stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

studie, komentáŘe 47
čil svou životní pouť italský hudebník a skladatel Giovanni
Battista Pinello, jenž od roku 1580 působil v císařské kapele
jako tenorista. O čtyři roky později ho následovali na věčnost
Camillo Zanotti (tenorista a poté vicekapelník) a Jacobus de
Kerle (kaplan a skladatel). Roku 1596 v Praze zemřel císařský
varhaník Paulus de Winde, za tři roky po něm tenorista
Franz Sale a vicekapelník Jacob Regnart. Laskavý čtenář
by však neměl získat dojem, že se snad Praha stala jakýmsi
gigantickým pohřebištěm hudebníků, jejichž skvělou uměleckou
dráhu právě zde nesmlouvavě přervala smrt. Právě
naopak, mnozí s Prahou a českým prostředím srostli natolik,
že se zde zkrátka usadili a stopy aktivit jejich rodů lze
nalézt ještě dlouho po jejich skonu. Je však třeba připustit,
že ne všichni zde zůstávali dobrovolně a kupříkladu Philippe
de Monte by svou pražskou ubikaci jistě rád vyměnil za
prebendu v katedrále v Cambrai, o což se ostatně – bezvýsledně
– několikrát pokusil.
Druhou, nepoměrně větší skupinu hudebníků, tvoří osobnosti,
jež Prahou pouze prošly. Kromě těch, kteří se zdrželi
jen krátce (Stefano Felis, Tuburzio Massaino, Hans Leo
Hassler ad.), jsou to především ti hudebníci, kteří se do
Prahy dostali se svými pány při diplomatických návštěvách
císařského dvora. Tak můžeme narazit na jména jako Orlando
di Lasso (Prahu navštívil v letech 1562 a 1570), Claudio
Monteverdi (1595) či Michael Prétorius (opakovaně na přelomu
16. a 17. století).
Císařský dvůr s jeho proslulou kapelou však nebylo jediné
místo v Praze, kde bylo možno nalézt vynikající hudebníky.
Také „v podzámčí“ působily osobnosti, jež si získaly evropské
renomé. Více než zářným příkladem je Jacob Handl Gallus
(1550–1591), původem Slovinec, který se roku 1585 natrvalo
usadil ve farním obvodu kostela svatého Jana Na Břehu, kde
byl činný jako varhaník. V Praze také vydal většinu svého
díla tiskem. Na Starém Městě rovněž působil Valerius Otto
(1579–c.1612), skladatel a varhaník ve službách Jiřího Ludvíka
z Leuchtenburgu.
Od 70. let 16. století se Praha stala centrem hudebního tisku
v našich zemích, a to zejména díky aktivitě tiskaře Jiřího
Nigrina, který dokázal pružně reagovat na požadavky
trhu a jeho produkce má, na rozdíl od jiných nototiskařů,
skutečně evropské ambice. Mimo jiné i díky tomu, že nezanedbatelnou
část jeho tisků tvoří díla skladatelů z okruhu
rudolfínské kapely (Matheo Flecha st., Matheo Flecha ml.,
Charles Luython, Giovanni Battista Pinello, Franz Sale
ad). Paradoxně ti nejexponovanější rudolfínští autoři, jako
jsou například Philippe de Monte, Jacob Regnart a Camillo
Zanotti, nechali svá díla tisknout za hranicemi našeho království,
v těch nejrenomovanějších evropských hudebních
nakladatelstvích.
Samotný fakt osobní přítomnosti věhlasných jmen
v pražském hudebním prostředí, jakkoliv zajímavý, však sám
o sobě mnoho nevypovídá. Mnohem důležitější je interakce
tvorby takovýchto skladatelů s pražským, potažmo českým
kulturním prostředím. Ta se však dála zcela nezávisle
prostřednictvím hudebního tisku, který jako nové médium
hudební komunikace zaplavil v průběhu 16. století celou
Evropu, české země nevyjímaje. S hudbou rudolfínských
skladatelů, ať už duchovní (mše, moteta, litanie aj.) či světskou
(madrigaly, chansony, německé písně), se setkáme na
mnoha místech naší země (Praha, Kutná Hora, Rokycany,
Klatovy, Český Krumlov, Brno, Olomouc ad.). Ukazuje to
na skutečnost, že „rudolfínci“ nežili – ani nemohli žít – zcela
stranou hudebního života renesančních Čech, jak bývá
leckdy proklamováno. Tištěné sbírky našly své místo nejen
v knihovnách význačných a bohatých šlechtických rodů, ale
zároveň také v kolekcích školních sborů a literátských kůrů,
kde se s nimi v hojné míře setkáváme v dobových inventářích
z konce 16. a počátku 17. století. Na celém území Čech
a Moravy se však hojně setkáváme také s opisy.
Roku 1612 císař Rudolf II. zemřel. Jeho nástupce Matyáš
přesunul císařský dvůr zpět do Vídně a s ním pochopitelně
i kapelu. Mnozí z Rudolfových hudebníků byli penzionováni,
někteří z nich skončili v naprosté bídě, jako varhaník a skladatel
Charles Luython (†1621 v Praze). Odchod dvora měl na
politickou situaci v zemi nepochybně velký dopad. Otázkou
zůstává, jak tomu bylo s hudbou Smrt podivínského císaře
tak vyznívá spíše jako symbolické datum, jenž více méně
uzavírá bezmála dvě staletí trvající nadvládu franko-flámských
skladatelů a pootevírá dveře nastupujícímu baroknímu
hudebnímu cítění. •
Philippe de Monte Mladý Claudio Monteverdi Ukázka tisku Jiřího Nigrina
repro archiv
repro archiv
repro archiv