Therihar Kyllinvainn

Zdeněk Jukl
Dveře se otevřely a objevil se Lafavelův učeň. Poznal Kana a tiše mu pokynul, aby vstoupil. Za svým velitelem
vstoupili i všichni chlapi jeho doprovodu. Amash zůstal u dveří na stráži a kontroloval ulici několika špehýrkami, které
měl čaroděj nejen ve dveřích, ale i ve zdech vedle dveří, a mohl tak přehlédnout celou plochu ulice kolem dveří. Dokonce
měl špehýrky kousek nad zemí, takže i kdyby si někdo dřepl na paty, aby ho nebylo ze špehýrky ve dveřích vidět,
a chtěl si počkat, až se dveře otevřou, neukryl by se.
„Vítej v mé pracovně,“ přivítal Lafavel Kana až nezvykle nadšeně. Dokonce vstal ze svého křesla a přešoural
se místností, aby mu potřásl rukou. Lafavel byl skutečně starý čaroděj. Tradovalo se, že je mu přes tři sta let, a že prý
tak dlouhý život vyhrál v kartách nad smrtí. Kan si ho podezřívavě prohlédl, ale ruku mu podal a oplatil mu způsob přivítání.
„Jsem velmi poctěn, že jsi mě pozval do svého království,“ odpověděl a nechal se čarodějem vést k židli
u stolu, na němž ležela rozvinutá mapa Mykashe, kterou si chtěl Kan koupit. Čaroděj se usadil v křesle a učedník mu
podal nějakou knihu, kterou si čaroděj položil na nohy.
„Projevil jsi přání, koupit si mou nádhernou mapu, je to tak?“ zahájil Lafavel rozhovor.
„Přesně tak,“ přikývl Kan. „Potřebuji novou místo té, co mám.“
„Překvapilo mě,“ usmál se čaroděj, „že zrovna ty, který se pohybuješ městem den co den, potřebuješ tak dokonalou
mapu. Obvykle lidem jako jsi ty, stačí poměrně hrubá mapa, která se vejde do tašvice a jsou na ní hlavní orientační
body, jako věže, hospody, brány a podobně.“
„To je pravda,“ přikývl Kan. „Ale já potřebuji znát přesné polohy ulic. Však víš, jak se šéfové tlup neustále hádají
a bojují o větší území. Ve staré mapě jsem měl zakreslené hranice, ovšem po tolika letech, co ji používám, se téměř rozpadla.
Tahle by mi mohla vydržet déle, nebo ne?“
„Ta ti vydrží velmi dlouho. Je na kvalitním pergamenu, sám vidíš, jak dokonale jsou jednotlivé kusy kůže spojeny.
Ke kreslení map používám ty nejlepší barvy a míchám je podle vlastního receptu. Ta tě ještě přežije a tím nechci naznačit,
že se šermíři nedožívají vysokého věku.“
„Takže se dohodneme na placení?“
„Nejprve bych rád věděl, co s takovou mapou budeš dělat. A prosím, nekrm mě tou pohádkou o kreslení hranic.
Na to jsem přece jen poněkud starý.“
Kan ho chvíli pozoroval odhadujícím pohledem a nakonec se rozhodl říct mu pravdu. Lhát čarodějům se totiž zásadně
nevyplácelo.
„ Asi už víš, že u nás něco žere lidi, nebo se to k tobě ještě nedostalo? Dost bych o tom pochyboval.“
„Něco málo jsem o tom slyšel,“ přikývl čaroděj. „Doneslo se mi, že ráno zemřel sám Alrin, ale důvod smrti jsem
se nedozvěděl. Byl jsi prý u toho, když ho našli, nebo mi neřekli pravdu?“ Po poslední větě loupl okem po učedníkovi.
„Ne, přišel jsem až mnohem později. Našel ho Elefel a teď se koupe v Alrinově magii.“
„Ano, jistě, to je mu podobné,“ zamračil se Lafavel. „Elefel byl vždy tak trochu zmetek. A jak tedy Alrin zemřel?
Byl to vynikající čaroděj, možná by to jednou dotáhl i na prvního čaroděje ve městě, snad i v království. Měl před sebou
slibnou budoucnost.“
„Něco ho roztrhalo na kusy a jeho dveřníka, nebo kdo to byl, to částečně sežralo.“
„Podivné,“ zamračil se čaroděj. „Roztrhalo, sežralo, kdo, co a proč?“
„Kdo nebo co, to nevíme,“ řekl Kan ne tak docela podle pravdy, „a proč, to si jen domýšlíme. Něco to hledalo, nevíme
ale, co to bylo. Alrin však pro mě vypracoval seznam míst v tomto městě, kde si ten tvor měl označit teritorium. Ten
seznam mám, ale má mapa je příliš stará a hrubá, než aby se dala použít.“
„S Alrinem jste se rozhodli toho tvora vystopovat?“ pozvedl Lafavel jedno obočí.
„Byl to vlastně jeho nápad. Přišel na to, že si ten tvor značí území lebkami a pokusil se je najít.“
„Zajímavé,“ usmál se čaroděj. „Nikdy jsem neslyšel o tvoru, který by si značil území tak podivným způsobem. Takové
hlouposti si vymýšlejí lidé. Povíš mi o tom něco víc?“
„Udělal bych to jen velmi nerad,“ přiznal se Kan.
„A proč?“
„Protože někteří z těch, co mi v hledání nějakým způsobem pomáhali, byli buď zabiti, nebo vyhnáni z města.“
„Tak to je ještě zajímavější. Alrin byl zabit, kdo byl tedy vyhnán?“
„Kyath, liškodlak a hrdina. Chtěl jsem s ním mluvit, ale chytilo ho to na cestě z hospody do mé věže a přinutilo
opustit město během hodiny. Pak se to za něj převléklo a počkalo to na mě u hospody. Mělo to jen hodinu, aby se to
na mě připravilo, ale dostalo mě to a klidně se k tomu přiznám.“
„Začínám se bavit!“ vykřikl náhle Lafavel a skutečně se rozesmál. Kan s doprovodem i jeho učedník na něj zůstali
nechápavě koukat.
„Tohle by se mělo někam napsat! Jsem na světě tak dlouho, ale takovou hru se mnou ještě nikdo nehrál. Docela ti závidím!“
chechtal se čaroděj a plácal rukou do knihy.
„Můžu vědět, co je na tom k smíchu?“ zeptal se Kan chladně.
„Pokud máš v hlavě mozek, přijdeš na to sám. A brzy, řekl bych. Vede tě to jako drahého psa na provázku. Dává ti to
stopy, uhlazuje pěšinky, dokonce se to s tebou setká, aby ti poradilo jak dál! Tohle bude moje smrt!“ Kan na něj hleděl
-63-