkud pocházejí. Čekal jsi tu na nás, abys nás zabil. Nejspíš stejně jako toho vlkodlaka
ve vnějším opevnění dnes odpoledne, je to tak? Ty prostě nenávidíš všechny dlaky, jen proto, že jsi jedním z nás!“
„Ještě slovo…,“ zavrčel Ahuth temně.
„Poslouchej,“ ozval se Kan, „ty jsi vlkodlak, že ano? A někde ses musel pěkně namočit, protože já cítím smrad, jako
když se otevře žumpa.“
„Chtěl jsi říct pomočit,“ opravila svého druha Karra a v obličeji se jí objevil opovržlivý výraz.
„Zapomněli jste na kuše?!“ zařval Ahuth.
„Nezapomněli,“ odsekla Karra.
„Krásné kousky,“ kývl hlavou Kan. „Radost pohledět a mně to můžeš věřit, vyznám se v nich. Ale docela mě překvapuje,
že je máš v tlapách právě ty.“
-124-