stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

horizont 25
doby spadal ovšem i devítiměsíční Ježkův stipendijní pobyt
v Paříži v roce 1928.
Po návratu do Prahy ho Jiří Voskovec a Jan Werich pozvali
ke spolupráci při přípravě komedie Premiéra Skafandr. Divadlo
dvou komiků bylo tehdy v krizi – a Voskovec i Werich
později tvrdili, že právě Ježkova hudba jim z ní pomohla.
Tři písničky do hry Premiéra Skafandr (Tři strážníci, Zasu
a Skafandr fox) je přesvědčily, že vsadili na správného koně.
Umělecky i lidsky rovnocenné partnerství této trojice pak
trvalo až do roku 1939. Ježek těch jedenáct let prožíval jako
šťastné období: divadlo miloval, cítil se tu doslova ve svém živlu,
a pracoval pilně jak pro Osvobozené divadlo, tak v oblasti
vážné hudby.
Divadelní písničky mu přinesly vnější úspěchy. Představily
Ježka jako primárního melodika s mimořádně bohatou
invencí, který dovedl podněty z oblasti tehdy módního přílivu
jazzu a nově stylizované populární hudby (vzorem mu
byl zejména Duke Ellington) zpracovat s naprosto jedinečnou,
v českém prostředí až do šedesátých let nikým nepředstiženou
originalitou. Příkladem může být třeba jeho blues
Klobouk ve křoví: i když formální stavba písně odpovídá
nikoli dvanáctitaktovému schematu, nýbrž „klasické“ malé
písňové formě, i když harmonická struktura skladby se od
„dvanáctky“ zcela zásadně liší, nálada písně v sobě nese jednoznačnou
atmosféru blues.
Ježkova „vážná“ hudba má slohově poměrně široký záběr:
navazuje na tvorbu Igora Stravinského a členů pařížské
Šestky především v tom, jak jsou v ní stylizovány impulsy,
pocházející z hudby jazzového okruhu (příkladem mohou
být jak absolventský klavírní Koncert (1927), tak o tři roky
později vzniklá Fantazie pro klavír a orchestr (1930). Postupně
se od stylizace jazzových idiomů vzdálil a dospěl ke zcela
osobitému projevu. Inspiroval ho i klasicismus: neoklasicistní
ráz má např. jeho Dechový kvintet (1929). K nejcennějším
Ježkovým projevům patří skladby, z nichž zaznívá drsnější
výraz – mj. Etuda (1933), Bagately (1933), Toccata (1939)
a zejména Sonáta (1941). Rozvinutou, širokodechou melodikou
se vyznačují i jeho písně na texty Vítězslava Nezvala,
Jaroslava Seiferta, Františka Halase a dalších; nekonvenčním
výrazem, netonální harmonií a vyváženou formou
zaujmou Symfonická báseň (1936) nebo Koncert pro housle
a orchestr (1931).
Tato část Ježkovy tvorby byla už v době skladatelova života
zastíněna pracemi pro Osvobozené divadlo. Ani po Ježkově
smrti se nedočkala širšího ohlasu, i když řada jeho kompozic
byla zachycena ve zvukových záznamech. Můžeme se jen
domýšlet, zda by byl Ježek po druhé světové válce pronikl i ve
sféře „vážné“ hudby, kdyby jeho uměleckou dráhu nepřerušila
předčasná smrt. I Ježek, který miloval svou vlast, Prahu
a modrý pokoj v Kaprově ulici na Starém městě, musel spolu
s oběma protagonisty OD opustit v roce 1939 Československo.
Do emigrace jít nechtěl – a poslední léta jeho života byla
naplněna krutým steskem po domově, o čemž svědčí mimo
jiné i nezdařený pokus o sebevraždu. V Americe Ježek sice
dále komponoval, ale příležitost ke společenskému uplatnění
tu nedostal: americká hudební unie ho mezi své členy
nepustila, a zástupce nakladatelství mu po prohlídce jeho
skladeb učinil ponižující a nepřijatelnou nabídku – odměnu
sto dolarů, jestliže postoupí své melodie k anonymnímu
použití… V New Yorku napsal Sonátu pro klavír. Věděl, že je
to jeho nejlepší skladba; zadal ji do soutěže, porota dílo přijala
a zařadila do programu, jenže její předseda titul z programu
stáhl, aby ho mohl nahradit kompozicí jiného autora.
Rukopis mu (s trapným a nevěrohodným vysvětlením, že se
ztratil) nikdy nevrátili. Podle Václava Holzknechta Ježkovi
nepomohl ani úspěšný operetní skladatel českého původu
Rudolf Friml…
A tak Ježek učil hře na klavír a dirigoval krajanský pěvecký
sbor; v samém závěru života našel v jedné z členek sboru
i partnerku, která o něho obětavě pečovala a poté, co
se prudce zhoršila jeho ledvinová choroba, dopravila ho do
nemocnice. Svatba s Frances se odehrála už ve znamení smrti;
na Nový rok 1942 se Ježek v blouznivé agonii vrátil k pultu
v pražském divadle a dirigoval svůj orchestr. Tak skončil
nenaplněný americký sen.
Krátkým trváním života může Ježkův osud připomenout
Mozarta: také jemu osud dopřál jen necelé čtyři desítky let,
také on udivoval své současníky mírou talentu a píle. Ježek
prokázal ovšem větší odolnost, neboť musel zápasit se svým
zdravotním postižením. Rozsah jeho tvorby je až neuvěřitelně
veliký: kromě „vážných“ skladeb vytvořil hudbu k devatenácti
hrám pro Osvobozené divadlo, partitury hudby k filmům
dvojice Voskovec-Werich Pudr a benzin (1932), Peníze
nebo život (1932), U nás v Kocourkově (1934), Svět patří
nám (1937), ale i k filmu Gustava Machatého Ze soboty na
neděli (1931), scénickou hudbu ke Goldoniho-Hoffmeistrově
veselohře Zpívající Benátky (1932) atd.
Na světové scéně populární hudby se denně rodí tisíce skladeb.
Většina z nich je napsána s úmyslem vytvořit hit. Ale
jen mizivé procento z této obří nadprodukce má životnost
delší nežli jepičí. Téměř všechny Ježkovy písničky do toho
malého procenta patří. Život je jen náhoda, Babička Mary,
Svítá, Šaty dělaj´ člověka, David a Goliáš, Nebe na zemi
a další malé klenoty zůstávají už po několik desetiletí trvale
uloženy v paměti posluchačů, kteří si je z generace na generaci
s potěšením předávají. V tom spočívá nadčasovost Ježkova
tvůrčího odkazu. •
Jaroslav Ježek – dirigent
foto archiv