Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
Ozvalo se zabušení na dveře. Bylo sice silné, ale ne zase tak moc. Důvod byl zřejmý na první pohled. Dveře totiž
stěží držely pohromadě a skládaly se z děravých a částečně shnilých prken. Vedly do špinavé, tmavé kobky v druhém
patře sklepů jednoho z mnoha domů této chudinské čtvrti. Přestože však místnost vypadala jako kobka toho nejhoršího
vězení, bylo vidět, že se jí kdosi pokoušel vtisknout poněkud honosnější ráz. Tak například nábytek, pokud se tak dá nazývat
jeden stůl ze dvou beden a tří napříč položených prken, se židlí, kterou v tomto případě představovala třetí bedna
postavená na výšku. Kromě těchto dvou předmětů denní potřeby se zde nacházel menší stolek, který by se dobře vyjímal
ve vstupní hale domu významného obchodníka a skříň na knihy se skleněnými dveřmi, ale knihy nahradily lahve
s alkoholem a skrze sklo dveří nebylo skoro vidět. Podlahu pokrývala vrstva slámy, nebo něčeho, co se dalo slámou nazývat.
Asi tak před pěti lety. A na tom se, jako perla v kupce hnoje, vyjímal rudý koberec. Sice prošlapaný a na několika
místech politý a propálený, ale stále to byl skutečný koberec. Předmět, který do této čtvrti patřil asi tak stejně, jako slon
na polární ledovec.
Za stolem seděl muž s prošedivělými vlasy, mohutné postavy a bez levého oka. Místo něj měl v obličeji jen prázdný
oční důlek a ani se nenamáhal s jeho zakrýváním. Dlouhá jizva vedoucí přes zničené oko začínala ve vlasech nad čelem
a končila na čelisti. Dávala široké a ploché tváři děsivý vzhled a její majitel si to plně uvědomoval. Na sobě měl košili
tak neuvěřitelně špinavou, že by zřejmě i městská stoka s odporem ustoupila, kdyby ji do ní hodil. Pod deskou stolu vykukovaly
tlusté nohy plné šrámů a jizev, oblečené do krátkých, rozdrbaných kalhot. Místo bot měl muž pouze něco jako
sandály, ale každý, i ten nejneschopnější švec, by se musel studem propadnout, kdyby měl tohle komukoli nabídnout
k prodeji. Sandály totiž nebyly nic víc, než silná kůže sloužící jako podrážka a několik řemínků z tenčí vydělané
kůže, ovázané kolem nártu a kotníku. Na první pohled bylo zřejmé, že muž si tu podivnou náhražku obuvi upevnil
na nohy již před dlouhým časem a v blízké ani vzdálenější budoucnosti její zutí neplánuje.
„Kterej blbec?“ zavrčel a zvedl oko od dlouhého tesáku, jehož ostří právě opravoval.
„Erreth a Feryl,“ ozvalo se za dveřmi a hlas mluvčího se zřetelně chvěl.
„Co tu chcete?“ tázal se muž otráveně a odložil brusný kámen.
„Našli jsme vašeho syna,“ ozval se stejný hlas.
„Výborně! Kde byl ten zmetek?“ zaradoval se chlap a zvedl se na nohy. Než došel ke dveřím, zasunul si tesák
za kožený opasek. Odsunul petlici, která byla na těchto dveřích spíš k smíchu, než k jejich zajištění, a otevřel dveře
dokořán.
„Kde je?“ zeptal se okamžitě, když za nimi uviděl pouze dvě postavy.
„Nooo.“
„Říkali jste, že jste ho našli, tak kde ho máte?!“
„Máme ho přímo tady, šéfe,“ dovolil si Erreth, menší z dvojice a zvedl ruku s malým pytlem z hrubé juty.
„Co to je?“ nechápal zaražený šéf a díval se střídavě na pytel a na ty dva. Byl tak zaskočený tou odpovědí, že ho přešel
první nával vzteku, když za dveřmi nenašel svého syna, ale jen tyhle dva neschopné poskoky.
„Váš syn, sáhibe,“ ozval se pro změnu ten vyšší jménem Feryl. „Tedy, to, co z něj zbylo.“
„Cože?“ šéfův hlas zněl zaraženě. Pytel byl malý, a to, co se v něm ukrývalo, bylo velké asi jako zelná hlávka. A co
v tom pytli zřejmě je, mu došlo ještě dřív, než mu to stihli prozradit.
„Kdo to udělal?!“ zařval, až se poskoci přikrčili.
„Nevíme,“ přiznali se oba bez váhání.
„Kde jste ho našli?“
„Pod Torkrestem.“
„Co tam, u bohů, dělal?!“
„Nemáme potuchy, ale nebyl sám.“
„Kdo tam byl s ním?“
„Dur s Aferem.“
„Kde jsou ti dva? Jak to, že neochránili mého syna? Přinutil jsem je přísahat, že pokud za něj nepoloží své bídné
životy, postarám se, aby toho jejich rodiny pořádně litovaly!“
„Ale oni své životy položili,“ dovolil si opět Feryl a vytáhl zpoza zad další pytel. Rýsovaly se v něm dvě zelné
hlávky.
„A kde je jejich zbytek?“ zeptal se šéf po chvilce překvapeného ticha.
„Nic víc, tam nebylo.“
„Takže jim někdo usekl hlavy a nechal je pod Torkrestem, abyste je našli? Torkrest je naše území! Kdo si to mohl
dovolit?!“
„Oni jim hlavy neusekli,“ pípl Erreth.
„Co to žvaníš?!“ utrhl se na něj šéf.
„Raději se podívejte,“ nedal se menší poskok a podával mu pytel. Šéf zaváhal, ale pak si pytel vzal, rozvázal uzel
na jeho vršku a podíval se dovnitř. Z obličeje mu zmizela všechna barva. Oba poskoci s uspokojením sledovali, jak
se obávaný šéf větší části chudinské čtvrti zakýval, až se ramenem opřel o stěnu chodby.
„Kdo to byl?!“ zachrčel.
-2-