stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

zahraniČí 37
domí a který nakonec všechny páry oddá – podle motta celé
hry, koho člověk nemůže získat láskou, s tím musí uzavřít
sňatek. Styčné body s původní předlohou jsou tedy pramalé
a symbolika v podstatě nového příběhu notně zamlžená.
Nicméně objevila se tu řada nápaditých scének (včetně např.
vytažení žehličky, která je tu použita i jako zbraň, ze zásuvky,
díky čemuž světla zhasnou a začne přestávka apod.), které
však osu příběhu nijak nestmelují, ani ji znovu nevykládají,
stejně jako psychologizující tendence – hlavní společná nit
obou v podstatě samostatných příběhů – jež dílo spíše zatěžkávají
a činí jej až nesrozumitelným. Hernheimova koncepce
si jde prostě zcela svou vlastní cestou (byť oproti roku
2003 s některými úpravami), a jedině tak – bez konfrontace
s originálem – na ni lze nahlížet. Je otázkou, zda právě tato
cesta je tou správnou…
Hudebnímu nastudování, kterého se ujal podobně jako před
třemi lety při premiéře Ivor Bolton, však tentokrát nebylo co
vytknout. A to jak po stránce pěvecké, kdy čtveřice sólistů,
která se ujala partů zamilovaných dvojic, Laura Alkin (Konstanze),
Charles Castronova (Belmonte), Valentina Farcas
(Blonde) a Dietmar Kerschbaum (Pedrillo), se k sobě nejen
hlasově velmi dobře hodila, ale předvedla i velmi vyrovnané
výkony, stejně jako osvědčený Konzertvereinigung Wiener
Staatsopernchor i precizně hrající Mozarteum Orchester
Salzburg.
Salzburger Festspiele 2006 – W. A. Mozart: Die Entführung
aus dem Serail. Dirigent Ivor Bolton, režie Stefan
Herheim, scéna a kostýmy Gottfried Pilz, světla Konrad
Lindenberg, sbormistr Andreas Schüller. Premiéra 5. srpna
2006, psáno z reprízy 8. srpna, Haus für Mozart.
Felsenreitschule, Salzburger Landestheater
Jana Vašatová
La clemenza di Tito
„La clemenza di Tito je Mozartovo dílo noci, tmavý
a pochmurný pendant ke Kouzelné flétně, optimistické a jasné
opeře v zrcadle osvícenství a humanismu. La clemenza
di Tito nás strhává do temnoty – po celých 24 hodin sledujeme
cestu do noci budoucích katastrof, teroristických útoků
a požáru Kapitolu.“ Těmito slovy doprovodil režisér
Martin Kušej Mozartovu poslední operu, kterou inscenoval
r. 2003 pro festival v Salcburku, kde byla tato inscenace
letos znovu na programu v rámci kompletního provedení
všech 22 Mozartových jevištních děl. K premiéře obnovené
inscenace došlo 16. srpna ve Felsenreitschule – Skalní
jízdárně, a dlužno podotknout, že se Kušejův názor na dílo
promítl do jeho režisérské práce a přístupu zcela zásadně.
Celá scéna je držena v temných barvách a navíc její veliký
rozměr a třípatrové rozvrstvení nechávaly každého z protagonistů
tak osamoceného, jak to jen bylo možné – nároky
na pěvce a jejich vzájemnou souhru a souhru s orchestrem
se tím enormně zvyšovaly. Už samotný začátek představení,
kdy při předehře pobíhal osamocený Titus prázdným palácem,
zkoušel telefon či dveře a nikde nikdo neodpovídal,
nenechával na pochybách, o co v inscenaci půjde: o odcizení
a strach z prázdnoty, vedoucí až k milosrdenství – či ušlechtilosti,
k níž je člověk dohnán spíše strachem než šlechetností.
Přestože se hrdina snaží sám sebe přesvědčit, že právě
v ní spočívá síla mocných. Jinak by měl příběh vyprávět
o lásce, proradnosti i přátelské věrnosti, o intrikách a touze
po pomstě a moci, a především o císařské velkodušnosti.
Kušej si zde trochu zopakoval velké množství dveří ze své
inscenace Giovanniho, i malé chlapce ve spodním prádle
jako statisty (v Giovannim to byly dívky) – naštěstí se objevili
jen na začátku a na konci opery; možná jako symbol toho,
co z člověka udělá tlak společnosti, nebo síla moci, ať už je
směrována odkudkoliv. Inscenace také v mnoha případech
porušila „pravidla chování“ mezi vládcem a poddanými, ať
už jsou jeho přátelé či sloužící, a obnažila nejen Tita, ale
všechny další, kteří se dostávají do mezních situací rozhodování
či chování, až do morku kostí. Přispělo k tomu i civilní
oblečení postav včetně Tita a jeho ceremoniáře Publia,
kteří se jen v počátku a na konci předvedli v dvorské nádheře
(kostýmy Bettina Walter). Velice působivé bylo scénické
(Jens Kilian) a režijní řešení požáru císařského paláce, kde
se sugestivně míhaly postavy se světly a v císařské posteli si
jeden z útočníků, který se zmocnil Titova pláště, zapálil cigaretu.
Kouřem a světly však dějství nekončilo: za doznívající
hudbou prvního dějství se po krátké pauze ozval z amplionu
výkřik „Achtung!“ (Pozor!) a následovaly teprve ty pravé dva
výbuchy a oheň. Pokud to mělo upomínat na válečné nálety,
byla iluze dokonalá. Možná až příliš názorná pak byla ohořelá
a začouzená scéna i umazaní protagonisté na počátku
2. dějství, kde se sbor jako divák nahoře za skleněnou stěnou
radoval, že Titus není mrtvý. Výstupy sboru (Konzertvereinigung
Wiener Staatsopernchor) byly vůbec pojednány
zajímavě – přihlížel a zároveň se účastnil děje, v 1. dějství
dokonce přišel do paláce jako skupina turistů (včetně Japonců
s fotoaparáty), a všechno zkoumal, i pravost samotného
císaře. Ve finále pak opět v nejvyšším patře scény svými konfekčními
„slušnými“ obleky a kostýmy splynul s řadou statistů
– párů, sedících v oddělených pokojích u stolů se svými
jedinými syny, malými chlapci (kteří figurovali už v úvodu
inscenace). Celkem komorní drama se tak režisérovi rozrostlo
na občasné davové scény, které přece jen více zaplnily
už zmíněné veliké jeviště Felsenreitschule. Protagonisty
tyto vzdálenosti nutily občas do rychlého poklusu i běhu po
schodech, aby stihli být při dalším výstupu na svém místě.
Pěvci světových jmen jsou však asi zvyklí na ledacos, nemohlo
je to tedy zaskočit. Mozart svou operu nazval po císaři Titu
Vespasianovi; ten tu však není ztvárněn jako silný vládce,
ale především jako člověk, zmítaný pochybnostmi. Skvěle to
herecky i pěvecky vyjádřil tenorista Michael Schade, jeden
z předních mozartovských pěvců, který tuto roli zpíval už
r. 2003. Svým lyrickým tenorem je schopen vyjádřit nejjemnější
nuance slova a hudby a navíc je mu skvěle rozumět – což
je v této opeře víc než důležité, protože vedle řady krásných
a hlavně rozsáhlých árií je zde spousta především doprovázených
recitativů. To se týká i charakteru partů dalších postav,
mezi nimiž na prvním místě stojí Titův přítel a z popudu
mocichtivé Vitellie i zrádce – Sesto. Zpívala ho Vesselina
Kasarova a musím se přiznat, že to bylo právě její jméno,
které mne na představení přivedlo, a právem. Její dokonalý
projev, téměř neslyšná a přitom znělá piana, až varhanově
znělé hloubky, naprosto srozumitelná výslovnost a lehkost,
s jakou vzápětí po dramatických momentech vykrouží obtížné
koloratury, se zkrátka musejí slyšet. Velice krásný a znělý
hlas a přirozený jevištní projev měla i mladá Švédka Malena
Ernman jako chlapecký Annio. Veronica Cangemi s čistým
jasným koloraturním sopránem ztvárnila Servilii. Vittelia,
která využívá lásky Sesta na cestě k moci, je složitá role, plná
zvratů nálad a situací. Hrdou, ale pomstou zaslepenou ženu
výstižně charakterizovala svým zajímavě zabarveným hlasem
Dorothea Röschmann. Císařského ceremoniáře Publia
s jeho vírou v zákon zpíval italský barytonista Luca Pisaroni.
S orchestrem Vídeňských filharmoniků dílo perfektně do
všech detailů nastudoval a provedl Nikolaus Harnoncourt,
který se svými zkušenostmi a přehledem si mohl dovolit sledovat
každé hnutí a nádech pěvců na scéně a přitom udržet
tah a dramatičnost celého představení.
Salzburger Festspiele 2006 – W. A. Mozart: La clemenza
di Tito. Dirigent Nicolaus Harnoncourt, režie Martin
Kušej, scéna Jens Kilian, kostýmy Bettina Walter). Premiéra
16. 8. 2006, Felsenreitschule.