stáhnout v pdf - HudebnàRozhledy
stáhnout v pdf - HudebnàRozhledy
stáhnout v pdf - HudebnàRozhledy
- No tags were found...
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
festivaly, koncerty 17<br />
Irská noc<br />
cí především irským tancům. Dívky půvabnou choreografií<br />
(tančily na reprodukovanou hudbu) pěkně ukázaly, na čem<br />
základ těchto tanců spočívá – konkrétně na vzpřímeném<br />
držení těla, intenzivní „práci“ nohou a gestikulaci rukou.<br />
To, čeho jsme byli celý večer svědky, by se právem dalo nazvat<br />
lidovou slavností a plně to platí i o následujícím večeru ve<br />
stejném prostředí.<br />
Flamenco<br />
Tak jako vloni, i letos ožila Pivovarská zahrada, do které<br />
jsou již tradičně situovány zejména sobotní koncerty spadající<br />
mimo tzv. vážnou hudbu, flamenkem (19. 8.). Flamenco<br />
představuje zvláštní, quasifolklorní syntézu zpěvu a tance<br />
za doprovodu různých bicích nástrojů a kytarové hry, včetně<br />
charakteristického podupávání a tleskání. Jeho kořeny tkví<br />
v prostředí cikánské populace jižního Španělska, konkrétně<br />
v Andaluzii. Tento exotický žánr se těší velké popularitě<br />
a zhruba od poloviny minulého století se stal také předmětem<br />
seriózního odborného výzkumu. Jestliže loňský flamenkový<br />
večer upoutal především virtuózní kytarovou exhibicí,<br />
pak dominantou letošního, jenž patřil španělskému souboru<br />
Cuadro Flamenco de Granada, se staly složky dramatické<br />
– tanec a zpěv. Vedle tanečnice Paqui Medel na sebe rozhodujícím<br />
způsobem a po zásluze strhl pozornost svými tanečními<br />
kreacemi Victor Castro, obdařený neobyčejnou vynalézavostí<br />
a virtuozitou, která musela a také nadchla každého.<br />
K vrcholným zážitkům patřil jeho ucelený desetiminutový<br />
projev (dá-li se to tak vůbec říci) ve druhé polovině programu.<br />
Instrumentální soubor ještě sestával ze dvou zručných<br />
flamenkových kytaristů (Jorge El Pisao a Antonio de la Luz)<br />
a výborného perkusionisty používajícího uměleckého jména<br />
El Puche (José Puche). Doslova kongeniálním Castrovým<br />
partnerem byl mladý David Sorroche, již od dětství specializovaný<br />
na flamenkový zpěv, a také jej skvěle a osobitě<br />
ovládající. Jeho kantiléna je bohatě výrazově proměnlivá,<br />
dynamicky a vůbec do detailů propracovaná, s nádhernými<br />
improvizovanými melismaty. Dal nám názorně nahlédnout<br />
do studnice flamenka, v níž se kromě samozřejmých vlivů<br />
zpěvní kultury geograficky španělské a cikánské, objevují<br />
i vlivy židovské a především maurské, severoafrické (místy<br />
jsme si dokonce nemohli nevzpomenout na gregoriánský<br />
chorál). Pojednávaný koncert byl doplněn vystoupením souboru<br />
La Peňa flamenca (založeného 2003) ve složení Dita<br />
Konášová, Lenka Glassnerová, Jana Baudisová (tanec),<br />
Shahab Tolouie (kytara) a Aldo Ferrara (bicí). Po trochu<br />
rozpačitém počátku dal kolektiv, jenž současně těží z žánrově<br />
okolních i jiných oblastí, jasně najevo, že má vedle silné<br />
konkurence dost co říci. – Po celé hudební a taneční produkci<br />
přišli členové španělského flamenkového souboru mezi<br />
publikum a doslova je strhli ke společnému tanci.<br />
Camerata Nova<br />
S Pivovarskou zahradou bezprostředně sousedí poněkud<br />
foto Libor Sváček<br />
„komornější“ zahrada Kooperativy, pojišťovny, a. s. Zde<br />
se o týden později konal koncert, poeticky nazvaný „Árie<br />
a milostná dueta baroka“ (18. 8.), tedy další večer v duchu<br />
hudebního a vůbec uměleckého stylu typického pro českokrumlovský<br />
festival. Večer patřil vokálně-instrumentálnímu<br />
souboru Camerata Nova, založenému na Pražské konzervatoři<br />
už v roce 1961! Kolektiv se věnuje interpretaci různých<br />
žánrů barokní hudby, což klade proměnlivé a různorodé<br />
nároky na početnost obsazení. V pojednávaném případě šlo<br />
o maximálně úsporné obsazení několika smyčcových nástrojů<br />
s cembalem. Programová skladba večera sestávala z výběru<br />
zvláště působivých operních částí v mezích daného žánru.<br />
Po Giovannim Bononcinim na úvod následoval s jednoznačnou<br />
převahou Georg Friedrich Händel, uprostřed druhé<br />
poloviny programu ještě třikrát zazněl Antonio Vivaldi.<br />
Krásný, působivý a opravdu jímavý večer byl ozdoben výkony<br />
dvou sólistek – sopranistky Marie Fajtové a mezzosopranistky<br />
Jany Levicové. Projev obou pěvkyň je individualizovaně<br />
vyhraněný a osobitý v sólových áriích, přičemž tutéž kvalitu<br />
si zachovává – ovšem zároveň ve vynikající symbióze a organické<br />
pojivosti – v duetech. Marie Fajtová má k dispozici<br />
širokodeché a zároveň výrazově vnitřně členité a do detailu<br />
bohatě proměnlivé fráze. Její hlas je jasný, stříbrně zvonivý.<br />
Jana Levicová je – abych tak řekl – výrazově přímočařejší,<br />
sleduje hlavně celkový oblouk fráze. Její celkový hlasový rejstřík<br />
je vyrovnaný. Obě mladé dámy jsou skutečnými nadějemi<br />
pro interpretaci hudebně-dramatického repertoáru, a to<br />
nejen barokního, ale i takového, jenž dalece přesahuje jeho<br />
hranice. Soubor od cembala řídil Jiří Kotouč, známý revivalista<br />
zejména na poli autentické interpretace hudebně-dramatické<br />
tvorby baroka. Pozorně doprovázel a zároveň sledoval,<br />
usměrňoval, ale i respektoval výkon svých svěřenců.<br />
Jeho důkladná znalost dané problematiky jakož i dlouholeté<br />
praktické zkušenosti zdůvodňují nanejvýš pozitivní zhodnocení<br />
jeho zdařilých snah.<br />
Pavel Steidl<br />
Letošní kytarový recitál Pavla Steidla v Maškarním sále<br />
(23. 8.) je spolu s jeho předloňským zdejším vystoupením<br />
neklamnou předzvěstí, že koncerty tohoto nevšedního umělce<br />
se zařadí ke konstantám českokrumlovských festivalů. Letos<br />
svůj večer zahájil výběrem z cyklu či sbírky Bardenklänge<br />
svého oblíbeného romantika první poloviny 19. století Caspara<br />
Josepha Märtze. Zde jsme se nemohli ubránit dojmu,<br />
že slyšíme přímo autentickou chopinovskou klavírní stylizaci.<br />
Stylovost interpretace umocňovala skutečnost, že P. Steidl<br />
(bylo tomu tak i po celou první polovinu programu) hrál<br />
na kopii nástroje vídeňského mistra z roku 1830. Interpret,<br />
jenž si své vystoupení volně komentoval, nás upozornil, že si<br />
pro tento večer uchystal jakási překvapení. Nejdříve to byl<br />
výběr z kytarových skladeb Niccolo Paganiniho. Paganini,<br />
jak známo, byl skutečným a dodnes nepřekonaným novátorem<br />
a přímo mágem houslové techniky a hry vůbec a navíc<br />
– i když ve skromnější míře – znamenitým kytaristou. Obojí<br />
invenci dokázal účinně inkarnovat do svých skladeb pro oba<br />
nástroje. Odvážím se říci, že Paganiniho houslovou svrchovanost<br />
P. Steidl krásně a účinně transformoval – jednak do<br />
svého interpretačního výkladu původního Paganiniho textu<br />
a jednak do jeho aranžérského a improvizačního dotváření.<br />
Ale – vždyť co jiného dělal Paganini při svých exhibicích<br />
Před přestávkou jsme ještě s potěšením vychutnali virtuózně<br />
velkolepou Rossinianu č. 1, op. 119 raně romantického protagonisty<br />
kytarové hry Maura Giulianiho. Všichni tři umělci<br />
(Paganini, Rossini, Giuliani) se znali a virtuózní a zřídka<br />
slýchaná Rossiniana byla napsána na motivy z několika<br />
Rossiniho oper. Druhá polovina programu – zde už zněla<br />
„klasická“ koncertní kytara – formovala působivý oblouk<br />
od supervážného k relativně odlehčenému žánru. Nejprve<br />
rozsáhlou a proslulou Ciacconou J. S. Bacha, pak úpravou
Change language