stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

ozhovory 5
dlem. Musím říci, že zatím nikde na světě se mi nestalo, že
po skončení představení jsem se musel jít klanět nejen na
jeviště, ale i ven před operní dům, kde čekaly tisíce diváků,
ta atmosféra si v ničem nezadala s atmosférou megakoncertů
popových hvězd. A to byl, prosím, Richard Wagner.
Často zpíváte v zahraničí na nejprestižnějších scénách,
kterou z nich máte nejraději a kde jste měl největší trému
Všude, kde člověk zažije krásnou spolupráci a krásnou inscenaci,
je pro mne krásné divadlo a mám ho v tu chvíli samozřejmě
„nejraději“. Jedna z posledních skvělých zkušeností
z února a března 2006 byla milánská La Scala, kde jsem účinkoval
v inscenaci Janáčkovy opery Káťa Kabanová režiséra
Roberta Carsena. Na této produkci se kromě režiséra Carsena,
s kterým jsem měl vždy vynikající zkušenosti, sešel
skvělý tým – mj. dirigent John Eliot Gardiner, ale i výborní
sólisté, z nichž jednoho – Jelenu Žídkovou – představím jako
svého hosta na vánočním koncertu 23. 12. 2006 v Národním
divadle v Praze. Byla to krásná práce, ale myslím, že právě
na této scéně má člověk asi tu největší trému, protože je to
„barák“, kde vám nikdy nic nikdo nepromine, takže to je
vždy neuvěřitelné vypětí. Ale dopadlo to velmi dobře a už se
moc těším na další spolupráci.
Další otázka je velice citlivá, tak citlivá, že na ni nemusíte
odpovědět. Jak byste srovnal úroveň dnešních zahraničních
operních domů a našich scén v České republice a na
Slovensku
To se opravdu nedá srovnávat, protože některé zahraniční
operní domy, ať už je to Opera Bastille, Covent Garden nebo
La Scala, mají nesrovnatelně větší rozpočet peněz, takže si
mohou dovolit zvát opravdu velká jména režisérů, sólistů
a dirigentů. A opera samozřejmě nejvíce závisí na skvělých
hlasech, hudebnících v orchestru, dirigentech, režisérech
a mohl bych takto pokračovat. Myslím si, že pokud by naše
operní divadla v České nebo Slovenské republice byla dotována
tak jako v zahraničí, tak by se u nás objevovala jména
jako Carsen, Ozawa, Bychkov, Gardiner, Rattle atd. atd.
a kvalita představení by byla jiná.
Bohužel, obávám se, že to hned tak nebude.
Posluchači vás dnes znají především jako vynikajícího
janáčkovského pěvce, měl jste k této hudbě vztah odjakživa,
nebo jste ho musel hledat
Budu zcela upřímný! Já jsem ze začátku k Janáčkovi vztah
neměl, dokonce, když jsem poslouchal jeho hudbu, tak se
mi Janáček vysloveně nelíbil. Navíc jsem jeho pěvecké party
považoval za velice těžké a tak trochu nezpěvné. A musím
říci, že jsem svoji cestu k tomuto geniálnímu skladateli dlouho
hledal. Nakonec mi k této muzice nejvíce pomohl – a to je
možná zvláštní paradox, že to nebyl ani Čech ani Moravan
– Semjon Bychkov, když se mnou dělal první Její pastorkyni.
Tehdy se mi hodně věnoval a myslím si, že mne naučil zpívat
Janáčka „kantilénově“ a „nesekat“ tu muziku, což je asi
z mého hlediska pro Janáčka při interpretaci jeho vokálních
partů to nejdůležitější.
S jakými osobnostmi nejraději spolupracujete – doma
i v zahraničí
Musím říci, že jich je hodně a nerad bych na kohokoliv
zapomněl, už předem se omlouvám, že nemohu uvést úplně
všechny. Je úžasné, když spolupracujete s týmem, kde
je skvělý dirigent. Samozřejmě, že je tím nejdůležitějším.
Já jsem měl od počátku velké štěstí na dirigenty – z domácích
bych rád uvedl Jiřího Bělohlávka, Jiřího Kouta, Zdeňka
Košlera či Františka Vajnara, s kterým jsem začínal. V cizině
samozřejmě Simon Rattle, Seiji Ozawa, Semjon Bychkov,
Gerd Albrecht, již jmenovaný John Eliot Gardiner a řada
dalších. Je jich hodně a práce s nimi byla krásná.
Váš poslední gramofonový projekt byl asi pro řadu posluchačů
i pro kritiku, která ho hodnotí nesmírně pozitivně,
překvapením. Je vidět, že přes váš základní operní „záběr“
máte k materiálu folkloru velmi dobrý vztah a že lidové
písně, respektive jejich úpravy, dovedete skvěle zpívat.
Věnujete se rád i písňové tvorbě a co vám tato zkušenost
dává
Ano, velice rád se věnuji písňové tvorbě, i moje jubilejní turné,
které zahajuji 4. 10., o tom svědčí. Snažil jsem se nabídnout
pro své koncerty na Slovensku a v České republice
právě písňový repertoár, který dnes není obvyklý a kterému
– zdůrazňuji zde, bohužel, – pomalu posluchači odvykají.
I můj první koncert na festivalu Pražské jaro byl právě písňový
koncert – recitál. Vždy jsem měl písně rád, i když je těžší
zpívat takovou tvorbu než operní repertoár. Právě u písní se
ukáže technika každého pěvce. Zároveň je to i velmi užitečné.
Kdo zpívá hodně písní, ten má možnost mnoho získat
z hlediska rozvoje pěvecké techniky.
Řada posluchačů i pořadatelů koncertů oceňuje i vaši
schopnost spojit nejvyšší uměleckou kvalitu a dráhu světového
pěvce s hostováním v MET, Covent Garden nebo La
Scale s publicitou a popularizací tzv. vážné hudby. Máte
v sobě i kus zdravého komediálního talentu, smyslu
pro humor a nebojíte se hudbu popularizovat. Myslíte si,
že zde má tzv. vážná hudba ještě rezervy a že by mohla
získat i větší prestiž
No to je otázka, hodně kritiků a hodně návštěvníků operních
divadel nechce připustit, aby byla vážná muzika „nevážná“.
Bojí se snad i toho, že se u ní můžete zasmát, tady jsou stále
ještě všichni strašně vážní, je to tak trochu, jak na podivném
pohřbu, myslím si, že to trochu souvisí i s naší výchovou
a tradicemi. Ta smrtelně obřadná vážnost je typická spíše
pro určitou část publika tady, ne už tak v zahraničí. Někteří
lidé jako by se báli uvolnit nebo se spontánně projevit.
Také jsem zažil, že když jsem po skvělém koncertu zakřičel
„Bravo!“, tak se lidi udiveně a velmi pohoršeně na mne
dívali, jako by chtěli říci: „co to má znamenat!“ Ta výchova
asi ještě bude chvíli trvat nebo trvá, ale dneska ve světě,
pokud se líbíte, tak vám to dají obrovsky najevo, stejně tak,
jako když se nelíbíte.
Spolu s přáním mnoha dalších uměleckých úspěchů a štěstí
v osobním i rodinném životě k vašemu významnému životnímu
jubileu bych vám rád položil otázku, která uzavírá
náš rozhovor a je samozřejmě namířena do blízké i vzdálenější
budoucnosti. Vaše plány do budoucna – v oblasti
opery, ale i v dalších oblastech
V říjnu začínám velké a náročné turné – 21. 9. jsem hostoval
v Národním divadle v benefičním představení Janáčkovy
opery Její pastorkyňa, kde se jako hosté představily Judit
Forst jako Kostelnička a Orla Boylan jako Jenůfa, které obě
přijely na mé přání. A pak začíná turné po České a Slovenské
republice, které připravila a organizuje agentura Arco-
Diva, a pak poslední koncert je vánoční 23. 12., tradičně
v Národním divadle, kde bude můj další host, slavná zpěvačka,
se kterou jsem zpíval v La Scale – Jelena Žídková.
A pak zase odjedu do ciziny, čeká mne Lisabon (Z mrtvého
domu), Pierre Boulez ve Vídni, Amsterdam, Aix en Provence,
Baden-Baden a pak mne ještě čeká Zlato Rýna, kde se
představím jako Loge v San Francisku, předtím ještě budu
zpívat v inscenaci Tannhäusera také v San Francisku a pak
MET, kde vystoupím v inscenaci Z mrtvého domu, a Mnichov
s Její pastorkyňou. Je toho skutečně více než dost, ale
zároveň se na všechny tyto projekty moc těším! •