stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

sicistního a raně romantického salonu. Nepochybně patřil
k festivalovým vrcholům; označit však z mozartovského bloku
cokoliv za skutečně nejlepší, by bylo obtížné. Každý program
měl vlastní přítažlivost, danou buď pozoruhodným,
málo slýchaným repertoárem (Miklos Spányi, Salzburger
Hofmusik), nebo moderními nástroji nenapodobitelným
kouzlem instrumentálních zvukových barev (Stadler Trio,
Amphion Bläseroktett, Jana Semerádová a Masumi Nagasawa).
Ze zbývajících tří programů byl koncertní jen jeden: La
suaue melodía – španělská barokní hudba v provedení souboru
La real cámara (dvoje housle, violoncello, cembalo),
vedeného Emiliem Morenem. Pro českého posluchače
neznámý repertoár (Andrea Falconiero, Franciscio José de
Castro, Andrés de Sola, Pabo Bruna, Tomás Luis de Victoria,
Bartolomé de Selva y Salaverde), nástrojová hra, která připomínala
předivo krajek španělské staré i moderní architektury
(zvlášť pozoruhodná je Morenova hra, působící křehce
– a přesto energicky): večer, který zůstává v paměti po léta.
Poslední dva programy byly jevištní. Ve Vinohradském divadle
uvedl francouzský taneční soubor L’Eventail za doprovodu
Collegia Mariana a Amphion Bläseroktett, pod vedením
koncertního mistra Petra Zajíčka (šéf slovenského souboru
Musica aeterna) baletní ztvárnění experimentální symfonie
Jeana Féry Rebela (1666–1747) Les elemens, která působivě
využívá téměř současné melodické a harmonické postupy
a balet Christopha Willibalda Glucka Don Juan ou le
festin de Pierre, poprvé uvedený ve Vídni roku 1761. Choreografka
Marie-Genevieve Massé vytvořila okouzlující podívanou,
typicky francouzsky elegantní, půvabnou a strhující
dokonalostí svého provedení; vynikajícími partnery jí byli
jak orchestr, tak autor fantastických kostýmů Oliver Bériot.
Stejnou elegancí se vyznačovalo i závěrečné festivalové představení
– Pergolesiho La serva padrona, v provedení Collegia
Mariana, se sólisty Marií Fajtovou (Serpina), Tomášem
Králem (Uberto) a Laurentem Charoy (němý sluha
Jana Semerádová a harfistka Masumi Nagasawa
foto Zdeněk Chrapek
Marie Fajtová (Serpina) a Tomáš Král (Uberto) v Pergolesiho opeře La serva padrona
Vespone). Režisér Jean Denis Monory nastudoval během
několika málo dnů podívanou, která se našim operním divákům
ještě nenaskytla – na barokní jevištní gestice založené
představení, které není ani na okamžik statické, udivuje synchronisovanou
přesností pohybu všech tří postav, a drobnokresbou
pocitů, naznačovaných lehkými pootočeními rukou
i prstů. V době, kdy si mnohý operní režisér ve snaze přitáhnout
diváka blíž k žánru, který ani jemu samotnému není
blízký, “utírá nos židlí”, se v Praze a několika dalších českých
městech objevuje Pergolesiho operní intermezzo, jehož
inscenátor se o nic podobného nesnaží – jednoduchými (ale
zároveň velmi rafinovanými) prostředky, na prosté scéně,
postavené z několika malovaných sloupů, se geniálním způsobem
vyrovnává s inscenačními překážkami, které mu opera
klade do cesty. Klade Monoryho režie je důkazem, že
problémy, se kterými moderní operní režie mnohdy neúspěšně
zápasí, vlastně neexistují. Zejména tam, kde se režisér
může spolehnout na znamenité zpěváky, výtečný orchestr,
a – v neposlední řadě – na nápaditou kostýmní návrhářku
(Chantal Rousseau).
První festival, zaměřený výlučně na historicky poučenou
interpretaci starší hudby, se v Praze konal před patnácti
lety. Od té doby u nás urazilo toto hnutí obrovský kus cesty.
Dnes připomíná pohádkový keř, obsypaný zlatými jablky.
Letní slavnosti staré hudby jsou jedním z jeho nejkrásnějších
plodů. Šťavnatých, a neobyčejně lahodné chuti – každý
jednotlivý dílek je uměleckým počinem nejvyšší kvality. •
pražské hudební slavnosti
Praha, Rudolfinum Michal Matzner
foto Zdeněk Chrapek
Jitka Čechová a Plzeňská filharmonie, Jiří Vodička,
Veronika Böhmová a PKF
Po patnáctiletém údobí, které následovalo po rozpadu kulturních
struktur normalizačních institucí, se opět stává Praha
hudebním centrem velice vysokého kulturního standardu.
Během deseti porevolučních let se totiž, bohužel, stalo nepříjemnou
skutečností, že takzvané „turistické koncerty“ přispívaly
k ostudě naší metropole. Neviditelná ruka trhu nakonec
kupodivu vybrala mezi interprety takové, kteří dokáží
hudbymilovným návštěvníkům Prahy nabídnout opravdu
hodnotný umělecký zážitek. K této pozitivní skutečnosti přispěly
vedle agentur, které si s jednoznačně finančním účelem
pronajímají pražské chrámy, také některé zcela nové letní
festivaly. Ty v zájmu dobrého jména prostě musí brát zřetel
na vysokou úroveň najímaných hráčů. Mezi festivaly tohoto
typu zaujímají díky úzké vazbě na Pražskou komorní filharmonii
čestné místo Pražské hudební slavnosti.
Druhý z koncertů Pražských hudebních slavností se konal
15. 7. v Rudolfinu. Od Jitky Čechové je jistě záslužné, že se
nevyhýbá pravidelnému vystupování s regionálními tělesy.
I když by si jistě zasloužila pozornější doprovod, její vysoké
umělecké nivó přispívá k prestiži těchto často po finanční