Therihar Kyllinvainn

Horší než smrt
„Do hajzlu!“ vyjekl Amash, který neměl ani zdaleka tak dobré sebeovládání jako Alro a hleděl se dostat od podivného
domu co nejdál.
Uvolnění Alro s Amashem spěchali na pomoc Erasovi, který bojoval se dvěma soupeři ve středu ulice. Jejich příchod
zcela změnil poměr sil a útočníci byli rychle zlikvidováni.
Nyní zbýval jen Kan s vazounem. Jejich souboj byl mnohem pomalejší, protože oba patřili k těm zkušenějším. Více
méně se stále jen oťukávali a zkoušeli protivníkovy reakce. Ani jeden se dosud nepokusil o skutečný výpad. Kroužili
kolem sebe, ani na chvíli nezůstali klidně stát a Amash si uvědomil, že se blíží k domu, u kterého před chvíli bojoval on
sám.
„Brzy to asi bude hodně zajímavé,“ řekl tiše.
„Proč myslíš?“ zeptal se Eras.
„Vidíš ty tři na zemi?“
„Jo a co?“
„Nezabil jsem ani jednoho.“
„Cože?“ vyjevil se Eras.
„Něco jednoho útočníka vtáhlo oknem do domu, zabilo a pak jím srazilo k zemi ty zbylé dva.“
Všichni tři se podívali na ležící těla. To na vrchu mělo utržené hrdlo a rozevřenou hruď.
Kan s vazounem se zrovna v tu chvíli dostali k oknům a Kan došel k závěru, že si je dostatečně jist, aby mohl zaútočit.
Odrazil soupeřovu čepel, současně provedl úkrok, zavázal si vazounovu zbraň svou, protočil meč a bodl. Dokonale
provedeno a jeho čepel zajela vazounovi do místa na horním okraji hrudního koše, kde ho již nechránila silná kožená
vesta. Kan chytil čepel soupeřovy zbraně dlaní druhé ruky a opřel se do svého meče. Hrot jeho zbraně projel vazounovi
krkem a vyjel z těla na druhé straně.
Prudce zbraň vytáhl, čímž vazounovi rozřízl zbytek hrdla, současně mrtvému vytrhl z ruky jeho vlastní meč a ustoupil
o dva kroky. Vazoun se sesul na dlažbu.
Kan si vydechl a pohodil ukořistěnou zbraní v ruce. Byla to dobrá zbraň, jistě velmi drahá a dobře udržovaná. Hodlal
ji uložit k ostatním ve své sbírce. Vzdal soupeři poslední čest a přitom se na chvíli podíval do okna nad mrtvým. Zářily
v něm dva rudé body, ale po chvíli se pohnuly a Kan poznal, že to, co je uvnitř, odešlo, aniž by vydalo jediný zvuk.
„Měli bychom odtud vypadnout,“ ozvalo se mu za zády. Rychle se obrátil a uviděl Alra s mapou v ruce.
„Taky jste to zvládli?“ zeptal se a teprve nyní měl čas rozhlédnout se po bojišti.
„Jo, ale ne tak docela sami,“ odvětil Alro. „Jednoho mého soupeře něco rozpáralo jako králíka k obědu.“
„Jsem na tom podobně,“ přidal se Amash. „Sám vidíš, jak dopadli moji protivníci,“ ukázal na blízkou hromadu těl.
Kan krátce pohlédl na vrchní tělo a pak se podíval na Erase.
„Já bojoval zcela sám, dokud mi tihle dva nepřišli na pomoc.“
„Jdeme domů, snad už nás nebude nikdo otravovat.
Neotravoval. Zbytek cesty proběhl téměř v klidu, pomineme-li krátkou epizodu, kdy potkali jednoho zloděje, který
právě vybíhal z domu i s lupem a narazil přímo do Kana. Ten ho jen odstrčil, počastoval několika tichými nadávkami
a nechal běžet.
Ve věži se Kan usadil ve svém podkroví a jeho doprovod se rozmístil po věži. Všichni do jednoho měli hroznou chuť
na pivo, ale půlnoc dávno minula a ani u Umrlce by je Azal nepřivítal s otevřenou náručí. Nakonec se stejně rozhodli,
že si pro pivo pošlou. Vytáhli jednoho zelenáče, který měl v přízemí službu a hlídal, vybrali mezi sebou peníze, vrazili
mu ten největší džbán, který ve věži našli a poslali ho k Umrlci pro vévodské.
Pokud nepili přímo u baru, tak za pivo platili. Alespoň Azalovi, ale jen za vévodské.
Kan si v podkroví vyrobil provizorní stůl tím, že přes trámy položil několik prken a na něm rozvinul mapu. Objevil
se na ní tmavší flek a pokusil se ho smést rukou, ale rozpadl se. Kan tedy rozsvítil lampu a podíval se na flek v jejím
svitu. Byly to vlasy. Pramen tmavě hnědých vlasů.
„Měl jsem tu mapu dát víc stranou, příště tam najdu mrtvolu,“ zavrčel, uchopil vlasy a pustil je na podlahu vedle
stolu. Pak si na mapu položil Alrinův seznam a dal se do práce.
Zhruba po hodině se na schodech objevilo světlo a vystoupal po nich Alro. V jedné ruce nesl pochodeň, kterou si svítil
na schodech a ve druhé cínový korbel vévodského.
„Tady nesu něco na nervy,“ pronesl a opatrně položil korbel na kraj stolu, aby nepoškodil mapu. Kan mu hned neodpověděl.
Seděl u mapy s hlavou v dlaních, oči zabodnuté do pergamenu.
Alro přenesl pohled na mapu. Viděl v ní tečky udělané tuhou, kterou měl Kan neustále při sobě. Byla to obyčejná
levná tuha, dost měkká a hrozně špinila ruce, protože neměla žádný obal. Kan ji proto zabalil do proužku plátna, které
na ni upevnil voskem. Provizorní tužka ležela vedle mapy i se seznamem. U každé tečky byla čárka. Většinou byla jen
jedna, pouze u jedné jich bylo víc.
„Co to je?“
„To kdybych tušil,“ odtušil Kan unaveně.
-66-