stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

zahraniČí 33
Opery W. A. Mozarta –
základní projekt letošního ročníku
Z pětice oper, které jsem letos měla možnost v Salcburku
vidět, byly dvě nastudovány v premiéře (Figarova svatba
a Kouzelná flétna), dvě byly uvedeny jako obnovená představení
(Únos ze serailu a Don Giovanni) a jednu (Così fan
tutte) jsem mohla shlédnout v obnoveném nastudování.
Le nozze di Figaro
„Tady se nemluví o ničem jiném než o Figarovi, nic jiného se
nehraje, nepíská, nezpívá než Figaro, nechodí se na nic jiného
než na Figara, jistě velká čest pro mě“, psal v lednu roku
1786 Mozart do Vídně z nadšené Prahy, kde opera zaznamenala
obrovský úspěch. Svědectví o tom, jak byla přijata již
při své vídeňské premiéře, se sice rozcházejí, ale s každým
dalším představením se i zde její obliba zvyšovala a jedním
z nejpopulárnějších Mozartových děl – a to zdaleka nejen
v Praze – zůstala dodnes.
Patrně i proto byla letos na popud intendanta Salcburského
festivalu (kde tato opera buffa ve čtyřech aktech, KV 492
na text Lorenza da Ponteho podle Beaumarchaise zazněla
poprvé pod taktovkou Franze Schalka v roce 1922 a naposledy
v nastudování Sylvaina Cambrelinga a v režii Christopha
Marthalera před pěti lety) Petra Růžičky vybrána –
jak již bylo zmíněno – pro jednu z nejvýznamnějších událostí
přehlídky, uskutečněnou 25. července – slavnostní otevření
Domu pro Mozarta. Její hvězdné obsazení tomu také
náležitě odpovídalo: Hrabě Almaviva Bo Skovhus, hraběnka
Juliane Banse, Cherubín Christine Schäfer, Zuzanka Anna
Netrebko, Figaro Ildebrando D´Arcangelo, Marcellina
Marie McLaughlin, Bartolo Franz-Josef Selig, Basilio Patrick
Henckens… a v čele Vídeňských filharmoniků mozartovský
„fajnšmekr“, který Wolfganga Amadea považuje za
jednu z nejdůležitějších a nejneuvěřitelnějších postav kulturních
dějin, Nikolaus Harnoncourt – kromě dalších projektů
Mozartova roku i protagonista slavnostního provedení
Requiem, které v Salcburku zazní 4. prosince. Jeho výjimečný
vztah k tomuto skladateli asi nejlépe vystihuje část odpovědi
v jednom z mnoha interview, kterými se v létě hemžila
nejen četná festivalová zpravodajství, ale jež se objevila i ve
většině rakouských hudebních časopisů a kde říká: „Každý
Mozartův kus je geniální i ty nejranější. Mně stačí, když
čtu např. partituru, kterou zkomponoval ve svých jedenácti
letech, abych se před ním skláněl v neskonalém obdivu! Jako
skladatel totiž Mozart nikdy nebyl dítětem. Jako nepochopitelný
génius se už narodil“. A jeho názor na Figarovu svatbu
„Figaro je oproti Così fan tutte, kde jsou ženy krutým
způsobem podváděny, ryze ženský kus plný erotiky – ostatně
jako všechny Mozartovy opery – jehož hrdinkami, které mají
nad svými protějšky silnou převahu, jsou Zuzanka a hraběnka.
Muži jsou tu spíš směšní. Jedinou výjimkou je Cherubín,
i když ani ten není žádný anděl, ale pubertální uličník, který
všem ženám plete hlavu.“
Jakákoliv opera, která je díky své popularitě průběžně součástí
repertoáru všech větších scén, je vždy pro inscenační
tým lákavou výzvou, jak dílo, které již bylo tolikrát inscenováno,
pojmout nejen nově a neotřele, ale zároveň v souladu
s napsanou hudbou a – což je asi to nejtěžší – v kontextech
současného myšlení. Tedy nijak jednoduchý úkol, zvláště
pak v posledních letech, kdy je na režii, vládnoucí většinou
i samotnému dirigentovi, soustředěna největší pozornost
posluchačů i odborné kritiky. Inscenační tým, který se
v čele s režisérem Clausem Guthem na letošních Salcburských
slavnostech chopil Figarovy svatby (scéna a kostýmy
Christian Schmidt, s nímž se Claus Guth ujal i opery Zaide,
světla Olaf Winter, dramaturgie Ronny Ditrich, choreografie
Ramses Sigl), ale tentokrát určitě nezklamal. Scénu,
znázorňující interiér zámku z 18. století, tvořilo točité bílé
schodiště, s nímž v průběhu jednotlivých dějství scénárista
i nadále v detailech pracoval. V 1. dějství, během jehož předehry
se zvedne opona a na jevišti stojí tři nehybné dvojice
hlavních protagonistů – Figaro a Zuzanka, hrabě Almaviva
s hraběnkou a Bartolo a Marcellina – jsou tak využívány dveře
v jeho prvním patře, dvoje dveře – v čele a vpravo – v přízemí
a velké okno s povívající záclonou vlevo jeviště, hojně
režií využívané v celém průběhu opery. Podobná scéna je
i v dějství třetím a závěrečném, kdy se v levé části scény objeví
ještě jedno schodiště se zábradlím (které je ve 4. dějství
odstraněno, aby se mohlo z pódia skákat přímo do propadliště
pod ním), vedoucí do útrob pod jevištěm. Druhé a částečně
i 3. dějství využívá pouze bílých stěn zdobených štukem
se třemi – ve 2. dějství jednoduchými a ve 3. dějství dvoukřídlými
dveřmi a opět velkým oknem vlevo jeviště. Christian
Schmidt tedy zvolil jednoduché, danému účelu přímo sloužící
kulisy, které však nepopírají ducha zámeckého prostředí
a plně korespondují s režií Clause Gutha. Němou postavou,
která nás provází celým dějem, je všudypřítomný neposedný
anděl – jakýsi otisk Cherubína – který se na scéně, kam
„přiletí“ oknem, objeví hned během předehry: žongluje tu
se třemi jablky, které posléze položí před nehybné dvojice
a náznakem pohlazení každého z nich jim vdechne život. Jistě
neotřelý začátek, jenž se rozvíjí do dalších, inscenaci ještě
více oživujících nápadů, podněcujících fantazii posluchačů
k nejrůznějším výkladům: otevřeným oknem vletí např. na
scénu havrani, z nichž jeden leží na počátku 3. dějství mrtvý
uprostřed pokoje, podlahu zasype barevné listí s ptačími
peříčky, která posléze kolem sebe a všech protagonistů v čele
s Figarem naleznuvším právě svou matku – Marcellinu rozhazuje
i anděl jezdící téměř mistrovsky po pódiu na cirkusovém
kole, mužský sbor se ve 3. dějství objeví v jedněch z trojice
dvoukřídlých dveří v černém a v cylindrech a vyzbrojen
bílými a černými holemi k sobě během svého výstupu vtáhne
vyděšenou Marcellinu… Velmi vtipně je ale také např.
vymyšlena rekapitulace spletitých vztahů jednotlivých protagonistů
formou filmové projekce v závěru 2. dějství, kdy na
zadní stěnu scény jsou postupně napsána všechna jejich jména
a stále se zrychlujícím pohybem šipek je demonstrován
vývoj všech vazeb, jimiž jsou osudy těchto postav vzájemně
protkány. Inscenace tak měla spád a tudíž ani nevadila urči-
Anna Netrebko (Zuzanka)
foto archiv