stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

štefan margita
Jiří Štilec
foto archiv
Kráčet vzhůru postupně, říká tenorista a letošní jubilant
Štefan Margita v odpovědi na otázku, jaký má recept
na dlouhou a stoupající hvězdnou dráhu. Publikum zná
Štefana Margitu jako vynikajícího pěvce nejen z rolí
v Janáčkových operách Její pastorkyňa, Káťa Kabanová
nebo Z mrtvého domu, ale i z děl italského operního
repertoáru, oper Petra Iljiče Čajkovského a v poslední
době i z rolí v operách Richarda Wagnera. Z letošních velkých
úspěchů připomeňme účinkování v inscenaci Janáčkovy
Káti Kabanové v milánské La Scale, kterou příznivě
hodnotila italská i naše kritika. Štefan Margita zde
účinkoval pod dirigentskou taktovkou Johna Eliota Gardinera
a spolupracoval s režisérem Robertem Carsenem.
Již rok předtím zpíval v janáčkovské inscenaci Z mrtvého
domu s dirigentem Jiří Bělohlávkem v Ženevě a na dalších
místech v Evropě i v USA.
Na počátku roku 2006 rovněž překvapil odbornou i širší
veřejnost svým novým gramofonovým projektem. Nevybral
si, jak možná veřejnost očekávala, operní árie, ať už
populární nebo méně obvyklé, ale vrátil se do krajiny svého
dětství – natočil spolu s Gabrielou Beňačkovou, Kateřinou
Englichovou a Katarínou Bachmannovou kompaktní
disk inspirovaný slovenskou a maďarskou lidovou písní
– Slzy a úsmevy. A tak se zde objevila díla Bély Bartóka,
Mikuláše Schneidera-Trnavského a nově zkomponovaný
cyklus Sylvie Bodorové – Sadaj, slnko, sadaj.
Výsledek byl mimořádný a opět se dočkal velice příznivého
hodnocení doma i v zahraničí. Štefan Margita dovede
překvapit a dobře ví, že jakékoliv opakování dosaženého
nebo setrvávání na stejné pozici je de facto cestou zpět.
Tyto písně – a nejen je – budou mít posluchači možnost
v říjnu, listopadu a prosinci 2006 slyšet na jubilejním turné,
na němž Štefan Margita vystoupí v řadě míst v České
republice i na Slovensku.
Vraťme se ale ještě k úvodní tematice:
Dostat se v umělecké oblasti na vrchol je nesmírně obtížný
úkol, ale udržet se na něm je ještě obtížnější, máte
nějaký recept Jaké to je „být hvězdou“, kterou lidé na
ulici a v restauracích poznávají V oblasti tzv. vážné hudby
takových osobností není moc. (Ostatně i náš rozhovor
v kavárně Tekutá historie na sklonku léta byl několikrát
přerušen žádostmi o podpis a několika obdivnými výroky
návštěvníků, respektive návštěvnic, kteří a které měli/y
radost, že „mohou vidět pana Margitu na vlastní oči“.)
Pro žádného umělce, ani pro operního pěvce není lehké
vystartovat a dostat se „nahoru“. Ale někdy je ještě horší
dostat se na „hvězdné nebe“ příliš rychle, protože případný
pád, který – a to si musíme poctivě přiznat – hrozí každému
umělci, je pak možná ještě rychlejší než ten vzestup. Já si
myslím, že je daleko lepší dostávat se vzhůru pomaleji, skutečně
krůček za krůčkem. A samozřejmě, jestliže jsem řekl,
že není lehké dostat se nahoru, pak několikanásobně těžší
je nahoře se udržet. Můj recept není nijak složitý: nikdy,
za žádných okolností ani za příslib astronomické odměny
nesmíte vzít roli, na kterou ještě nemáte, nebo která vám
nesedí. Pokud jste doopravdy indisponován, je lepší odříci
a nezpívat. Ona zpráva o nepovedeném výkonu je rychlejší
než blesk. Můžete odezpívat desítky skvělých představení,
ale stačí jedno jediné nepovedené a intendanti jednotlivých
operních domů se to dozvědí snad ještě dříve, než
skončí to nepovedené operní představení. A nestačíte se pak
divit, když navštívíte další třeba i stovky nebo tisíce kilometrů
vzdálený operní dům a tam vám řeknou – „…my už jsme
slyšeli, že vám to momentálně nezpívá!“.
Štefan Margita – z inscenace Boris Godunov v Houstonu
Takovou situaci jsem u některých svých kolegů zažil několikrát,
stejně jako zlomyslnou radost z nevydařeného výkonu
nebo pomluvy velkých osobností – nezapomenu, jak někteří
kolegové velmi nehezky hodnotili (možná by bylo lepší užít
termínu pomluva) skvělou Karitu Matillu a osobně jsem se
jí tehdy musel zastat. Bohužel, taková atmosféra k divadlu
asi patří a bylo by naivní myslet si, že to může být jiné. Jedna
moje kolegyně z Košic, kde jsem začínal, mi řekla, že pokud
bych se chtěl v divadle urážet, tak tam nemohu být a své
zaměstnání nemohu dělat. Na její slova myslím velmi často
a uvědomuji si, jak hlubokou pravdu mi tehdy řekla…
Samozřejmě, že je moc příjemné, když vás na ulici nebo tady
v restauraci lidé poznávají a usmívají se na vás. To je ta lepší
část popularity. Ale ne všichni jsou příjemní a občas zažijete
i opak. Člověk navíc jako relativně známá osoba nesmí mít
na veřejnosti problém. Jakmile by šel na ulici a byl zamyšlený
nebo zachmuřený, tak z toho někteří vyvozují, že je odtažitý,
v horším případě namyšlený. A pokud se usmíváte příliš, tak
zase hrozí nebezpečí, že vás označí za někoho, kdo se chce za
každou cenu vnucovat. Prostě nelze vyhovět všem a nejlepší
je chovat se zcela přirozeně a o to se snažím i já. Myslím si,
že posluchači a lidé vůbec oceňují příjemné chování, vstřícnost
a něco, čemu já pracovně říkám „zdvořilý odstup“. To
nejhorší, co se může komukoliv z nás umělců stát, je, když
se začne povyšovat. To je tak trochu začátek konce…
Každé životní jubileum a zejména tak kulaté, jaké slavíte
letos, je příležitostí k pohledu zpět, určité bilanci a samozřejmě
i k pohledu do budoucna do oblasti plánů. Začněme
pohledem zpět. Kdo a co vás nejvíce ovlivnilo, když jste
se rozhodoval pro dráhu hudebníka, pěvce