THauto_11_2021

11

2021

BMW M4 COUPÉ

S MANUÁLEM!

PŘEDSTAVUJEME

■ FORD FOCUS ST ■

vinou emisních regulací zmizel Focus RS, ale ST ve čtvrté generaci vyjel...

■ VOLKSWAGEN GOLF ■

hraje na sportovní notu: nejen GTI nebo GTI Clubsport, ale také Golf R 4x4

■ HYUNDAI IONIQ 5 ■

nejnovější korejský elektromobil přichází na trh ve třech verzích...

Kresby Alfa Romeo

SLAVNÉ MOTORY

ALFA ROMEO 2000 (1958)

První poválečný sériový dvoulitrový motor Alfa Romeo

se zrodil na základě čtyřválce 1900 s rozvodem DOHC,

jehož konstrukci vedl Orazio Satta. V provedení

1900 Super se objem motoru zvětšil na 1975 cm 3

(od roku 1954), což převzal nový 2000 (typ 00200)

se shodnými rozměry válců, ovšem s vyšším výkonem.

Kompresní poměr vzrostl na 8,25:1. Premiéra v sedanu

2000 Berlina a otevřeném 2000 Spider (Touring Superleggera);

1960 řadu doplnilo kupé 2000 Sprint (Bertone).

Do roku 1962 vzniklo 7052 vozů.

Čtyřválec DOHC 2V; 1975 cm 3 (ø 84,5 x 88 mm)

Litinový blok válců, hlava z lehké slitiny

Jeden dvojitý vertikální karburátor (Berlina)

nebo dva dvojité horizontální (Coupé a Spider)

Výkon 77 kW (105 k)/5300 min ‐1 (Berlina)

Výkon 85 kW (115 k)/5900 min ‐1 (ostatní)

Točivý moment 147 N.m/3600 min ‐1 (Berlina)

Točivý moment 146 N.m/3600 min ‐1 (ostatní)

Foto Tom Hyan

Alfa Romeo

2000 Sprint

(1960 – 1962)

11

2021

ŠESTÝ ROČNÍK

číslo 11 (67), listopad 2021

Internetový měsíčník,

vychází od roku 2016 na

každé zlo je k něčemu dobré. Koronavirové restrikce se liší stát od státu,

někde jsou velké, jinde menší, a to se neustále mění, aby byli obyvatelé

udrženi v šachu. Loni jsme tak přišli v Mostě o závody stock cars ve prospěch

chorvatského Grobniku, jinde naopak přišli o závody ve prospěch

severočeského Mostu. Letos se tedy v Mostě jely o jednom víkendu nejen

NASCAR GP Czech Republic společně s Czech Truck Prix 2021, ale o jiném

v říjnu podle narychlo uzavřené smlouvy dokonce další dva světové

šampionáty! Ve čtyřech dnech se vystřídaly tréninky a závody vytrvalostního

závodu FIM Endurance 6 h of Most (jel se místo japonské Suzuky)

a světového poháru cestovních vozů WTCR, takže jsme v tomto čísle

poněkud rozšířili sportovní rubriku. A to nemluvíme o automobilových soutěžích,

kdy se na Pačejově objevil François Delecour, či těsně před uzávěrkou

na Revival Rallye Praha další francouzský mistr Jean-Louis Clarr

kromě tradičních účastníků Johnny Hauglanda, Andrzeje Jaroszewicze,

Milana Zapadla, Jiřího Moskala, Dodo Studeniče atd. (o tom příště).

Na našich stránkách ale testované vozy nechybí, vybrali jsme skutečné

lahůdky BMW M4 Coupé s manuálem, sportovní VW Golf GTI Clubsport

a Golf R, jejich konkurenta Ford Focus ST a nejnovější velký elektromobil

Hyundai Ioniq 5. Prosím, obraťte list.

Přeji příjemné čtení, ale hlavně pevné zdraví

a radost z jízdy!

Vydává TH Motormedia

šéfredaktor: Ing. Tomáš Hyan

tom.hyan@caroftheyear.cz

+420 603 725 139

fotograf: Jiří Maršíček

jiri@marsicek.net

art director: Mgr. Helena Hyanová

helena.hyanova@volny.cz

adresa redakce: Křižíkova 37, 186 00 Praha 8

© TH Motormedia, 2021

redakční spolupráce: MUDr. Jiří Nezdařil sr.,

MUDr. Jiří Nezdařil jr., Ing. Jiří Wohlmuth

►►► OBSAH

ŠKODA AUTO Muzeum 2021 –

120 let sportu 2

BMW M4 Coupé (G82) 6

FORD Focus ST 2021 10

VOLKSWAGEN Golf GTI + R 2021 14

HYUNDAI Ioniq 5 18

IAA Mobility München 2021 22

ALCAR Your Wheel Partner 26

FIA World Touring Car Cup Most 2021 28

Endurance FIM WC Brno 2001 32

EWC FIM Endurance Most 2021 34

42. Invelt Rally Pačejov 2021 36

Herbert Müller (1940 – 1981) 38

Dr. Nino Vaccarella (1933 – 2021) 40

Tomáš Enge F1 (2001 – 2021) 42

Historic Minardi Day 2021 44

Jezdci formule 1 47

MG (Morris Garages) 1923 – 1980 48

HENDRICKSON Motor Truck 52

COVENTRY CLIMAX

Engines (1917 – 1998) 54

Nadace Elišky Junkové: AERO Minor/

JAWA Minor II (1946 – 1951) 60

PŘIPRAVUJEME ◄◄◄

Member

of the International Jury

ENGINE + POWERTRAIN

OF THE YEAR

Člen

mezinárodní jury

MOTOR + POHONNÁ

JEDNOTKA ROKU

Member

of the International Jury

CAR OF THE YEAR

2001 – 2015

Chairman of the Jury

AUTO ROKU 2020 v ČR

Člen

mezinárodní jury

VŮZ ROKU

2001 – 2015

Předseda poroty

AUTO ROKU 2020 v ČR

► Za volanty nových automobilů Mercedes-

-Benz E 400d All-Terrain, Toyota Camry,

BMW X2 xDrive20i, Hyundai Bayon, Kia

Sorento, Renault Mégane RS, Mazda CX-30

e-Skyactiv-X, Opel Crossland a dalších ►

MTX Tatra V8 slaví 30 let ► Druhá fáze MG

Rover ► Hayes Trucks ► Cabrio Gallery ►

NTM Praha ► Revival Rallye Praha

11/2021 TH auto

1

► ŠKODA AUTO MUZEUM 2021

Foto Tom Hyan

Mladičký Kalli Rovanperä (Škoda Fabia Rally2 evo) byl mistrem světa WRC2 Pro 2019,

zatímco Narcis Podsedníček kdysi zahájil slavnou historii na motocyklu Laurin & Klement

1 2

120 LET SPORTU

Výstava ke 120 letům sportovní účasti

mladoboleslavských motocyklů a automobilů

je otevřena až do 20. března 2022...

Sbírky Škoda Auto čítají zhruba 340 položek,

mezi nimiž převažují automobily ze sériové

produkce, závodní vozy a vzácné studie či

prototypy, ale má i několik desítek motorů

včetně stacionárních a leteckých, čtyři motocykly

a velociped Slavia (nejstarší exponát z roku

1899). V roce 1901 začala účast v motoristickém sportu,

na počest 120. výročí motorsportu byla v září otevřena

nová výstava ve Škoda Auto Muzeum v Mladé Boleslavi.

Nyní je účast Škoda Motorsport zaměřena

především na populární rally, ale dlouhá historie znamená

nespočet vítězství a titulů i v jiných kategoriích

TOM HYAN,

Mladá Boleslav (CZ)

1 Motocykl Laurin & Klement

typu BZ (1903) na začátku

výstavy ke 120 letům

Škoda Motorsport

2 V roce 2003

sbíraly úspěchy vozy

Octavia WRC Evo 3,

které řídili Toni Gardemeister,

Didier Auriol a Matthias Kahle

od motocyklových závodů až po autokros, rallykros,

okruhy a závody do vrchu.

Sportovní činnost jezdců na strojích Laurin & Klement

a Škoda (od 1925) lze rozdělit do několika významných

etap, ta první začala v roce 1901 s motocykly. Narcis

Podsedníček, první tovární jezdec, se zúčastnil závodu

z Paříže do Berlína, který jako jediný motocyklista dojel.

V roce 1902 usedl za řídítka sám továrník Václav

Klement a v závodě do vrchu na Exelberg u Vídně vyhrál

před Podsedníčkem; v červnu 1902 byli v závodě

Paříž – Vídeň jezdci Rieger třetí a Podsedníček čtvrtý,

první Coupe Internationale v Dourdanu 1904 dojeli

2

TH

auto 2021/11

5

6

3

4

Foto Tom Hyan

3 Laurin & Klement typ FC, sportovní čtyřválec

z roku 1909, jenž zapůjčil Ladislav Samohýl ze Zlína

(druhý z dochovaných vozů má Stanislav Karger)

4 Škoda 130 RS (typ 735), která slavila úspěchy

jak na okruzích (titul ME 1981 pro značky),

tak ve světových rally

5 Narcis Podsedníček (1866 – 1932), první tovární jezdec

na motocyklech Laurin & Klement od roku 1901

6 Škoda Fabia S2000 zahájila novou éru

velkých úspěchů značky ve světových automobilových

soutěžích (premiéra 2009)

7, 8 Škoda 1100 Sport, automobil stejného typu,

jaký startoval v roce 1950 v závodě 24 h Le Mans

(Václav Bobek/Jaroslav Netušil odpadli po 120 kolech)

7 8

František Toman druhý a Václav Vondřich čtvrtý,

když vyvrcholení přinesl Vondřichův triumf ve druhém

ročníku 1905! Stal se tak neoficiálním mistrem

světa na dvouválci Laurin & Klement, odvozeném

z typu CCR. To však už mladoboleslavská továrna

soustředila svoji pozornost na automobily.

Konstruktér Karl Joachim Slevogt (1876 – 1951),

nový zaměstnanec Laurin & Klement, se rozhodl vyzkoušet

první voiturettu typu A na závodě z Vídně

do Štýrského Hradce a zpět už 20. května 1906

(první závodní start) a záhy 23. září 1906 vyhrál třídu

do 1,5 litru do vrchu Semmering (první vítězství mladoboleslavského

vozu), kde také triumfoval mezi

motocyklisty hrabě Alexander Kolowrat (Laurin &

Klement). Nástupcem Slevogta, který skončil neslavně,

když při dopravní nehodě vyšlo najevo, že

vůbec nemá řidičský průkaz, se stal jiný Němec Otto

Hieronimus (1879 – 1922), jehož dílem je mj. sportovní

čtyřválec typu FC s motorem podle verze o objemu

až 2496 cm 3 . Mezinárodní premiéru absolvoval

v závodě Petrohrad – Moskva 1908, kde Hieronimus

dojel pátý. Startů přibývalo, k úspěšným jezdcům patřili

Václav Vondřich, Alexander Kolowrat (přesedlali

z motocyklů), Eduard Nikodém, baron Leo ►►►

ŠKODA AUTO MUZEUM

Třída Václava Klementa 294,

293 60 Mladá Boleslav

www.muzeum.skoda-auto.cz;

muzeum@skoda-auto.cz

Telefon +420 326 8 31134

(resp. s koncovkou 35 nebo 37)

Otevřeno denně 9:00 – 17:00 h

(v prosinci s omezením)

Základní vstupné 80 Kč; snížené 40 Kč

(do 15/nad 65 let; studenti)

11/2021 TH auto 3

► ŠKODA AUTO MUZEUM 2021

Foto Tom Hyan

1

1 Škoda Supersport z počátku padesátých let

(různé motory Škoda 1221 nebo 1490 cm 3 ,

nepřeplňované, či s kompresorem)

2 Formulové vozy, vpředu Lucia F3

(AZV/Škoda) z roku 1966, klasická Škoda F3

typu 992 z let 1965 – 1966 a Super Sport

2

Haan (jeho upravený Laurin & Klement se

dostal až do muzea závodu 500 mil Indianapolis),

Wenzel Tuta, Karl Kollarz, Josef

Wetzka, Pavel Draskovich a mnozí další.

Další etapu znamenala předválečná účast

vozů Škoda ve velkých soutěžích a silničních

závodech s vozy Popular a Rapid,

úspěšná premiéra v Rally Monte Carlo

(Zdeněk Pohl s Jaroslavem Hausmanem

druzí 1936 a čtvrtí 1937 ve třídě do 1,5

litru), na niž navázaly poválečné aktivity

jak na okruzích, tak v soutěžích. Ostatně

vozy Škoda 1101 Tudor byly přímými nástupci

Popularů a Rapidů, což platí

i o Spartaku a první Octavii. V roce 1948

nasadila sériové Tudory do 24 h Spa-Francorchamps

belgická firma Healaers, obsadily

první tři místa ve třídě T do 1,1 litru!

V roce 1949 byl z Tudora odvozen sportovní

roadster Škoda 1100 Sport, který se stal

prvním vozem Škoda na závodě 24 h Le

Mans 1950. Posádka Václav Bobek st./

Jaroslav Netušil bojovala o vítězství podle

Indexu výkonnosti, bohužel prasklá pojistka

pístního čepu znamenala po 120 kolech

konec. Dalším vývojem vznikly Supersporty

s doutníkovou karoserií a odkrytými

koly, poháněné také motory až 1490 cm 3

s kompresory. Po Tudorech se prosadily

Spartaky a první Octavie, které se vrátily

na velké soutěže jako jsou Rally Monte

Carlo, Lutych – Řím – Lutych, Alpská jízda,

Tulip Rally, Tour d’Europe a další.

V polovině šedesátých let přišla éra vozů

Škoda s motory vzadu, kterou zahájila Škoda

1000 MB v roce 1964, a to jak v závodech

na okruzích, tak do vrchu a v rally. Účast

v ME cestovních vozů začala v roce 1969,

kdy Václav Bobek ml. vyhrál v Brně, aby to

o rok později zopakoval (na Š 100 L), kdy dojel

rovněž třetí ve španělské Jaramě (divize I

do 1000 cm 3 ). Byla to předehra velkých

úspěchů Škody 130 RS, která se prvně objevila

na startu v roce 1975, aby o šest let

později vyhrála ME značek, když naši jezdci

posbírali nejvíce bodů v divizi I (posádka

Zdeněk Vojtěch/Břetislav Enge držela celkově

14. místo bez ohledu na divizi). Na úspěchu

se podíleli Václav Bervid, Jan Šenkýř,

Oldřich Vaníček, Josef Michl, Petr Martinovský,

Adolf Fešárek, Josef Sivík a další. Je to

jeden z nedoceněných úspěchů československého

motorsportu. Škoda 130 RS

zasáhla i do světových rally, připomeňme

vítězství v A2-1300 a celkově dvanácté míso

v Rally Monte Carlo 1977 pro Václava

Blahnu a patnácté pro Milana Zapadla, či

deváté pro Zapadla v Rally Acropolis 1978,

kde byl Johnny Haugland třináctý. Václav

Blahna pak ještě dojel na Rally Acropolis

dvakrát osmý (1979 a 1981 na Š 130 RS).

Éra s motory vzadu pokračovala typem

Š 130 LR (Gerhard Kalnay vyhrál Günaydin

Rally 1986 v absolutním pořadí) a zahrnovala

rovněž formulové závody (od F3 po formuli

Škoda) a sportovní prototypy.

Posledních třicet let přineslo přechod na

vozy s motorem vpředu a pohonem předních

kol (první byl Favorit), k nimž přibyly

verze s pohonem všech kol, ale to už je

velmi známá historie. Nové modely Felicia,

Octavia a Fabia rozšířily výrobní portfolio,

Škoda Motorsport pod taktovkou Volkswagen

Group angažovala také vynikající

zahraniční jezdce, k nimž patřili Stig Blomqvist,

Toni Gardemeister, Bruno Thiry,

Armin Schwarz (třetí na Safari 2001 s Octavií),

Kenneth Eriksson, Gabriel Pozzo,

Didier Auriol, Jani Paasonen, Gilles Panizzi,

Juho Hänninen, Colin McRae, Freddy Loix,

Andreas Mikkelsen, Esapekka Lappi, Pontus

Tidemand, Kalle Rovanperä a další;

z našich byl nejlepší Jan Kopecký. V nynější

době tento trend pokračuje s podporou

klientských týmů, Škoda Fabia R5 evo

láme rekordy a stala se nejprodávanějším

soutěžním vozem současnosti. ■

4

TH

auto 2021/11

Na strahovském stadionu sedlá Franta za asistence Jaroslava plochodrážní Jawu (1935?)

Rychle pryč z republiky!

soutěží, na kterých dokazujeme, že české

dokonce nalakoval na červeno i záclony.

do auta zatéká pod přístrojovou desku,

Motor Journal 11/2021

Jaroslav Juhan s BMW 328 během závodu v Motole

František Juhan, vítěz IX. Zlaté přilby 1938

27

Závodní speciál Sunbeam Longstroke z roku 1924

Poslední vítěz Tourist Trophy s motorem SV

Jejich otcem byl John Marston (1836–1918),

rodák z města Ludlow, jenž si roku 1859

ve Wolverhamptonu založil lakýrnictví

a výrobnu předmětů pro domácnost.

Od konce 80. let 19. století vyráběla firma

rychlostní rekordy.

i jízdní kola, která byla z podnětu Marstonovy

manželky E len poeticky pojmenována

Sunbeam – Sluneční paprsek. Úspěšným

výrobním artiklem byly od roku

V nultých letech společnost navázala

na úspěch „obrácených tříkolek“

Sunbeam-Mabley z roku 1901 a začala vyrábět

automobily. 1) Vrcholem této oblasti činnosti,

zaneseným zlatým písmem v motoristické

histor i, se ve 20. letech 20. století

staly speciální vozy Sunbeam, s nimiž

Kenelm Lee Guinness, Malcolm Campbe l

a Henry O’Neal de Hane Segrave ustavovali

John Marston sám sice nikdy motorová motory, sice nikam nevedly, ale už o necelé

vozidla neřídil a vášnivě propagoval cyklistiku,

ale obchodní potenciál motocyklů

vána. A prvně byly motocykly Sunbeam

byly na bicyklech umisťovány pomocné zákazníkům nabídnuty dva roky před

Velkou válkou. Úvodním modelem se

1) Automobily Sunbeam se montovaly až stal jednoválec SV konstruktéra Harryho

do roku 1976.

Stevense o zdvihovém objemu 349 cm³

29

3

3 Škoda 130 RS A5,

sportovní prototyp

z roku 1978,

s nímž na okruzích

a do vrchu startovali

Jaroslav Bobek

a Oldřich Horsák

(motor Š 720,

či ÚVMV Š 737)

4 Okruhové

a soutěžní automobily

ve veřejnosti

přístupném depozitáři

Škoda Auto Muzeum

blízko hlavní budovy

Měsíčník pro všechny staromilce,

které zajímá historie motorismu

4

Nestranný a nezávislý měsíčník všech automobilistů a motocyklistů orientovaný na historii motorismu

Zetory v Třeštici

11

Listopad

2021

Ročník XXI.

číslo 235

120•Kč

Jaroslav Juhan Peter Collins

Sunbeam Longstroke

5

5 Škoda byla také

u počátků

československého

autokrosu

(v první sezoně 1971

mistry republiky

Milan Žid do 1000 cm 3

a Oldřich Brunclík

přes 1000 cm 3 )

6 Škoda Favorit 1600

skupiny H,

s nímž počátkem

devadesátých let vyjel

na závodní okruhy

Foto Tom HyanJosef Kopecký

MJ_2021_11.indd 1 25.10.21 23:23

Právě vyšlo listopadové číslo

plné zajímavého čtení

L

42 let historických vozidel

v Roztokách

Již 42. ročník soutěže elegance historických vozidel se konal 28. září

ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Termín, který tradičně

pražský Veteran Car Club věnuje Svatováclavské jízdě, si již podruhé

musela „půjčit“ tato výstava, která je jinak tradičním zahájením

veteránské sezony. Vzhledem k opatřením, která 8. května platila,

však nebylo možné akci v tomto tradičním termínu uspořádat.

etošní ročník se ovšem i přes podzimní

termín vydařil. Do areálu roztockého

zámku se sjelo na 160 historických vozidel,

ze kterých vybírali návštěvníci ty nejhezčí.

Tradici dodržel i prezident FKHV Václav

Kafka, když na akci představil vůz Singer

Le Mans z roku 1934. Stejně tak představilo

svou novinku AVC Company, když

přivezli opravdu krásný závodní vůz Maserati

4CM z roku 1934. Vozů k obdivování

Trofej „Kamil Lhoták z plechu“ v rukou dosavadního

organizátora „Roztok“ Jiřího Černého

bylo ale mnohem více, za zmínku stojí

jistě Tatra 70 pana Jana Dolejše, která si

odvezla jak cenu za 2. místo, tak i cenu

ředitele akce. Českou produkci doplňovaly

kromě Tater i vozy Aero či Škoda,

mezi motocykly pak Jawa. V Roztokách se

tradičně představují také historické traktory,

ani tato tradice nebyla letos porušena,

a to díky panu Kulhánkovi, který přijel se

svým strojem Farma l z roku 1945.

Asi nejdůležitějším oceněním, jež bylo

na akci předáno, byla trofej „Kamil Lhoták

z plechu“, kterou vytvořil mistr svého

řemesla Jiří Kladívko Rožnovský. A nemohl

ji obdržet nikdo jiný než Jirka Černý, který

Soutěž elegance v Roztokách založil a dělal

jejího ředitele neuvěřitelných 40 let. Zásluhy

nepatří Jiřímu jen za výstavu v Roztokách,

ale za jeho celoživotní přínos českému veteránismu.

Mezi jeho počiny můžeme zařadit

například cestu na EXPO’86 do Vancouveru,

cílovou jízdu na polární kruh, založení

české sekce Ro ls-Royce Enthusiasts’ Club

a to mluvíme pouze o malé části toho, co

pro veteránský svět udělal. Osobně si myslím,

že by to vydalo na celou knihu, ne-li

více. Doufám, že i další ročníky Roztok se

budou Jirkovi líbit a že se taky konečně sám

sveze na závěrečnou jízdu do kopce.

Jiří Patočka

dyž jsem dodělal školu, tak jsem si

na běžné ježdění koupil svoje první

auto, a to Aero 30. Koupil jsem ho za dva

nebo tři tisíce korun a kompletně jsem ho

zrenovoval. Auto bylo moc hezké a jezdil

jsem s ním normálně do práce. Jednou

za deště jsem při jízdě zkoumal, kudy mi

K

Veterán kliniku Chropyně tvoří František Kudela, čalouník Zdeněk Crhan, vzadu František Harvánek autoelektrikář,

autoklempíř Pavel Kopřiva, vykukuje Miloslav Novotný autolakýrník i autoklempíř, Tomáš Kudínek mechanik

a Zbyněk Lízal automechanik

Veterán klinika Chropyně

František Kudela se veterány zabývá více než padesát let.

Renovoval jich spoustu. Před lety v domácí garáži, dnes v jedné

z nejlepších renovačních dílen v České republice. Vede divizi

Chropyňských strojíren nazvanou Veterán klinika, která se může

pochlubit cenami z nejprestižnějších světových přehlídek historických

vozidel. František Kudela by se totiž nedovedl smířit s tím, že

z této dílny vyjede něco, co není stoprocentní.

František Kudela se synem Robertem a cenami ze

soutěže elegance v Pebble Beach

a víkendy. Přesto jsem zrenovoval řadu pěkných

automobilů včetně Ro ls-Royce Phantom

I (viz Motor Journal 3/2012), se kterým

jsem se dokonce zúčastnil soutěže

v Angl i. Na světovém srazu značky Ro ls-

-Royce jsem získal první cenu v soutěži elegance

kategorii vozů Phantom a druhé

místo v úrovni renovace. Druhé místo jsem

dostal proto, že v autě byly sice ty nejkrásnější

koberce, které se tehdy v České republice

prodávaly, ale tam mi řekli, že se hodí

tak nanejvýš do koupelny. Druhá výtka byla

1989 spravoval jedno auto za druhým. za tvrdší sedadla. Horní vrstva sedadel byla

Samozřejmě často proti vůli mé milované v Ro ls-Royce vycpávaná pštrosím peřím,

ženy, protože přes zimu jsem to dělal doma a to jsem tehdy nevěděl. Od té doby se pravidelně

účastníme i velkých zahraničních

v garáži, což znamenalo pořád rámus,

smrad a špínu v domě. Jednou jsem jí

6

Motor Journal 11/2021

MJ_2021_11.indd 27 25.10.21 23:24

a skončil jsem v lese. Auto jsem rozbil

a musel jsem ho renovovat podruhé. Tehdy

se mi ta práce tak zalíbila, že jsem pátral

po lepší aerovce a sehnal jsem vrak padesátky.

Doma na zahradě jsem si postavil

takový hangár a v něm jsem až do roku

Nicméně to moje žena všechno překonala

a jsme spolu dnes už 55 let.

Trochu jsem musel přibrzdit, když se mi

podařila zprivatizovat strojírna. Na druhou

stranu mi strojírna ohromně pomohla

v renovační práci, protože to, co nešlo udělat

doma, jsem byl schopen udělat ve strojírně.

Jen mi na to už zbývaly pouze večery

ruce jsou opravdu šikovné a že umíme auta

renovovat na světové úrovni.

Ve strojírně se mnou vyrůstal i můj syn

Robert, kterého jsem připravoval na to, že

moji funkci jednou převezme a strojírnu

bude řídit. Když firmu před asi 15 lety

převzal, byl připravený mnohem lépe, než

když jsem v té funkci začínal já. Dalších

pět let jsem Robertov intenzivně pomáhal.

1929 Ro ls-Royce Phantom I Mercedes-Benz 680 typ S měl českou premiéru na soběšickém výletě koncem září

MJ_2021_11.indd 29 25.10.21 23:25

Jaroslav Juhan

Veteránsalon Motor Journalu 11/2021

100. výročí narození

František Juhan

Jaroslav Juhan se narodil 13. října 1921 v Praze na Malé Straně

obchodníkovi s uhlím a dřívím. Jako malý kluk hrával hokej,

dokonce svého času s legendami Stanislavem Konopáskem

a Vladimírem Zábrodským. Nejvíce mu ale k srdci přirostly motory.

D

oma měl dobrý příklad, jeho starší

bratr František Juhan (1914–1992)

byl slavným motocyklovým závodníkem,

V roce 1946 získal zastoupení automobilů

pomáhala s prodejem a byla velmi úspěšná

chází v Československu převrat a vyhrávají

komunisté.

Juhana série výslechů vládními činiteli

a státní bezpečnosti. A v roce 1950 mu byl

Založení národního

Autoklubu

Ameriky do státu Guatemala a zde získal

opět zastoupení automobilek Fiat a Alfa

ze Salvadoru, Hondurasu, Kostariky.

Nadšených diváků se sešlo nepočí-

Sunbeam Longstroke

Guatemala. Policie uzavřela silnici, ale

Jaroslav Juhan závody Carrera Pacifico,

Buenos Aires 1000 km a v Mexiko Puebla.

Pro Juhana to byl první závod v cizině,

40 Motor Journal 11/2021

značky Fiat a Alfa-Romeo v Československu

a na motocykly Ducato. Prodal 30 autobusů

značky Fiat a několik osobních auto-

od roku 1933 továrním jezdcem Jawy.

V roce 1936 a 1937 vyhrál dvě Křišťálové

přilby a v roce 1938 IX. Zlatou přilbu motorů o obsahu 50 cm³ OHV, určených stala až v roce 1968 v Angl i. Hezká Denise

mobilů zn. Alfa Romeo a také 3500 kusů

v Pardubicích.

pro silnější velocipédy. V roce 1948 při-

O sedm let mladší Jaroslav začal závodit

na domácích drahách na voze BMW.

perfektně pět řečí. Hovořil německy,

při prodeji nových vozů. Juhan ovládal

V té době startoval František Juhan anglicky, italsky, francouzsky a španělsky.

na motocyklovém turné ve Švýcarsku, kde Jako technický poradce později spolupracoval

s řadou automobilek.

měl dva motocykly Veloce te a MV Augusta.

Rozhodl se ihned, že se do Československa

nevrátí. V Čechách začala pro Jaroslava

V roce 1953 založil spolu s Antoniem

odebrán cestovní pas, čímž ztratil kontakt Ha lem Federacion Guatemala de automovilismo,

národní autoklub. A téhož

se zástupci z Itálie. V roce 1951 v listopadu

emigruje bez vědomí rodiny.

roku se rozhodli o uspořádání automobilového

závodu Velká cena Pacifiku, který

se uskutečnil v dubnu 1953. Přijeli jezdci

Jaroslav Juhan se dostal do Střední

taně, vždyť trať vedla přes hlavní město

Romeo a také německé automobilky

Porsche. S rychlými vozy Porsche vyhrával stejně se děly nevídané věci.

V té době se Juhan seznámil s dcerou guver-

dojel Guillermo Giron, majitel kávovníkové

jako dovozce automobilů najednou seděl

néra Guatemaly Denisou. Manželkou se

Čtyřdobé závodní stroje nebyly vždy osazovány jen motory

s rozvodem OHV, OHC či 2× OHC. Ještě před stoletím, ve 20. letech

20. století, se i na nejprestižnějších tratích světa uplatňovaly agregáty

s postranními ventily. A roku 1922 zvítězil tovární speciál SV

za volantem Porsche 1500 a vyhrál. Druhý

se dochoval i v Česku.

MJ_2021_11.indd 40 25.10.21 23:25

v nejprestižnějším závodě ze všech – v seniorském klání Tourist

Trophy na ostrově Man. Byl to model Longstroke wolverhamptonské

společnosti Sunbeam. Jeden exemplář tohoto typu motocyklu

H

istorie motocyklů Sunbeam, anglojazyčnými

uživateli nazývaných zkráceně

‚Beam‘ sahá do 10. let 20. století.

John Marston (1836–1918), otec motocyklů

Sunbeam

1904 také automobilové a posléze letecké

chladiče.

pochopil. Pokusy z let 1903 a 1904, kdy

desetiletí později byla ve Wolverhamptonu

výroba motocyklů regulérně připravo-

48 Motor Journal 11/2021

MJ_2021_11.indd 48 25.10.21 23:26

www.MotorJournal.cz

Automobily

► BMW M4 COUPÉ (G82)

Foto Tom Hyan

1

2

S MANUÁLEM!

Klasické manuální řazení

už nebývá u sportovních vozů zvykem,

nový BMW M4 (a M3) je ale výjimkou...

Málokterý osobní vůz sportovního charakteru

dosáhl takové proslulosti jako

BMW M3. První generace měla být před

třiceti lety homologační pětitisícovou sérií

pro účast v závodech a soutěžích, nakonec

počtem 17970 vyrobených vozů překonala očekávání!

K tomu přidala přes 1500 vítězství! Zrodila se tradice

výroby sportovních verzí od filiálky BMW M GmbH,

založená především na vozech řady 3. Druhá generace

dostala šestiválec, čtvrtá osmiválec (vzniklo přes čtyřicet

tisíc vozů), pátá se vrátila k šestiválci, ale poprvé

s přeplňováním turbodmychadly. V souladu s modelovou

politikou označení M3 od minulé generace zůstalo

jen sedanu, kupé a kabriolet slyší na jméno M4. Na roz

TOM HYAN

1 BMW M4 Coupé

je druhým vozem nové řady

po sedanu M3,

později přibyl M4 Cabriolet

a připravuje se kombi

M3 Touring (G81)

2 Šestá generace M3/M4

se představila

na jaře 2021

v době zrušených

mezinárodních autosalonů

díl od řady 3 má sedan M3 zvýrazněné ledvinky na přídi

podobně jako základní čtyřkové kupé a kabriolet...

Šestá generace M3/M4 je opět vynikajícím sportovním

vozem, a to navzdory vzrůstající hmotnosti, kterou

dnešní požadavky na bezpečnost a komfort znovu

zvýšily zhruba o 150 kilogramů. Dynamické parametry

se vzhledem k nárůstu výkonu nezměnily, verze Competition

je ještě rychlejší, nicméně fyzikální zákony

stále platí. Nejvíc potěší, že BMW M dále sází na manuální

převodovky, šestistupňové řazení je prostě

etalon, jaký ke sportovnímu vozu patří, a systém

samočinných meziplynů Gear Shift Assistant vůbec

nepotřebujete. Větší otazníky vyvolává novinka, která

nabídku od léta rozšířila. Provedení Competition, do

6

TH

auto 2021/11

7

8

3

9

4

Foto Tom Hyan

5 6

dávané výhradně se samočinnou osmistupňovou

převodovkou (manuální je dimenzovaná jen do

550 N.m), totiž dostalo alternativu M xDrive (ano, to

není chyba!), naštěstí lze pohon všech kol vypnout

(stejně jako u manuálu asistent řazení) a opět převzít

vládu nad vozem, u něhož je pohon jen zadních

kol základem fenomenálního úspěchu!

Sedan M3 i kupé M4 se dodávají s klasickým třílitrovým

šestiválcem, pro šestistupňovou převodovku

naladěným na výkon 353 kW (480 k) při 6250 min ‐1

a největší točivý moment 550 N.m v rozsahu 2650 až

6130 min ‐1 . Červená tlačítka M1 a M2 na příčce volantu

umožňují rychlý přechod na uložené nastavení

dvou jízdních režimů, po jejich opětovném stlačení

se okamžitě vrátíte třeba ke komfortní jízdě. Individuální

nastavení volíte na středovém displeji včetně

systému stability až po DSC Off; systém mění odezvu

motoru, rychlost řazení, charakteristiku řízení,

tlumičů odpružení a nově také elektronické brzdové

soustavy. Možností je mnoho, ale na jejich plné využití

musíte na závodní dráhu. Kdo si chce hrát, má

nepřeberné možnosti. Náš vůz byl vylepšen příplatkovou

výbavou M Race Track Paket (za 444 418 Kč!),

která zahrnuje mj. větší kola, kompozitové brzdy,

M Driver’s Paket (odblokování omezovače z 250 na

maximálních 290 km/h), Head Up Display se sportovními

funkcemi, prvky obložení interiéru Carbon

Fibre a další; zvláště nás zaujala vynikající kompozitová

stavitelná sportovní sedadla, která perfektním

bočním vedením podporují radost z jízdy.

Obě karosářské verze M3 a M4 se dodávají rovněž

v provedení Competition se zvýšeným výkonem na

375 kW (510 k) při 6250 min ‐1 a největším točivým

momentem 650 N.m od 2750 do 5500 min ‐1 . V tomto

případě je převodovka výhradně samočinná s možností

přímého řazení páčkami pod volantem, předvolby

M1 a M2 samozřejmě zůstávají. Proti předchůdcům

je výraznou změnou přechod od sedmistupňové

dvouspojkové převodovky M DCT Drivelogic (už

třetí generace) na upravenou osmistupňovou samočinnou

s kapalinovým měničem momentu, takže

jedna éra přece jen končí.

►►►

10

3 Přestože nový M4 (G82)

vychází z kupé řady 4 (G22),

byl zcela přepracován,

a to jak poháněcí soustava,

tak vyztužená karoserie a zavěšení kol

4 Zadní sedadla jsou nouzová,

jde o kupé 2+2

5 Základní objem zavazadlového

prostoru je 440 litrů

6 Součástí M Race Track Paket

jsou kompozitová anatomická

sportovní sedadla

s velmi dobrým bočním vedením

7, 8 Tlačítka na volantu

(vlevo M1, vpravo M2)

bleskurychle přepínají

do nastaveného individuálního

režimu jízdy a zase zpět

9 Přehledná palubní deska

s novou grafikou kontrolních přístrojů;

klasickou dvojici kruhových

už v menu nenajdete

10 Nastavení jízdních režimů vozu

na centrálním dotykovém displeji

11/2021 TH auto 7

► BMW M4 COUPÉ (G82)

3

1

2

4

Foto Tom Hyan

1 BMW M4 Coupé jízdními vlastnostmi

a výkonem poháněcí soustavy patří

do absolutní špičky dnešní nabídky

2 Výztuhy jsou nejen nad motorem,

ale i pod celou karoserií

3 Rozšířené mřížky přídě

(tzv. ledvinky) se staly podnětem

k bouřlivé diskuzi o designu vozu

4 Testovaný vůz měl větší kola

a keramicko-kompozitové brzdy

s výbavou M Race Track Paket

► TECHNICKÉ ÚDAJE

Snaha konstruktérů o snížení hmotnosti zahrnuje

nejen nové hliníkové díly závěsů kol, specifické pro

modely M, ale také části z uhlíkových kompozitů,

k nimž patří střecha vozu. Pro modely M3/M4 jsou

nově konstruovány pomocné rámy, vpředu hliníkový

a vzadu ocelový, stejně jako hliníková ramena

závěsů a náboje kol. Karoserie odvozená z řady 3/4

byla dále zesílena, speciální ocelové vzpěry jsou

na spodku vozu a zvyšují tuhost celku o 15 % proti

předchůdci (ovšem celkem váží 38 kilogramů).

Také pod kapotou zaujme prostorová trojúhelníková

výztuha mezi horním ukotvením vzpěr

McPherson a přední částí karoserie nad motorem.

Příčně odvrtávané a duté kotouče brzd mohou být

MOTOR – kapalinou chlazený zážehový řadový šestiválec BMW M TwinPower Turbo (typ S58), přeplňovaný

dvěma turbodmychadly Mono-Scroll s chladiči stlačovaného vzduchu, uložený podélně vpředu; hliníkový blok

a hlava válců; přímé vstřikování paliva High Precision Injection (35 MPa), Stop/Start, EU6d; DOHC 4V, Valvetronic

a Double-VANOS; 2993 cm 3 (ø 84 x 90 mm); 9,3:1; a) M4 Coupé: 353 kW (480 k)/6250 min ‐1 a 550 N.m/

2650 – 6130 min ‐1 ; b) M4 Competition Coupé: 375 kW (510 k)/6250 min ‐1 a 650 N.m/2750 – 5500 min ‐1 .

Akumulátor Li-Ion 12 V/70 A.h, umístěný v zavazadlovém prostoru.

PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – a) šestistupňová manuální převodovka (4,111 – 2,315 – 1,542 – 1,179 – 1,000 – 0,846

– Z 3,727), stálý převod 3,462; b) kapalinový měnič a osmistupňová samočinná převodovka M Steptronic/Drivelogic

(5,000 – 3,200 – 2,143 – 1,720 – 1,313 – 1,000 – 0,823 – 0,640 – Z 3,478), stálý převod 3,154;

Active M Differential s elektronicky řízeným svorným účinkem, pohon zadních kol.

PODVOZEK – samonosná karoserie s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena s lehkými hliníkovými díly,

vpředu příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu pětiprvkové závěsy; odpružení vinutými pružinami a aktivními

teleskopickými tlumiči; kotoučové brzdy ø 380/370 mm s vnitřním chlazením a příčným odvrtáním (na přání

keramicko-kompozitové); ABS/EBD, DSC/M Dynamic Mode; hřebenové řízení M Servotronic 15,0:1 s elektrickým

posilovačem proměnného účinku; standardní pneumatiky 275/40 ZR 18 vpředu a 285/40 ZR 19 vzadu;

testovaný vůz 275/35 R 19 vpředu a 285/30 R 20 vzadu.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2857 mm, rozchod kol 1617/1605 mm; d/š/v 4794/1887/1393 mm;

světlá výška 120 mm; součinitel odporu vzduchu c x = 0,34; objem zavazadlového prostoru 440 l; objem palivové

nádrže 59 l; pohotovostní hmotnost a/b) 1700/1725 kg, celková 2155 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, a/b) – největší rychlost 250 (na přání 290) km/h; zrychlení 0 – 100 km/h

za 4,2/3,9 s; spotřeba paliva WLTP kombinace od 10,3/9,9 l/100 km; emise CO 2 od 227/235 g/km.

jako dříve nahrazeny lehčími a ještě účinějšími keramicko-kompozitovými

M Carbon Ceramic. Nová

generace dostala vzadu o palec větší ráfky kol, podobně

jako dříve verze CS a GTS, standardně jsou

vzadu devatenáctipalcové (u testovaného vozu

s výbavou M Race Track Paket dvacetipalcové).

Pneumatiky jsou mírně širší.

Bohužel si konstruktéři opět neodpustili zvětšování

rozměrů, rozvor náprav se zvětšil o 45 na 2857 mm,

rozchod kol vzrostl vpředu o 38 mm a vzadu o zanedbatelné

dva milimetry; délka však narostla o 123 na

4794 mm, šířka o 17 na 1887 mm a výška o 10 na

1393 mm. Komfortní a bezpečnostní výbava pak zvýšily

hmotnost vozu o 203 na 1700 kg. Nádrž se zmenšila

o litr, objem zavazadlového prostoru o pět litrů.

Samozřejmě, že také M3/M4 prochází zrychlováním

elektronických systémů, můžete mít nejvyspělejší

konektivitu BMW ConnectedDrive (včetně Services &

Apps), analýzu sportovní jízdy, stejně jako dnes už

obvyklé bezpečnostní asistenty, a to i při sportovní

jízdě (systém M Dynamic Mode povolí jízdu s driftem,

rozpozná schopnosti jezdce a podle nich zasahuje, či

naopak nechá rozhodnutí na řidiči, pokud neindikuje

nebezpečí). Jedno je však jisté, elektronické systémy

umožňují ovládat vůz i těm, kteří k tomu nemají

všechny předpoklady. Přesto jsou to vozy pro vyvolené,

většímu rozšíření brání vysoké pořizovací ceny.

Zatímco základní cena testovaného vozu M4 Coupé

činí 2273000 Kč, tak s příplatkovou výbavou vzrostla

na 3029628 korun českých. Kupé M4 Competition je

od 2380300 Kč, nejnovější M4 Competition M xDrive

pak od 2499900 Kč. Stejné verze jsou v nabídce rovněž

pro sedan M3 (G80), zatímco M4 Cabriolet (G83)

jsme v ceníku pro český trh objevili pouze v provedení

M4 Competition M xDrive za 2619500 Kč, které bude

sdílet s připravovaným kombi M3 Touring (G81). Více

a aktuálně o cenách najdete na www.bmw.cz. ■

8

TH

auto 2021/11

BMW M3 (E30)

na závodech MM ČR v Mostě (1993)

BMW M3 (E92S)

při Media Drive Marbella ve Španělsku (2007)

11/2021 TH auto 9

► Automobily ► FORD FOCUS ST 2021

Foto Tom Hyan

PRO RADOST...

Focus RS zmizel vinou evropských emisních regulací,

ale Focus ST ve čtvrté generaci populárního vozu ještě vyjel...

1 2

Zatímco Focus RS třetí generace měl výkon

čtyřválce EcoBoost plných 350 koní (tedy

257 kW), u nového Focusu ST má motor

stejného objemu 2,3 litru z programu Ford

Performance výkon 206 kW (280 k). Pro

spořílky je připravena rovněž vznětová verze 2.0

EcoBlue s nižším výkonem 140 kW (190 k). Vozy Ford

Focus ST byly uvedeny na trh pouze se šestistupňovou

manuální převodovkou, teprve letos nabídku

pro zážehový motor rozšířila nová sedmistupňová

samočinná v obvyklém provedení, tedy planetová

s kapalinovým měničem momentu. Vyzkoušeli jsme

nejnovější provedení pětidveřového hatchbacku 2,3

litru s automatem. Všechny tři varianty se ovšem

dodávají i jako prostorné kombi.

Výkon přeplňovaného čtyřválce 2.3 EcoBoost, odvozeného

ze slabší verze Mustangu, byl upraven na

TOM HYAN

1 Nový Focus ST vychází

ze čtvrté generace Focusu,

dodává se

jako hatchback i kombi,

vždy alternativně

se zážehovým či vznětovým

motorem

2 Vyzkoušeli jsme

Focus ST Plus

v nejnovější verzi 2,3 litru

se samočinnou

převodovkou

a příplatkovým paketem

Performance

zmíněných 206 kW (280 k) při 5500 min ‐1 a točivý moment

vrcholí hodnotou 420 N.m v rozsahu 3000 až

4000 min ‐1 . Zajímavostí je ovšem nová alternativa

samočinné převodovky. Je sice sedmistupňová, ale

s dvouspojkovou Powershift pro Pumu, Fiestu nebo

vylepšený Focus 2022 nemá nic společného, jde

o upravenou klasickou osmistupňovou, s níž Ford

počítá i pro jiné aplikace (např. americký Edge ST).

Finn Thomasen, tiskový mluvčí Ford of Europe, o novém

řešení prohlásil: „Sedmistupňová samočinná

převodovka pro Focus ST vychází z osmistupňové.

Zvýšený výkon a točivý moment motoru EcoBoost 2,3

litru vlastně nevyžaduje standardní druhý převodový

stupeň, a tak byl odstraněn pro zlepšení odezvy a akcelerace.“

Údaje o konkrétních hodnotách převodů nebyly

zveřejněny, k dispozici jsou nadále jen převodové

poměry manuální šestistupňové převodovky.

10

TH

auto 2021/11

Foto Tom Hyan

3 Přístrojová deska vozu se samočinnou převodovkou

(otočný volič je na středové konzole)

4 S paketem Performance je k dispozici jízdní režim

Závodní trať (kontrolní přístroje se zbarví červeně)

5 Přední sportovní anatomická sedadla pro Forda

tradičně dodává Recaro

6 Hatchback ST je homologován jako pětimístný

osobní vůz (stejně jako základní Focus)

7 Základní objem zavazadlového prostoru je 375 litrů

3

5

6

4

V této souvislosti je zajímavé, že Fordova osmistupňová

převodovka vznikla z devítistupňové příčného

uspořádání, která se zrodila pro modelový rok 2017

ve spolupráci Ford/General Motors. Podobnou historii

má také desetistupňový automat pro podélnou

zástavbu, používaný oběma partnery (např. pro

Ford Mustang a Chevrolet Camaro). Důvodem snížení

počtu převodových stupňů je úspora hmotnosti

a nákladů, když se ukázalo, že zvýšení hospodárnosti

je nevelké, podle amerických zvyklostí

vyjádřené v rozdílu jedné mpg (miles per gallon).

Sedmistupňový automat je tedy dalším novým krokem,

prostě zvyšovat počet stupňů ad absurdum

nepřináší žádné velké výhody. Pro Focus ST je příplatkovou

alternativou, přičemž parametry motoru

byly pro tuto verzi lehce pozměněny, výkon zůstal

206 kW (280 k), ale při 6000 min ‐1 , točivý ►►►

7

11/2021 TH auto 11

► FORD FOCUS ST 2021

2

Foto Tom Hyan

1

1 Ford Focus ST převzal štafetu

po Focusu RS, jehož nová verze

pro emisní restrikce už nebude

2 Známý čtyřválec EcoBoost 2,3 litru

je naladěn na 206 kW (280 k)


moment mírně klesl na 415 N.m při 3000 min ‐1 .

Na silnici však tuto změnu nepocítíte, samočinné

řazení je pohodlnější, ale pokud se chcete bavit,

můžete přejít na přímé řazení malými páčkami pod

volantem příjemného tvaru s tlustým věncem. Jinak

je volba převodů otočným ovladačem na středové

konzole, jaký jsme poprvé okusili ve Fusionu (americké

verzi Mondea). Opět lze přepínat jízdní režimy

Normal/Sport/Slippery (mokro), s výbavou Performance

(příplatek 27 200 Kč) dostanete ještě Track

(závodní trať), kdy se zrychlí odezva motoru a řazení,

ale také přitvrdí podvozek s aktivními tlumiči CCD

(Continuosly Controlled Damping) a změní charakteristika

posilovače řízení i přenosu výkonu (elektronického

diferenciálu eLSD od BorgWarner a zásahu

stabilizace). Přepínat lze tlačítky na volantu. Řízení

je proti standardnímu Focusu o 15 % strmější, vyžaduje

jen dvě otáčky na plný rejd. Zvětšily se také

průměry brzdových kotoučů, elektrický posilovač

EBB (Electric Brake Booster) reaguje rychleji.

Samočinná převodovka s kapalinovým měničem

pracuje lépe než dvouspojkové systémy, jemně

MOTOR – zážehový řadový čtyřválec Ford Performance 2.3 EcoBoost ST, přeplňovaný turbodmychadlem

Twin-Scroll s chladičem vzduchu a elektrickým obtokovým ventilem, uložený vpředu napříč; hliníkový blok

a hlava válců; DOHC 4V Ti-VCT; elektronické přímé vstřikování paliva Bosch MED17, EU6d; 2261 cm 3

(ø 87,6 x 94 mm); 10,0:1; a) 206 kW (280 k)/5500 min ‐1 a 420 N.m/3000 – 4000 min ‐1 ; b) 206 kW (280 k)/

6000 min ‐1 a 415 N.m/3000 min ‐1 .

PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – a) šestistupňová manuální převodovka (3,231 – 1,952 – 1,321 – 1,029 – 0,821

– 0,686 – Z 3,343), stálý převod 4,063; b) sedmistupňová samočinná s kapalinovým měničem (převodové

poměry neuvedeny); elektronický diferenciál BorgWarner s omezenou svorností; pohon předních kol.

PODVOZEK – samonosná ocelová karoserie s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena,

vpředu spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu příčná a podélná ramena; odpružení vinutými

pružinami a aktivními teleskopickými tlumiči CCD; příčné zkrutné stabilizátory; kotoučové brzdy

P/Z ø 330 x 27/ø 302 x 11 mm, vpředu s vnitřním chlazením, elektrický posilovač EBB, ABS/EBD/EBA,

ESC/TCS; hřebenové řízení 11,6:1 s elektrickým posilovačem, 2 otáčky mezi krajními rejdy; kola 8 x 18

nebo 8 x 19 z lehké slitiny; pneumatiky Michelin Pilot Sport 4S; 235/40 R 18 nebo 235/35 R 19.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2700 mm, rozchod kol 1567/1556 mm; d/š/v 4388/1848

(se zrcátky 1979)/1458 mm; přední převis 908 mm; objem zavazadlového prostoru 375/1354 l;

objem palivové nádrže 52 l; pohotovostní hmotnost (DIN) a/b) od 1433/1459 kg, celková hmotnost

2000/2040 kg; brzděný přívěs do 1600 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 250 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 5,7 s;

spotřeba paliva WLTP a/b) 7,9/8,0 l/100 km; emise CO 2 179/182 g/km.

a bez rázů. Přední sedadla s velmi dobrým bočním

vedením jsou od německé značky Recaro, jejíž

výroba automobilových sedadel se před lety oddělila

od mateřského podniku; samozřejmě tyto sedačky

komfortem s levnými plastovými Recary ve

výbavě dopravních letadel nelze vůbec srovnávat!

Přispívají nejen k radosti z jízdy, ale také komfortu,

možná bychom však uvítali trochu nižší posaz.

Jízdní vlastnosti vozu s předním pohonem (poslední

Focus RS měl pohon všech kol) jsou velmi dobré,

aktivní tlumiče CCD jsou standardní výbavou všech

verzí hatchbacku. Podvozek má všechna kola zavěšena

nezávisle, vpředu se vzpěrami McPherson

a vzadu s víceprvkovými závěsy Multi-Link SLA

(Short Long Arm). Ve vývoji využili konstruktéři pod

vedením Leo Roekse (ředitel Ford Performance pro

Evropu) zkušeností z extrémního Fordu GT a posledního

Focusu RS. Platí to rovněž o systému

Anti-Lag Technology, jenž v jízdních režimech

Sport a Track (závodní trať) minimalizuje prodlevu

plnicího turbodmychadla Twin-Scroll pro rychlejší

odezvu na sešlápnutí pedálu plynu. Před Focusem

ST se tento systém uplatnil nejen pro supersportovní

Ford GT, ale také pro sportovní verzi amerického

pick-upu Ford F-150 Raptor.

Základem vozu je Fordova modulární platforma C2,

která se zrodila pro Focus čtvrté generace (C519)

v roce 2018, aby se později rozšířila i na jiné typy

automobilů. Škoda jen, že nový Focus už není globálním

vozem, když Američané prodej na domácím

trhu zrušili a soustředili se na módní SUV a pick-upy.

Focus totiž tradičně patří k nejlepším automobilům

segmentu C, zvláště pro vynikající jízdní vlastnosti,

jeho nová platforma C2 se uplatnila nejen pro sportovní

Focus ST, ale i pro třetí generaci Kuga (Escape),

pro první Bronco Sport a zcela nový malý pick

-up Macerick (od letošního roku). Výroba Focusu ST

běží v německém závodě v Saarlouisu, který pro

nový Focus prošel investicí ve výši 600 milionů eur.

V době testu na českém trhu začínaly ceny Focusu

ST od 896900 Kč, typ se samočinnou převodovkou

byl o šedesát tisíc dražší a další příplatková výbava

zvýšila cenu testovaného vozu na 1 063 400 korun

českých (více a aktuálně na www.ford.cz). ■

12

TH

auto 2021/11

Ford GT u hotelu

Villa des Houx

v Aumale

(Normandie 2006)

Ford GT při cestě na Le Mans Classic (2006)

11/2021 TH auto 13

► Automobily ► VOLKSWAGEN GOLF GTI + R 2021

Foto Tom Hyan

NA

Nabídka Golfu je širší a širší, představily se sportovní GTI,

GTI Clubsport a také Golf R s pohonem všech kol...

Osmá generace Golfu byla uvedena virtuálně

24. října 2019 (kromě omezeného počtu

pozvaných do Wolfsburgu); v únoru

2020 měly následovat sportovně laděné

verze GTI, GTE a GTD na Ženevském

autosalonu, ale ten byl zrušen pár dnů před otevřením,

a tak opět přišla ke slovu videoprezentace. Ponechme

stranou hybridní GTE se systémovým výkonem 180 kW

(245 k) a vznětový GTD s výkonem 147 kW (200 k), ale

podívejme se na GTI a další sportovně laděné verze

se zážehovými motory. Poslední Golf GTI se zjevil

plných 44 let po premiéře prvního, značně povyrostlý

a přeplněný elektronikou, ovšem nadále s motorem

2.0 TSI, ve čtvrté generaci EA888 evo4 naladěným

na 180 kW (245 k) a 370 N.m, dodávaným jak se šestistupňovou

manuální, tak se sedmistupňovou dvouspojkovou

převodovkou DSG. Vyrovnal tak výkon verze

GTI Performance minulé generace s motorem EA888

evo3, ale při zvýšení vstřikovacího tlaku ze 20 na

35 MPa se značně vyšší účinností.

Vývoj prvního sportovního Golfu byl zahájen coby

projekt EA195 v roce 1974, premiéra proběhla na IAA

1975 ve Frankfurtu a prodej začal

v sezoně 1976. Plánem byla pětitisícová

série, ale produkce pro

enormní zájem dosáhla 461 690

vozů, zakončených akční sérií Pirelli-GTI

se zvýšeným výkonem na

82 kW (112 k). Druhá generace tento

TOM HYAN

Volkswagen Golf GTI

Clubsport 45

je oslavou pětačtyřicátin

Golfu GTI,

jehož prodej

v první generaci začal

v roce 1976

► MOTORY 2.0 TSI (EA888 evo4) 2021

typ převodovka výkon největší rychlost spotřeba EU

[kW/k] [km/h] [l/100 km]

GTI M6/DSG7 180/245 250 6,9/6,5

GTI Clubsport (45) DSG7 221/300 250 – 270 (270) 6,6

R 2.0 TSI 4M DSG7 235/320 250 – 270 7,0

NOTU

výkon v roce 1984 převzala, po montáži katalyzátoru

sice klesl na 79 kW (107 k), ale vrcholná verze GTI G60

se spirálovým kompresorem G-Lader vyskočila na

118 kW (160 k). Třetí generace vyjela 1991, poprvé se

objevil turbodiesel TDI s výkonem 81 kW (110 k) od roku

1996, kdy také vyjel jubilejní model 20 years of GTI

Anniversary. Čtvrtá generace se představila v roce

1998, zážehové motory byly do 125 kW (170 k) a vznětové

do 110 kW (150 k), než se objevilo jubilejní turbo

25 years of GTI s výkonem 132 kW (180 k). Na autosalonu

IAA 2003 ve Frankfurtu zářila pátá generace,

v září 2004 následovala v Paříži produkční verze. Výkon

už byl 147 kW (200 k), akční model 30 years of GTI

posílil na 169 kW (230 k) a s tímto motorem se zjevila

rovněž obnovená edice Pirelli-GTI (2007).

Poměrně nedávnou historií je šestá generace z roku

2009, na jejímž vývoji se podílel Hans-Joachim Stuck,

bývalý jezdec formule 1 a vítěz 24 h Le Mans. S výkonem

154 kW (210 k) a poprvé s elektronickým závěrem

diferenciálu XDS dosahoval vůz rychlosti 240 km/h.

V roce 2011 nabídku prvně rozšířil GTI Cabriolet, výroční

Golf GTI Edition 35 zvýšila tyto parametry na

173 kW (235 k) a 247 km/h. Sedmá

generace se představila novinářům

na jaře 2013 ve francouzském letovisku

St. Tropez, vozy měly výkony

162 kW (220 k) a GTI Performance

169 kW (230 k), ta druhá verze s manuální

převodovkou poprvé dosáhla

14

TH

auto 2021/11

1

Foto Tom Hyan

Přístrojová deska Clubsportu 45 s digitálním kokpitem

a velkoplošným centrálním dotykovým displejem

2 3

největší rychlosti 250 km/h. Stala se základem prvního

GTI Clubsport, který s vyšším výkonem 213 kW

(290 k) dále pozvedl dynamiku se zrychlením na sto

za 5,9 sekundy. Silnější GTI Clubsport S zajel

Severní smyčku Nürburgringu za 7:49,21 min, čímž

tovární jezdec Benjamin Leuchter v roce 40. výročí

GTI vytvořil nový rekord pro vozy s pohonem předních

kol. Vůz měl výkon motoru 228 kW (310 k)

a největší rychlost 265 km/h. Volkswagen Golf GTI

se tak stal nejúspěšnějším kompaktním sportovním

automobilem, místo původně plánovaných pěti tisíc

jich vzniklo přes 2,3 milionu!

Osmá generace sportovních Golfů na platformě

MQB poprvé uvádí systém Vehicle Dynamics Manager,

který komplexně řídí funkce závěru elektronického

diferenciálu XDS, stabilizace (lze zcela

vypnout) i příplatkového aktivního podvozku DCC,

samozřejmě s využitím volby jízdních režimů. Například

charakteristiku tlumičů individuálně u každého

kola kontroluje elektronika až dvousetkát za sekundu!

Základní GTI s výkonem 180 kW (245 k) přeplňovaného

čtyřválce 2.0 TSI s převodovkou DSG7

zrychluje na sto za 6,3 sekundy a dosahuje 250 km/h,

v nabídce jsou však ještě další atraktivní ►►►

1 Proti základnímu typu

má nový Clubsport o 41 kW (55 k)

vyšší výkon motoru

2 Zážehový čtyřválec 2.0 TSI

dosahuje úctyhodného výkonu

221 kW (300 k); na snímku

je po sejmutí ochranného krytu

3 Přední kolo s dutými příčně

odvrtávanými brzdovými kotouči

a pneumatikou rozměrů 235/35 R 19

11/2021 TH auto 15

► VOLKSWAGEN GOLF GTI + R

Pod krytem se ukrývá zážehový čtyřválec

o výkonu 235 kW (320 k)

Foto Tom Hyan

Nový Golf R nabízí navíc pohon všech kol

a stal se nejvýkonnější sériovou variantou


POHÁNĚCÍ SOUSTAVA (GTI) – kapalinou chlazený zážehový řadový čtyřválcový motor, přeplňovaný turbodmychadlem,

uložený vpředu napříč; DOHC 4V; elektronické přímé vstřikování paliva, Stop/Start, EU6d; 1984 cm 3

(ø 82,5 x 92,8 mm); 9,6:1; 180 kW (245 k)/5000 – 6500 min ‐1 a 370 N.m/1600 – 4300 min ‐1 . Dvouspojková

automatizovaná sedmistupňová převodovka DSG7. Pohon předních kol.

PODVOZEK – samonosná konstrukce s pomocnými rámy; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu příčná ramena

a vzpěry McPherson, vzadu víceprvkové závěsy s příčnými i podélnými rameny; odpružení vinutými pružinami

a teleskopickými tlumiči, na přání aktivními DCC; příčné zkrutné stabilizátory; kotoučové brzdy s vnitřním chlazením;

ABS/EBD/BA, ESC/ASR; progresivní hřebenové řízení s elektrickým posilovačem, 2,1 otáčky na plný rejd;

pneumatiky 225/45 R 17, 225/40 R 18 nebo 235/35 R 19.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2628 mm; rozchod kol 1535 – 1545/1513 – 1523 mm podle pneumatik;

d/š/v 4287/1789/1444 mm; objem zavazadlového prostoru 380/1237 l; objem palivové nádrže 50 l; pohotovostní

hmotnost DIN (bez řidiče) od 1388 kg, celková 1950 kg; hmotnost brzděného/nebrzděného přívěsu 1600/730 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost 250 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h za 6,3 s;

spotřeba paliva EU 6,5 l/100 km; emise CO 2 od 149 g/km.

verze GTI Performance a závodní GTI TCR s výkonem

213 kW (290 k). Dodávají se kola z lehkých slitin

17 až 19 palců, červené brzdové třmeny a snížený

sportovní podvozek. Digitální kokpit už je samozřejmostí,

stejně jako větší dotykový displej infotainmentu

8,25 nebo 10 palců. Výrobce zdůrazňuje

technologii Car2X pro vzájemnou komunikaci vozidel

a infrastruktury (EU), vyspělou konektivitu We

Connect (Plus) a řadu bezpečnostních asistentů

(nouzovou automatickou brzdu s detekcí překážek,

udržování jízdy v pruhu). Standardní světlomety

LED lze vylepšit na IQ.Light LED Matrix. Součinitel

odporu vzduchu klesl z 0,300 na 0,275.

Vyzkoušeli jsme rovněž výkonnější verze, které představujeme

na snímcích. Golf GTI Clubsport se zvýšeným

výkonem na 221 kW (300 k)/5300 min ‐1 , jenž

na přání či v jubilejní edici Clubsport 45 nabídne

zvýšení největší rychlosti ze 250 na 270 km/h, se odlišuje

řadou zajímavých doplňků, vynikajících zejména

v příplatkovém paketu na oslavu 45. výročí Golfu GTI.

Kola jsou v tomto případě devatenáctipalcová, ale

enormní výkon se přenáší pouze na přední, což navzdory

elektronickému závěru diferenciálu XDS může

vést k prokluzu. Lépe je na tom varianta Golf R

(modrý vůz na snímcích), tradičně s pohonem všech

kol 4Motion; její čtyřválec 2.0 TSI dává výkon 235 kW

(320 k)/5350 min ‐1 a vrchol točivého momentu dále

vzrostl ze 400 na 420 newtonmetrů! S výbavou R Performance

dostanete rovněž zvýšení největší rychlosti

na 270 km/h, automobil zrychluje 0 – 100 km/h za 4,7

sekundy a jízdní režimy Comfort, Sport, Race a Individual

se rozšiřují o další dva Special (resp. Nürburgring

podle naladění na Severní smyčku) a Drift. Podvozek

je nižší o 20 milimetrů (u Clubsportu o 10 mm)

a nejvýkonnější sériový Golf lze do závodního režimu

Race rychle uvést stiskem tlačítka R na volantu.

A spotřeba paliva? U Clubsportu 45 jsme ji udrželi

na 9,0 l/100 km, u Golfu R na 9,6 l/100 km, vždy při

kombinovaném provozu na běžných silnicích. V době

testů byly ceny GTI od 849900 Kč, GTI Clubsport

od 993900 Kč (paket ke 45. výročí za 129900 Kč

navíc) a Golfu R od 1195900 Kč včetně DPH (více

a aktuálně na www.volkswagen.cz).

■

16

TH

auto 2021/11

VW Golf GTI Clubsport o výkonu 195 kW

(model 2016)

VW Golf GTI Performance o výkonu 169 kW

(model 2014)

VW Golf Cabriolet 1.4 TSI TwinCharger

o výkonu 118 kW

(model 2011)

► Automobily ► HYUNDAI IONIQ 5

Foto Tom Hyan

TŘI MOŽNOSTI...

Nejnovější korejský elektromobil Ioniq 5 přichází na trh

ve třech verzích, slabší a silnější,

přičemž druhá může být s pohonem všech kol...

Po prvním seznámení s novinkou Hyundai

Ioniq 5 na prezentaci v Botanické zahradě

hlavního města Prahy v Bohnicích, kde jsme

vůz viděli vůbec poprvé (autosalony jsou

přece programově zrušeny), jsme nakonec

usedli za jeho volant při testovacích jízdách Klubu motoristických

novinářů. A první dojem? Především velkorysé

rozměry vozu s neobyčejně prostorným interiérem, což

se pozná i podle toho, že když jsem chtěl otevřít dveře

u spolujezdce, tak na ně z místa řidiče prostě nedosáhnu.

Šířka vozu 1890 mm (bez zrcátek!) a rozvor náprav

rovných 3000 mm při celkové délce 4635 mm a výšce

1605 mm dávají jasnou představu o proporcích vozidla.

Ioniq 5 v bílé barvě ještě mohutnost umocňuje, tmavé

vozy vypadají opticky menší. Pocit velikosti však redu kují

stylistické prvky, především diagonální prolis

a podélná linka na spodní části boků.

„Ioniq 5 je počátkem nové éry Hyundai,

objevuje naše kořeny a přenáší DNA

prvních vozů Pony do naší nové budoucnosti,“

prohlásil o automobilu Belgičan Luc

Donckerwolke, od listopadu 2020 v nové

funkci šéfa kreativního vývoje u Hyundai

Motor Group (roku 2015 přišel od Bentley),

a dodal: „Jde o první automobil navržený

od počátku na nové architektuře Electric

TOM HYAN

Hyundai Ioniq 5

je elektrický crossover

ve stylu SUV/MPV

s neobyčejně dlouhým

rozvorem náprav,

značnou šířkou

a velkým objemem interiéru;

do Evropy se dováží

z jihokorejského

závodu v Ulsanu,

kde vzniká společně

s jinými typy automobilů

► HYUNDAI IONIQ 5 – TŘI ALTERNATIVY

Eco Power Power AWD

Elektromotor 125 kW 160 kW 70 + 155 kW

Poháněná kola zadní zadní všechna

Akumulátor Li-Ion-Pol 58 kWh 72,6 kWh 72,6 kWh

Zrychlení 0 – 100 km/h 8,5 s 7,4 s 5,2 s

Největší rychlost 185 km/h 185 km/h 185 km/h

Dojezd (WLTP) 384 km 481 (451) km 460 (430) km

Spotřeba (kWh/100 km) 16,7 16,8 (17,9) 17,7 (19,0)

Pozn.: údaje v závorce s koly 20“

Global Modular Platform (E-GMP). Ocenění Německý

vůz roku 2022 (GCOTY) v kategorii New Energy jasně

potvrzuje, že nastoupená cesta pro splnění všech požadavků

klientů na cestě k elektromobilitě je správná.“

Hyundai Ioniq 5 totiž zvítězil mimo jiné před vozy

BMW iX a Mercedes-Benz EQS v kategorii New Energy

a nyní bojuje o absolutní titul s vítězi kategorií Compact

(Peugeot 308), Premium (Kia EV6), Luxury (Audi e-tron

GT) a Performance (Porsche 911 GT3). Finále GCOTY

2022 proběhne 25. listopadu 2021. Platforma E-GMP

umožnila neobvyklé proporce vozu s dlouhým rozvorem,

ale také přinesla v segmentu unikátní technologii

s napětím 800 Voltů, jež dovoluje rychlonabíjení z 10 na

80 procent kapacity za pouhých 18 minut (DC 350 kW!).

Funkce V2L (Vehicle-to-Load) je připravena pro napájení

externích spotřebičů od laptopu po

elektrický skútr (do 3,6 kW; i zásuvka

220 V). Na neobvyklém vnitřním uspořádání

se podílel především Haksoo Ha, viceprezident

designu interiérů v Namyangu,

na celkovém vzhledu Ioniqu 5 celý korejský

tým, který vede zkušený SangYup Lee, šéf

globálního designu Hyundai/Genesis (také

v roce 2016 přišel od Bentley).

Koncem října bylo oznámeno, že Ioniq 5

dosáhl maximálního pětihvězdičkového

18

TH

auto 2021/11

1

2

3

4

Foto Tom Hyan

5

6 7 8

hodnocení v nárazových testech a úrovni bezpečnostních

prvků EuroNCAP! Podobně jako jiné

Hyundai je vybaven souborem bezpečnostních

prvků Smart Sense a navíc jako první automobil své

značky dostal asistenta pro jízdu na dálnici HDA2

(Highway Driving Assist2), který spojuje funkce inteligentního

tempomatu NSCC (Navigation-based

Smart Cruise Control) s navigačním systémem

a aktivním asistentem pro jízdu v pruhu LFA (Lane

Following Assist), takže dovoluje částečně autonomní

jízdu úrovně 2 (SAE Level 2). Systém využívá

přední kameru, radarovou detekci a navigační data

pro regulaci rychlosti, směru jízdy a odstupu od

vpředu jedoucího vozidla. Pětihvězdičkové ocenění

před Ioniqem 5 získaly také Hyundai i30, Kona,

Santa Fe, první Ioniq a vodíkové Nexo.

Modulární platforma E-GMP, připravená pro řadu

nových akumulátorových elektromobilů Hyundai,

Genesis a Kia, se dodává v provedení s příčně uloženými

jednotkami elektromotor/redukční převod

vpředu i vzadu, anebo pouze vzadu. Podle provedení

tak vznikly tři varianty Ioniqu 5, hospodárnější

Eco s elektromotorem 125 kW (170 k) a akumulátorem

Li-Ion-Polymer 58 kWh v ochranném rámu

v podlaze mezi nápravami, anebo výkonnější Power

160 kW (217 k) s akumulátorem 72,6 kWh, vždy

s pohonem zadních kol. Třetí možností je Power

AWD s celkovým výkonem 225 kW (305 k), ale

s pohonem všech kol, kdy vzadu je silnější elektromotor

155 kW (210 k) a vpředu slabší 70 kW (95 k);

akumulátor je samozřejmě s větší kapacitou

72,6 kWh. Všechny motory jsou synchronní ►►►

1 Přístrojová deska složená z dvojice

velkoplošných displejů 12,3“

2 Jednoduchá páčka (P)-D-N-R

vpravo pod volantem slouží

běžnému ovládání vozu

3, 4, 5 Pohodlná sedadla obou řad

v prostorném interiéru

jsou velkoryse seřiditelná

6 Zobrazení na displeji před volantem

se mění podle jízdního režimu

7 Obraz couvací kamery s vysokým

rozlišením na středovém displeji

8 Centrální univerzální konzola

mezi předními sedadly vytváří pocit

obývacího pokoje

11/2021 TH auto 19

► HYUNDAI IONIQ 5

Foto Tom Hyan

1 2

1 Hyundai Ioniq 5

je prvním vozidlem

na nové platformě

E-GMP;

další spřízněné

elektromobily

budou následovat

2 Zásuvky nabíjení

jsou na pravoboku

3 Pohled pod kapotu; pod plastovým krytem

s nápisem EV je menší zavazadlový prostor

4 Aerodynamicky optimalizované přední kolo

s větší dvacetipalcovou pneumatikou

5 Vstup do vozu zajišťují výklopné kliky

3


4

5

POHÁNĚCÍ SOUSTAVA – elektrická; synchronní elektromotor Hyundai s permanentními magnety, uložený v bloku

s jednostupňovým redukčním převodem napříč na nápravě vzadu (pro c) také vpředu); plochá sada akumulátorů

Li-Ion-Pol, uložená v rámu uprostřed v podlaze mezi nápravami, kapacita akumulátoru a/b+c) 58/72,6 kWh a výkon

195/253 kW; a) Eco: výkon elektromotoru 125 kW (170 k) a točivý moment 350 N.m; b) Power: 160 kW (217 k)

a 350 N.m; c) Power AWD: celkem 225 kW (305 k) a 605 N.m, z toho vpředu 70 kW (95 k) a vzadu 155 kW (210 k).

Palubní nabíječka AC 10,5 kW, rychlonabíjení DC 50/100/350 kW.

PODVOZEK – bezrámová konstrukce s pomocnými rámy vpředu i vzadu; všechna kola nezávisle zavěšena, vpředu

spodní příčná ramena a vzpěry McPherson, vzadu nezávislé zavěšení Multi-Link s příčnými rameny; pérování

vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, vzadu nesoustřednými; příčné zkrutné stabilizátory; hřebenové řízení

C-MDPS s elektrickým posilovačem, 2,67 otáčky na plný rejd; kotoučové brzdy ø 345 mm s vnitřním chlazením,

posilovačem a rekuperací energie, ABS/EBD/BA, VSM (ESC)/TCS; kola z lehké slitiny; pneumatiky 235/55 R 19,

pro b/c) na přání 255/45 R 20.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 3000 mm, rozchod kol 1638/1647 nebo 1628/1637 mm podle pneu;

d/š/v 4645/1890/1605 mm; světlá výška 160 mm; objem zavazadlového prostoru vzadu 527/1587 l a vpředu 57 l,

pro c) 24 l; pohotovostní hmotnost (DIN) a/b/c) od 1820/1905/2020 kg, celková 2370/2430/2540 kg; hmotnost

brzděného přívěsu 0/1600/1600 kg, nebrzděného 750/750/750 kg; nosnost střechy 80 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce, kola 19“, a/b/c) – největší rychlost 185 km/h; zrychlení 0 – 100 km/h

za 8,5/7,4/5,2 s; spotřeba elektrické energie WLTP 16,7/16,8/17,7 kWh/100 km; dojezd WLTP 384/481/460 km.

s permanentními magnety, výsledek vlastního vývoje

Hyundai, a vždy tvoří blok s jednostupňovým

redukčním převodem a výkonovou elektronikou.

Dynamika vozu je velmi dobrá i při vlastní hmotnosti

od 1820 kg, největší rychlost je vždy omezena

na 185 km/h a zrychlení 0 – 100 km/h se podle verze

pohybuje od 8,5 do 5,2 sekundy. Udávaný dojezd

podle WLTP činí 384 až 481 km, při krátkém testu

jsme neměli možnost prověřit, ale jako vždy u elektrických

vozů Hyundai Motor Group jsme se nebáli,

že nedojedeme (zbývající dojezd byl slušný a údaje

o dojezdu při klidné jízdě odpovídají skutečnosti).

Podvozek je obvyklé koncepce se vzpěrami

McPherson vpředu a víceprvkovými závěsy vzadu.

V prostorném interiéru zaujme horizontálně situovaný

přístrojový panel, složený z dvojice displejů 12,3“

(druhý vpravo plně dotykový), na němž se mění zobrazení

podle jízdního režimu; bohatě nastavitelná

sedadla (včetně sklopení do odpočinkové polohy při

čekání u nabíječky); zcela rovná plochá podlaha

a posuvná zadní řada sedadel v rozsahu 135 mm.

Unikátní je centrální posuvná konzola Universal

Island s úložným prostorem dole a dvojicí držáků

na nádobky s nápoji nahoře. Přestože jsou přední

sedadla daleko od sebe, chrání cestující vpředu centrální

airbag. Na dvouramenném volantu chybí logo

Hyundai („Přece víte, v jakém voze jedete!“), pod

volantem jsou páčky nastavení brzdné rekuperace

a vpravo volič jízdy s polohami (P)-D-N-R. Zavazadlový

prostor v zádi má vzhledem k rozměrům

vozu také značný objem od základního 527 litrů až

po 1587 litrů po sklopení zadních sedadel. Pod kapotou

vpředu ukrývá plastové víko s nápisem EV

20

TH

auto 2021/11

7

6

8

Foto Tom Hyan

menší zavazadlový prostor, u typu se zadním pohonem

o objemu 57 litrů, u dvoumotorové verze 24 litrů.

Měli jsme vzácnou příležitost vyslechnout přednášku

o filozofii designu Ioniqu 5 od Thomase Bürkleho, šéfdesignera

Hyundai Design Center Europe, který přijal

pozvání na pražský Designblok 21. Pan Bürkle, s nímž

jsme se seznámili před více než deseti lety (setkali jsme

se např. na světové premiéře Hyundai i40 Sedan

v Barceloně 2011), přišel ke značce Hyundai od BMW,

jeho manželka pochází z České republiky, a jak se svěřil,

jeho designerský styl ovlivnilo střídání světla a stínu na

pouštních dunách, které pozoroval v mládí při čtyřletém

pobytu v Egyptě. Thomas zdůraznil inspiraci historií,

Hyundai Ioniq 5

byl hvězdou výstavy

Designblok 21

na pražském Smíchově

(Gabriel Loci)

6, 7, 8 Thomas Bürkle,

šéfdesigner

Hyundai Design Center

Europe,

vysvětlil kontinuitu

designu Hyundai

na vozech

Pony Coupé (Torino 1974),

Concept 45 EV

(Frankfurt 2019)

a Ioniq 5

(virtuální premiéra 2021)

na Ioniqu 5 najdeme prvky z prvního sériového vozu

Hyundai Pony (1974) i odvozeného konceptu Pony

Coupé (pro Turínský autosalon 1974), pod jejichž design

se podepsal slavný Giorgetto Giugiaro. Prototypem pro

sériový vůz pak byla elektrická studie Hyundai Concept

45 EV (tedy 45 let od zrodu Pony), uvedená na autosalonu

IAA 2019 ve Frankfurtu. Pozoruhodné je, že se

základní styl Ioniqu 5 od Conceptu 45 EV už téměř nezměnil,

všechny významné designové prvky byly zachovány.

Ústřední myšlenkou se stalo přenesení pocitu obývacího

pokoje do vozu coby (cituji) smart living space,

tedy chytrého prostoru pro život. Na exteriéru zaujme

rovněž netradiční řešení osvětlení Pixel Lights LED.

Spolu s Thomasem Bürklem vystoupil na Designbloku

21 v Gabriel Loci na Smíchově jeho mladší kolega

Zdeněk Borýsek, senior designer interiérů Hyundai

Design Center Europe, který vyzdvihl využití netradičních

ekologických materiálů v interiéru. Patří k nim recyklované

láhve PET, příze z rostlinných materiálů

(Bio-PET), přírodní vlna, ekologicky zpracované kůže

pomocí rostlinných olejů, recyklované termoplasty Paperette,

plasty s využitím rostlinných složek z kukuřice,

cukrové třtiny a řepky, i další včetně bio-laků s rostlinnými

výtažky. K ekologii pak přispívá také střecha ze

solárních panelů (na přání), která ročně prodlouží dojezd

až o 1500 km v závislosti na počtu slunečných dnů.

Nový Hyundai Ioniq 5 je revoluční automobil BEV, který

brzy dostane sourozence Ioniq 6 (2022: sedan na základě

konceptu Prophecy), Ioniq 7 (2024: velké SUV)

a další (i od sesterských značek Genesis a Kia).

Na českém trhu začínají ceny Ioniqu 5 od 1099 990 Kč

(více a podrobněji na www.hyundai.cz). Vozy se vyrábějí

v jihokorejském Ulsanu.

■

11/2021 TH auto 21

► IAA MOBILITY MÜNCHEN 2021

1 2

3

Foto Tom Hyan

McLAREN!

4 5

Společnost Dörr Group z Frankfurtu nad Mohanem

provozuje závodní tým Dörr Motorsport v seriálu

ADAC GT4 (McLaren 570 S a Aston Martin Vantage)

a je dealerem pro exkluzivní vozy McLaren, Lotus,

Lamborghini, Bugatti, Pagani, Dallara a Pininfarina.

Na autosalonu v Mnichově představila McLaren GT

a nejnovější McLaren Artura, letos v únoru uvedený

nový typ, první Plug-In Hybrid značky (P1 byl první

HEV), první se šestiválcem a první na nové platformě

MCLA (McLaren Carbon Lightweight Architecture).

McLaren Artura pohání zcela nový hliníkový motor

M630 o objemu 2993 cm 3 (ø 84 x 90 mm) v uspořádání

Hot Vee V6/120°, přeplňovaný dvojicí turbodmychadel

Mono-Scroll, který dává výkon 430 kW (585 k)/7500 min ‐1 ,

což o 70 kW (95 k) na celkových 500 kW (680 k) a 720

newtonmetrů zvyšuje elektromotor ve dvouspojkové

osmistupňové převodovce SSG (zpátečka je pouze

elektrická). Hybridní systém PHEV s externím dobíjením

využívá akumulátor Li-Ion 7,4 kWh, uložený vzadu

6

TOM HYAN,

Mnichov (D)

Zásluhou

společnosti

Dörr Group

jsme viděli

nové vozy

McLaren...

1, 2, 3 McLaren GT

je nový model

s motorem uprostřed

a pohonem zadních kol,

určený coby Grand Tourer

pro rychlé cestování

na delší vzdálenosti

4, 5, 6 McLaren Artura

je kupé s pohonem

zadních kol,

první McLaren

Plug-In Hybrid

s vnějším dobíjením

(P1 je klasický hybrid)

před nápravou (dojezd EV činí 30 km). Celkové rozměry

dvoumístného kupé s pohonnou jednotkou uprostřed

činí 4539 x 1976 x 1193 mm, rozvor náprav 2640 mm

a suchá/pohotovostní hmotnost (DIN) 1395/1498 kg.

Vůz má vpředu devatenácti- a vzadu dvacetipalcová

kola. Zrychluje na sto za 2,9 sekundy a dosahuje největší

rychlosti 330 km/h (EV: 130 km/h). Ve výrobním

programu nahrazuje Sport Series (McLaren 570 S

a 600 LT). Nový motor V6 s hmotností 160 kg je lehčí

o 50 kg než V8, má mazání se suchou klikovou skříní,

přímé vstřikování (35 MPa) a filtr pevných částic.

McLaren GT je v květnu 2019 uvedené kupé Grand

Tourer, které má sice snížený výkon na platformě McLaren

720 S, ale je navrženo pro dlouhé cesty, byť rychlejší

než s klasickými konkurenty. Výkon osmiválce M840TE

(twin-turbo) o objemu 3994 cm 3 (ø 93 x 73,5 mm) proti

M840T ze 720 S klesl na 456 kW (620 k)/7000 min ‐1 a točivý

moment vrcholí na 630 N.m/5500 min ‐1 . Vůz přesto

zrychluje na sto za 3,2 sekundy a dosahuje 326 km/h se

dvouspojkovou sedmistupňovou převodovkou SSG, přičemž

spotřeba benzinu podle WLTP činí 11,9 l/100 km.

Nový GT je nejdelší z McLarenů (celkové rozměry 4653

x 2045 x 1213 mm), využívá upravenou platformu Mono-

Cell II-T (Touring Focused) se sníženou polohou motoru

pro větší zavazadlový prostor (neuvěřitelných 420 l plus

150 l vpředu). Rozvor náprav činí 2675 mm, rozchod kol

1671/1663 mm (20“/21“) a suchá/pohotovostní hmotnost

(DIN) 1466/1530 kg. V interiéru nechybí kožené čalounění

nappa, skleněná střecha a na přání dvanáctireproduktorová

audiosoustava Bowers & Wilkins. Oba nové

vozy vyrábí McLaren Automotive ve Wokingu (Surrey). ■

22

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na RENAULT LE CAR, variantu R5 pro americký trh (1978)

11/2021 TH auto 23

► IAA MOBILITY MÜNCHEN 2021

1 2

Foto Tom Hyan

Švýcarské Microlino se vrací! Rodina Ouboterů pokračuje v programu elektrických dopravních

prostředků po premiéře Microlina v Ženevě 2016, vylepšená verze Microlino 2.0 by se měla

začít vyrábět ještě letos ve spolupráci s italskou společností CECOMP. Dvoumístný městský

elektromobil nezapře inspiraci legendární Isettou s dveřmi v čelní stěně, nyní má vnější

rozměry 2519 x 1473 x 1501 mm a hmotnost od 435 kg bez akumulátorů Li-Ion, podle jejichž

alternativní kapacity 6,0/10,5/14,0 kWh vykazuje dojezd 95/175/230 km. S elektromotorem

12,5 kW/118 N.m je největší rychlost omezena na 90 km/h, vozík zrychluje 0 – 50 km/h

za pět sekund. Výrobce slibuje plné dobití za tři až čtyři hodiny podle verze. Společnost Micro

Mobility Systems AG nabízí i elektrické skútry Microletta (aku 4,2 kWh, dojezd 100 km).

Podivné vozidlo Wey

Intelligent Drive

představila čínská

automobilka GWM

(Great Wall Motors)

bez sdělení bližších

parametrů. Futuristický

automobil ve stylu

MPV zachovává

klasické stanoviště

řidiče, ale cestujícím

nabízí variabilní interiér

ve stylu lounge, kde

mohou pracovat

i odpočívat.

Hned vedle na stánku

Wey byla ukázka

hybridní poháněcí

soustavy, která by

mohla vůz pohánět,

stejně jako čistě

elektrická jednotka.

Kuriozní je,

že značka Wey měla

evropskou premiéru už

na IAA 2017

s různými vozy SUV;

letos v Mnichově

představila další

Coffee 01 a 02,

nechyběla ani skutečná

kavárna (v Číně nesou

její vozy rovněž jména

Mocca a Macchiato).

4 5

Foto Tom Hyan

3

1 Microlino

se chystá do výroby

ve vylepšené verzi

2 Microlino,

Microletta

a elektrické koloběžky

jsou prý budoucností

naší dopravy

3, 4, 5 Wey

Intelligent Drive

Concept

na IAA Mobility 2021

Pohled na Akkurad Galopp E EV a jeho podvozek prozrazuje, jaký úpadek

strojařiny představují primitivní vozidla, s nimiž na vlně dnešní propagandy

chtějí mladí dobýt svět! Vzorem jsou asi čínské rikšy, prostě vezmi a svař pár

profilů, kup elektromotory Mahle (jeden dopředu, dva dozadu) a zachráníš

lidstvo! Podivnost vedle pick-upu je dalším z produktů (šestá generace

velomobilu Alleweder 6) od Akkuradu, jenž se chlubí tradicí 27 let

v elektrifikaci bicyklů! Firmu založili Dietrich Lohmeyer a Ulrich Tiesler jako

Lohmeyer Leichtfahrzeuge, spolu s Guido Herzem ji v roce 2007 proměnili

na Akkurad GmbH ve Schwäbisch Gmündu a po výměně generací o osm let

později nastoupila cestu záchrany lidstva velomobily a elektromobily.

Foto Tom Hyan

6 7

6 Akkurad Alleweder 6

(velomobil)

a Galopp E EV

(elektrický pick-up)

7 Primitivní rám

pick-upu

Akkurad Galopp E EV

24

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na MG Midget 1500 v provedení pro americký trh (1978)

11/2021 TH auto 25

Technika

Na tiskové konferenci

představil Alcar

nabídku nových kol

nejen pro zimní provoz...

► ALCAR YOUR WHEEL PARTNER

1

KOLA, KOLA...

Foto Tom Hyan

2

TOM HYAN,

Nupaky (CZ)

1 Ing. Libor Rajdl,

jednatel společnosti

Alcar Bohemia, představuje

novinky pro zimní sezonu

2 Nová litá kola Dezent,

vlevo KS (shora Dark,

Graphite a Silver) a vpravo TN

(Dark, Black a Silver)

3 Dezent KS Dark,

letošní novinka ve velikostech

16, 17, 18 nebo 19 palců,

součást programu

Elegance i v zimě

4 Efektní kolo Dotz

Kalahari Dark pro offroad

v kombinaci černého laku

a leštěné čelní plochy

(k dispozici rozměry 16, 17

nebo 18 palců)

3 4

Společnost Alcar Bohemia se sídlem v Nupakách

u Prahy je tradičním dodavatelem kol a pneumatik;

nyní nabízí mezi koly především značky Dezent, Dotz,

AEZ a vlastní Alcar Stahlrad (ocelová) a Alcar Hybridrad

(hybridní). Kvalitní litá kola jsou vhodná i pro zimní

provoz, a tak značka Dezent, která je oblíbenou volbou

motoristů právě pro toto období, připravila několik

atraktivních novinek. V ideálním případě se kola vzhledem

k zachování uvedených rozměrů nemusí zapisovat

do technického průkazu vozidla. Nová Dezent KS

ve třech barevných variantách stříbrné, grafitové

(šedé) a v kombinaci grafitového laku a leštěné čelní

plochy jsou k dispozici ve variantách 16 až 19 palců.

V originálních rozměrech jsou vhodná pro rozšířené

jihokorejské vozy Hyundai/Kia, zejména pak modely

Hyundai Tucson, Santa Fe, Kona, i20 a i30, resp. Kia

XCeed, Sportage, Niro, Sorento a Soul. Stejně jako

ostatní litá kola značek AEZ, Dotz a Dezent je kolo

opatřeno třemi vrstvami odolného laku SRC, díky němuž

může německý výrobce zaručit velmi účinnou

ochranu kol i v zimním období.

Druhou designovou novinkou jsou litá kola Dezent TN

pro vozy se čtyřděrovým uchycením kol, tedy především

italské (např. Fiat 500) a francouzské od PSA

Peugeot Citroën (207, 208/2008, 307 a spřízněný nový

Opel Corsa), či od Renaultu (Clio/Dacia Sandero).

Sportovně elegantní design s paprsky ve tvaru písmene

V navíc podtrhuje moderní vzhled automobilu, řada

TN se vyrábí v rozměrech od 15 do 17 palců a tři barevné

alternativy jsou stříbrná, černá, anebo kombinace

černé s leštěnou čelní plochou. Do třetice od Dezentu

přicházejí kola řady TU 15 až 18 palců s robustními

asymetrickými paprsky, schválená pro oblíbené automobily

BMW Group včetně řady 3 a Volkswagen Group

včetně Škody Octavia a Fabia, Audi A3 až A6, Volkswagenu

Golf osmé generace, či Seatu Ateca a Tarraco.

Majitelé vozů Audi a BMW mohou do kola použít originální

středovou krytku od výrobce vozidla.

V nabídce nechybějí i různá kola určená pro offroady,

novinkou je Dotz Kalahari 16, 17 nebo 18 palců v atraktivní

úpravě Black nebo Dark se šesti upevňovacími

otvory, či specialita Dotz 4x4 Extreme Dark, určená

pouze pro provoz mimo silnice (soutěže, okruhy, výpravy

do terénu). Celý sortiment všech kol je každoročně

uveden v tištěném katalogu Alcar, který se stal doslova

etalonem v tomto oboru, protože přináší všechny potřebné

údaje včetně rozměrů kol, pneumatik a upevňovacích

šroubů. Novou skupinou zboží jsou ocelová

kola pro přívěsy, čtyř- a pětišroubová s limitem největší

rychlosti 130 km/h. Kromě toho je Alcar významným

dodavatelem snímačů tlaku v pneumatikách a jejich

kalibračních systémů. V oblasti pneumatik je především

dovozcem japonské značky Falken (z koncernu Sumitomo

jako britský Dunlop). Více o nabízeném sortimentu

včetně 3D konfigurátoru najdete na www.alcar.cz. ■

26

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na americké pneumatiky KELLY-SPRINGFIELD Super Charger (1978)

11/2021 TH auto 27

Motorsport

► FIA WORLD TOURING CAR CUP MOST 2021

Foto Tom Hyan

1

2 3

PREMIÉRA...

Poprvé do Mostu zamířil světový pohár cestovních

vozů v rámci akce The Most World Weekend...

Světový víkend v Mostě přinesl divákům

opravdu různorodou a neobvyklou podívanou,

jejíž součástí byly dva světové šampionáty,

které na mosteckém okruhu slavily

premiéry. Sobota patřila šestihodinovému

závodu motocyklů FIM EWC (ve čtvrtek se trénovalo),

pátek a neděle tréninkům a závodům světového poháru

cestovních vozů FIA WTCR (World Touring Car Cup),

vloženým závodům německého Audi R8 Cupu, vzpomínkové

jízdě Tomáše Engeho (Prost AP04) na oslavu

dvacátého výročí startu českého jezdce ve formuli 1

a spanilé jízdě automobilových veteránů, vypsané coby

Sutnar/Krattner Memorial na oslavu první účasti československých

závodníků ve 24 h Le Mans.

Na všechny kategorie se podíváme v samostatných

článcích. Vyvrcholením byly dva závody WTCR, které

znamenaly další nové vítěze jednotlivých jízd, protože

po druhém v Mostě mělo dosud deset uspořádaných

závodů přesně deset vítězů, pokaždé vyhrál někdo jiný,

TOM HYAN,

Most (CZ)

1 Vedoucí jezdec

šampionátu

Yann Ehrlacher (číslo 68)

z týmu Cyan Racing/

Lynk&Co v tlačenici těsně

po startu prvního závodu

2 Dvaatřicetiletý Argentinec

Nestor Girolami

(Honda Civic Type-R)

suverénně zvítězil v prvním

mosteckém závodě

3 Norbert Michelisz

(Hyundai Elantra N TCR),

vítěz druhého závodu, při

výjezdu z mosteckých boxů

při závěrečné fázi kvalifikace

což svědčí o neobyčejné vyrovnanosti šampionátu.

Měli jsme horké želízko v ohni, na tzv. divokou kartu FIA

WTCR startoval český reprezentant Petr Fulín, a když

v kvalifikaci zajel desáté místo, tak se proměnilo na pole

position (v prvním kratším závodě startuje deset nejrychlejších

v obráceném pořadí). Fulínova radost však

netrvala dlouho, v první zatáčce došlo ke hromadné

kolizi a Nathanaël Berthon (Audi) vytlačil Fulína (Cupra)

z trati. Oba hned odstoupili, aniž ujeli jediné závodní

kolo! Ve srážce byli zapleteni i další, pouze Argentinec

Nestor Girolami (Honda) z první řady překonal Fulína

hned na startu (Petr měl potíže se spojkou po zaváděcím

kole), byl na čele a unikl kolizi, v níž vozy létaly jako

kulečníkové koule. Norbert Michelisz (Hyundai) trefil

Mullerův Lynk&Co (to je prosím jméno čínsko-švédského

vozu!), Yvan Muller narazil do Berthona a ten

s sebou vzal Petra Fulína do pískové ochranné zóny.

Tam jejich vozy zapadly, vyjel safety car a po likvidaci

následků závod pokračoval. Nestor Girolami už nepustil

28

TH

auto 2021/11

4 5

6 7

Nestor Girolami (číslo 29) suverénně vede,

za ním se už točí Berthon (17) a Fulín (222),

kteří oba odpadli;

Muller (100) se stačil vyhnout

Foto Tom Hyan

8

4, 5 Šestatřicetilý

Argentinec

Esteban Guerrieri

(Honda Civic Type-R)

byl druhý a třetí v Mostě

a je jedním z favoritů

na mistrovský titul

6 Jezdci Lynk&Co;

zleva Urrutía, Björk a Muller

7 Čtyři vozy

Lynk&Co 03 TCR v depu,

odpředu Urrutía, Björk,

Muller a Ehrlacher

8 Petr Fulín (Cupra)

a Nathanaël Berthon (Audi)

odpadli v první zatáčce

prvního závodu

vedení z ruky a zvítězil před krajanem a týmovým

kolegou Estebanem Guerrierim, kterého dobře známe

ze startů ve velké formuli Renault FR 3.5 v českém

týmu Igora Salaquardy (2010). Esteban se nedostal do

formule 1 a po dvou druhých místech v Indy Lights 2011

a 2012 pro Sama Schmidta ani do Indy Cars, a tak je

od roku 2013 jedním z nejlepších závodníků s cestovními

vozy. Bylo to argentinské double jezdců Hondy

Civic Type-R z německého týmu Münnich Motorsport

(All-Inkl.com Racing), který vede bývalý závodník a podnikatel

René Münnich, někdejší účastník ME v rallykrosu

(čtyři sezony jel na Škoda Fabia T16 4x4). Třetím

místem udržel vedení v šampionátu Yann Ehrlacher,

synovec Yvana Mullera, čtyřnásobného mistra světa

WTCC 2008, 2010, 2011 a 2013. Spolu startují pro

švédský tým Cyan Racing s čínskými vozy Lynk&Co 03

TCR, mladý Yann je už mistrem WTCR 2020.

Ve druhém závodě přišla letošní první šance pro Norberta

Michelisze (Hyundai Elantra N), který hned v první

zatáčce po startu překonal Mikela Azconu (Cupra)

a v tomto pořadí dojeli do cíle před Guerrierim a Ehrlacherem.

Stejně jako v prvním závodě další jezdci nezvládli

průjezd dvojicí prvních zatáček ve zpomalovací

šikaně, tentokrát tam zůstali Gabriele Tarquini (Hyundai),

Robert Huff (Cupra) a Santiago Urrutía (Lynk&Co), a tak

byl závod zastaven červenou vlajkou pro bezpečné

odstranění zapadlých vozů. Mladý Maďar Attila Tassi

(Honda) byl také mimo trať, do závodu se vrátil, ale na

následky kolize v prvním kole odstoupil. Zají- ►►►

11/2021 TH auto 29

► FIA WORLD TOURING CAR CUP MOST 2021

Gabriele Tarquini (Hyundai Elantra N TCR)

v čele skupiny před trojicí Urrutía, Magnus a Engstler

1

Foto Tom Hyan

2 3

mavé jistě je, že Maďar Norbert Michelisz, mistr světa

WTCC 2019 na Hyundai i30 N TCR, překonal největšího

soupeře Azconu z maďarského týmu Zengö Motorsport,

jenž zajišťuje nasazení vozů Cupra Leon Competicion

jak do WTCR, tak do elektrického PURE ETCR (první

ročník 2021 vyhrál Mattias Ekström pro Zengö/Cupra

e‐Racer). Pro Michelisze to bylo první vítězství od Malajsie

2019! Esteban Guerrieri dojel třetí před Ehrlacherem,

Nathanaël Berthon tentokrát dojel a pečetil nejlepší výsledek

Audi pátým místem, Petr Fulín obsadil jedenácté.

Závodů se zúčastňují zkušení jezdci z celého světa,

švédský veterán Thed Björk, mistr světa WTCC 2017

na Volvu S60 pro Cyan Racing, v Mostě zavzpomínal

na úspěšné hostování v českém týmu Milana Maděryče

(Audi DTM), v němž se podílel na celkově druhé

pozici v našem mezinárodním mistrovství. K dalším

1 Gabriele Tarquini

nebyl v Mostě

s výsledkem spokojen,

ale v následujících závodech

ve francouzském Pau-Arnos

byl třetí a osmý

2, 3 Oblíbený závodník

Tom Coronel z Nizozemska

tentokrát zajel jen desáté

a deváté místo

(Audi RS3 LMS)

4, 5 Jean-Karl Vernay

(Hyundai Elantra N TCR)

také patří k letošním

favoritům

4 5

úspěšným závodníkům z americké formule Indy Lights

patří Francouz Jean-Karl Vernay a Uruguayec Santiago

Urrutía; když se nedostali do Indy Cars, tak se stali

hvězdami závodů cestovních vozů. Na jedenáctém

místě celkového pořadí se drží Gabriele Tarquini,

jehož kariéra ve formuli 1 je sice zapomenuta, ale poté,

kdy byl jako přestárlý propuštěn od Hondy (je ročník

1962) se podílel na vývoji Hyundai i30 N, aby se s ním

v sezoně 2018 stal mistrem světa WTCR (a to už měl

tituly BTCC 1994 a ETCC 2003 s Alfou Romeo; a také

WTCC 2009 se Seatem).

V současné době v ETCR startují vozy pěti různých typů.

Jsou to Cupra Leon Competicion, Honda Civic Type-R,

Audi RS3 LMS, Hyundai Elantra N (nahradila i30 N)

a exotický Lynk&Co 03 TCR. Pokud jde o Lynk&Co, je to

zvláštní situace, tato uměle vytvořená značka skupiny

30

TH

auto 2021/11

6

► THE MOST WORLD WEEKEND WTCR 2021

(pořadí, jezdec, celkový čas, vůz)

První závod v neděli 10. října (15 kol):

1. Nestor Girolami (RA)............... 26:36,520........................ Honda Civic Type-R

2. Esteban Guerrieri (RA)............ 26:37,580...................... Honda Civic Type-RF

3. Yann Ehrlacher (F).................. 26:37,960............................ Lynk&Co 03 TCR

4. Yvan Muller (F)....................... 26:38,581............................ Lynk&Co 03 TCR

5. Thed Björk (S)......................... 26:39,141............................ Lynk&Co 03 TCR

6. Jean-Karl Vernay (F)............... 26:41,898....................Hyundai Elantra N TCR

Druhý závod v neděli 10. října (17 kol):

1. Norbert Michelisz (H).............. 43:40,427....................Hyundai Elantra N TCR

2. Mikel Azcona (E)..................... 43:41,935.........Cupra Leon Competicion TCR

3. Esteban Guerrieri (RA)............ 43:51,470........................ Honda Civic Type-R

4. Yann Ehrlacher (F).................. 43:51,955............................ Lynk&Co 03 TCR

5. Nathanaël Berthon (F)............. 43:53,175................................Audi RS 3 LMS

6. Yvan Muller (F)....................... 43:54,349............................ Lynk&Co 03 TCR

Průměrná rychlost vítězů 151,5 a 152,0 km/h (druhý závod byl přerušen)

► PRŮBĚŽNÉ POŘADÍ WTCR (před Adrií a Soči)

(pořadí, jezdec, tým/vůz, počet bodů)

1. Yann Ehrlacher (F).................. Cyan Racing/Lynk&Co..............................160

2. Jean-Karl Vernay (F)............... Engstler Liqui Moly/Hyundai.....................144

3. Esteban Guerrieri (RA)............ All-Inkl.com. Münnich/Honda...................138

4. Frédéric Vervisch (B).............. Comtoyou Team/Audi...............................131

5. Yvan Muller (F)....................... Cyan Racing/Lynk&Co..............................126

6. Santiago Urrutía (URY)........... Cyan Performance/Lynk&Co.....................125

7

8

9

11

Foto Tom Hyan

Geely Holding už před pěti lety vyhlásila, jak vezme

evropský automobilový trh útokem online se sdílením

automobilů (CEO Alain Visser na podzim 2016: „Postavíme

vůz, který budete milovat jako svůj smartphone!“),

jenže zatím jen převzala zkušenosti Volvo Cars u Cyan

Racing a účinkuje demonstrativně v ETCR. Je třeba říci,

že úspěšně; loni se stala prvním čínským vítězem

šampionátu zásluhou tehdy čtyřiadvacetiletého Yanna

Ehrlachera z francouzského Alsaska, syna bývalé

závodnice Cathy Mullerové (sestry Yvana) a profesionálního

fotbalisty Yvese Ehrlachera. Po dalších závodech

na francouzském okruhu Pau-Arnos (autodrom

dvacet kilometrů západně od Pau, nikoli slavná městská

trať), které vyhráli Frédéric Vervisch (Audi) a Jean-Karl

Vernay (Hyundai), vede letošní šampionát opět Yann

Ehrlacher, a to před Vernayem, Guerrierim, Vervischem,

10

6 Veterán Yvan Muller

na trati (Lynk&Co 03 TCR)

7, 8 Yann Ehrlacher

(Lynk&Co 03 TCR) byl už loni

nejmladším mistrem světa

9, 10 Petr Fulín

(Cupra Leon Competicion)

startoval v domácím závodě

WTCR na tzv. divokou kartu

(bez nároku na body)

11 Dvoulitrový motor

Lynk&Co 03 TCR

dosahuje výkonu

261 kW (350 k)

a točivého momentu 420 N.m

Mullerem, Urrutíou a dalšími (celkem 22 jezdců mimo

Petra Fulína, který s divokou kartou neměl nárok na

body). V hodnocení týmů jsou v čele Cyan Racing (286

bodů), All-Inkl.com/Münnich Motorsport (244), Cyan Performance

(238) a Comtoyou Team Audi Sport (224).

Cyan Racing (Ehrlacher, Muller) a Cyan Performance

(Björk, Urrutía) jsou dvě skupiny švédského týmu

s vozy Lynk&Co 03 TCR, který byl založen už v roce

1996 jako Flash Engineering a 2005 přejmenován na

Polestar Racing novým majitelem Christianem Dahlem,

jenž před šesti lety prodal značku Polestar společnosti

Volvo Cars a svůj tým přejmenoval na Cyan

Racing. Po triumfu ve WTCC 2017 s Thed Björkem

(Volvo S60 TC1) pokračuje jako oficiální partner čínské

Geely Group Motorsport a do nového WTCR nasazuje

Lynk&Co 03 TCR. Zatímco vítězné Björkovo Volvo S60

byl vůz s motorem 1.6 Turbo o výkonu 261 kW (350 k)

a minimální hmotností 1100 kg, tak Lynk&Co 03 TCR

se stejným výkonem dostal motor 2.0 Turbo, ale nejmenší

hmotnost zvýšenou na 1265 kg. Oba automobily

jezdí s pohonem předních kol a šestistupňovou sekvenční

převodovkou. Dnešní Lynk&Co 03 TCR je poměrně

velký s délkou 4740 mm, šířkou 1950 mm a rozvorem

náprav 2760 mm. V sezoně 2021 mají jezdci

švédsko-čínských vozů opět dobře nakročeno k obhajobě

loňského titulu jak v jednotlivcích (Yann Ehrlacher),

tak v týmech (Cyan Racing). Do konce šampionátu

zbývají listopadové závody na italské Adria

Raceway ve Smergoncinu (Rovigo) a na ruském autodromu

Soči v Olympijském areálu ZOH 2014. ■

11/2021 TH auto 31

► Motorsport ► ENDURANCE FIM WC BRNO 2001

Stephane Mertens

(Suzuki GSX-R 1000)

se podílel na druhém místě

Foto Tom Hyan

1

TEHDY...

Foto Tom Hyan

TOM HYAN, Brno (CZ)

První vytrvalostní

závod FIM

se u nás jel před

dvaceti lety v Brně...

1 Premiéra čínského týmu

Zongshen Racing Team

2 Brian Morrisson

(Suzuki GSX-R 1000),

jezdec vítězné trojice

3 Michal Bursa

(Kawasaki ZX7 RR)

se připravuje na start

► 6 h DUNLOP ENDURANCE BRNO 2001

Brian Morrisson

2

byl mistrem světa endurance

FIM 1996

3

Historie vytrvalostních motocyklových závodů je

dlouhá a nepřehledná, navíc šampionát několikrát

měnil formát i organizátora, ale první závod

Endurance FIM World Championship se u nás jel

v neděli 6. května 2001. Je to už zapomenutá historie,

v našem archivu jsme však našli zajímavé

dokumenty o závodu 6 h Dunlop Endurance 2001

na Masarykově okruhu v Brně.

Stejně jako o dvacet let později v Mostě startovala

celá světová špička, doplněná českými jezdci. Šestihodinový

závod ovládla trojice Christian Lavieille

(F), Brian Morrisson (GB) a Brian Laurent (F), která

na Suzuki GSX-R 1000 francouzského týmu Suzuki

Castrol Team ujela 162 kol průměrnou rychlostí

144,941 km/h a měla nejrychlejší kolo závodu průměrem

151,458 km/h (čas 2:08,423). Kuriozitou byl

nástup čínského týmu Zongshen Racing Team, ovšem

pod vedením zkušeného manažera Michaela

Macquetona (F), jenž během třicetileté kariéry

1. Suzuki Castrol RT (Lavieille/Morrisson/Laurent) 6:02:20,053 Suzuki GSX-R 1000

2. Zongshen RT (Mertens/Nowland/Hinterreiter) o kolo zpět Suzuki GSX-R 1000

3. Motomax/Derbi (Jennings/Edwards) 2 kola zpět Suzuki GSX-R 1000

4. Wim Motors Racing (Naveau/Aerts/Platacis) 4 kola zpět Honda VTR 1000 SP1

5. Junior Team LMS (Jond/Four/Lerat) 4 kola zpět Suzuki GSX-R 1000

6. Team 22 Police Nationale (Paillot/Giabanni/Roche) 4 kola zpět Kawasaki ZX7 RR

pomohl k úspěchu mnoha mistrům světa. V únoru

1998 podepsal smlouvu s čínskou sportovní asociací,

získal podporu motocyklového výrobce

Zongshen a vstoupil coby první čínský tým do vytrvalostního

MS. V Brně obsadila jeho posádka

Stephane Mertens (B), Warwick Nowland (AUS)

a Thomas Hinterreiter (A) druhé místo se ztrátou

jednoho kola. Třetí dojeli Britové Pete Jennings

a Mike Edwards z týmu Motormax/Derbi, jejich

motocykl Suzuki zdobila loga slavné španělské

značky. První tři v cíli jeli se stroji Suzuki GSX-R

1000, teprve čtvrtý byl belgický tým Wim Motors

Racing Division s Hondou VTR-SP1, který ve finále

dobyl mistrovský titul 2001. Druhá posádka Zongshenu

byla až dvaadvacátá, s Bruno Bonhuilem se

na Suzuki střídal Číňan Ho Wan Chow.

Stejně jako o dvacet let později v Mostě jsme měli

svoje želízka v ohni také tehdy v Brně. Michal

Bursa a Rakušan Karl Truchsess v českém týmu

Replay Racing obsadili sedmé místo celkově mezi

litrovými stroji a druhé v kategorii 1 na sedmsetpadesátce

Kawasaki ZX7 RR (tu vyhráli Laurent

Naveau, Albert Aerts a Heinz Platacis pro Wim

Motors Racing). Závod dokončilo jedenatřicet posádek.

Mezi šesti odpadlými byl Elit Racing Team

české trojice Ondřej Lelek, Kamil Prager a Tomáš

Foukal na Yamaze Y2F 1000 R1.

■

32

TH

auto 2021/11

11/2021 TH auto 33

► Motorsport ► EWC FIM ENDURANCE MOST 2021

Foto Autodrom Most

Start ve stylu Le Mans na okruhu v Mostě,

na pole position je Yamaha týmu YART (číslo 7)

Foto Tom Hyan

3

4

Foto Autodrom Most

TOM HYAN, Most (CZ)

Osmihodinovka

v Suzuce byla

zrušena a nahradila ji

šestihodinovka

v Mostě...

1, 2 Česká trojice Salač, König a Důda

se raduje z druhého místa

ve třídě Superstock

3 Yamaha týmu MACO Racing,

v němž startoval Ondřej Ježek

4 Vítězná Suzuki GSX-R1000 italského

týmu No Limits ve třídě Superstock

5 Gregg Black se připravuje

u Yoshimura SERT Motul,

vítězného týmu mistrovství světa

► 6 h of MOST EWC 2021

1 2

Mistrovství světa motocyklů ve vytrvalostních

závodech FIM se tak překvapivě vrátilo do

České republiky! V Mostě startovala celá světová

špička, doplněná českými jezdci, z nichž zejména Karel

Hanika patří k favoritům a zúčastňuje se celého

šampionátu (loni s týmem YART vyhrál v Estorilu).

Také tentokrát nezklamal, tým YART (Yamaha Official

Team EWC) v Mostě startoval z pole position

a v závodě obsadil těsně druhé místo s rekordně

nízkým odstupem 0,070 sekundy! Pětadvacetiletý

Hanika se po odchodu z MS silničních motocyklů (tři

sezony jel Moto3) soustředil na vytrvalostní závody.

V Mostě ale poprvé zvítězil BMW Motorrad World

Endurance Team, vedený Wernerem Daemenem,

v němž se za řídítky BMW M 1000 RR střídali Ilja

Michalčik (UA), Markus Reiterberger (D) a Kenny Foray

(F), kteří ujeli 213 kol a těsně porazili rakouský

YART, když jeho jezdec Fritz Marvin zajel nejrychlejší

kolo průměrnou rychlostí 161,5 km/h (čas 1:33,875).

Závod v Mostě dokončilo 21 týmů, jen tři odpadly.

Vytrvalostní závody se nyní jezdí ve dvou kategoriích,

v hlavní Formula EWC lze homologované velkoobjemové

motocykly mírně vylepšovat v oblasti zavěšení

1. BMW Motorrad WET (Michalčik/Reiterberger/Foray) 6:01:31,007 BMW M 1000 RR

2. YART (Hanika/Fritz/Canepa) 6:01:31,077 Yamaha YZF-R1

3. Yoshimura SERT Motul (Black/Simeon/Guintoli) 1 kolo zpět Suzuki GSX-R 1000R

4. Webike SRC Kawasaki France (Guarnoni/Nigon/Checa) 1 kolo zpět Kawasaki ZX 10R

5. Wójcik RT (Rea/Morais/Linfoot) 2 kola zpět Yamaha YZF-R1

6. ERC Endurance Ducati (Masson/Zanetti/Gines) 2 kola zpět Ducati Panigale V4R

Foto Tom Hyan

5

kol (vidlic), tlumičů, brzd a chladiče; v kategorii SST

(Superstock for EWC) jsou úpravy minimální. Nejmenší

hmotnost motocyklů činí 175 kg, upravená

nádrž má objem 24 litrů. V nižší kategorii v Mostě

uspěl český tým TME Racing, jehož sestava Filip

Salač (vrátil se z USA, kde v Moto3 měl nebezpečně

vyhlížející pád), Oliver König a majitel Oldřich Důda

na Yamaze YZF-R1 obsadili druhé místo (celkově byli

osmí). Superstocky vyhráli Luca Scassa (I), Alexis

Masbou (F) a Kevin Calia (I) na Suzuki GSX-R 1000

z italské squadry No Limits Motor Team (celkově

sedmí). Třetím místem pečetili jezdci francouzského

týmu Yoshimura SERT Motul, nově založeného coby

joint-venture Suzuki Motor Corporation a Yoshimura

Motors před touto sezonou, další titul pro Suzuki

Endurance Racing Team (od 2009 dosud devětkrát

mistry). Gregg Black (F) tak zopakoval prvenství mezi

jednotlivci z mistrovství 2019/2020, letos s ním vyhráli

Xavier Simeon (B) a Sylvain Guintoli (F). YART

s Karlem Hanikou skončil na šestém místě. ■

34

TH

auto 2021/11

11/2021 TH auto 35

► Motorsport ► 42. INVELT RALLY PAČEJOV 2021

Foto Škoda Auto

1

Druhým rokem se Rally Pačejov

jela jako dvoudenní podnik velkého šampionátu...

Postup z jednodenních sprintů znamenal už loni

vítězství Jana Kopeckého z týmu Škoda Motorsport,

který triumf letos zopakoval, ovšem na

voze dealerského Agrotec Škoda Rally Teamu.

Do první desítky se vklínili pouze tři jezdci, kteří nestartovali

s vozy Škoda Fabia Rally2 (evo), a to především

Václav Pech Jr., jeden z největších soupeřů Kopeckého,

pokud mu jeho Ford Focus WRC 06 vydrží až

do cíle. To se také stalo, a tak Pech tentokrát druhým

místem udržel všechny ostatní v šachu, byť Filip Mareš

(Laureta Auto Škoda Team) třetí pozicí v cíli pečetil

celkově druhou příčku za Janem Kopeckým, který už

oslavil osmý titul v mistrovství České republiky.

Soutěž nesla jméno Invelt Rally Pačejov podle hlavního

sponzora společnosti Invelt s.r.o., významného

prodejce vozů a motocyklů BMW a dovozce BMW

Alpina se showroomy v Praze a Plzni, jejíž šéf Ing. Jiří

Jirovec se nejen sám objevil na trati, ale také připravil

příznivcům automobilových soutěží jedno velké překvapení.

Pozval ke startu francouzskou legendu

Françoise Delecoura a hvězdě světových soutěží nabídl

nový Alpine A110 R-GT ze svého týmu. Delecour

pozvání okamžitě přijal, protože využívá každou příležitost

ke startu, ostatně sám stejný Alpine s motorem

Renault vlastní a v České republice ještě nebyl. Pro

► 42. INVELT RALLY PAČEJOV 2021

1. Jan Kopecký/Jan Hloušek 1:15:00,8 Škoda Fabia Rally2 evo

2. Václav Pech Jr./Petr Uhel + 25,0 s Ford Focus WRC 06

3. Filip Mareš/Radovan Bucha + 28,5 s Škoda Fabia Rally2 evo

4. Jan Černý/Petr Černohorský + 1:16,4 s Škoda Fabia Rally2 evo

5. Roman Odložilík/Martin Tureček + 2:06,2 s Škoda Fabia Rally2 evo

6. Miroslav Jakeš/Petr Machů + 2:23,7 s Škoda Fabia Rally2

7. Adam Březík/Ondřej Krajča + 2:30,1 s Škoda Fabia Rally2

8. François Delecour/Sabrina DeCastelli + 3:55,1 s Alpine A110 R-GT

9. Karel Trněný/Václav Pritzl + 4:44,9 s Ford Fiesta Rally2

10. Karel Trojan Jr./Petr Chlup + 5:35,6 s Škoda Fabia Rally2

TOM HYAN,

Horažďovice (CZ)

1 Jan Kopecký

(Škoda Fabia Rally2 evo)

v Pačejově zopakoval

loňské prvenství

2 Václav Pech Jr.

(Ford Focus WRC 06)

od prvního mlhavého rána

stíhal Jana Kopeckého,

v cíli mu chybělo

pětadvacet sekund

3 Posádka

Jiří Jirovec/Josef Král

(Toyota Corolla WRC)

na první rychlostní zkoušce

u Horažďovic

(v RZ13 odstoupili

pro technickou závadu)

4 Martin Rada

(Abarth 124 Rally RGT)

byl druhý ve skupině 4

a celkově patnáctý

Foto Tom Hyan

2

3

4

36

TH

auto 2021/11

5

6

8

Foto Tom Hyan

7

5 François Delecour (Alpine

A110 R-GT) pouze s pohonem

zadních kol proti vozům 4x4

napoprvé v první desítce!

6 François Delecour

byl v obležení fanoušků

a rozdával autogramy

7 Spolujezdkyně Sabrina

DeCastelli kráčí k pořadatelům,

François Delecour

se připravuje ke startu

po přeskupení na letišti

Pole u Tchořovic

8 Marek Roman je věrný

japonským automobilům,

v Pačejově jel

na Subaru Impreza 555

Jirovce to nebylo poprvé, kdy divákům připravil skutečnou

lahůdku, v Pačejově 2019 jel Jimmy McRae

jako předjezdec na Opelu Manta 400 a Vauxhallu

Chevette 2300, zatímco Henning Solberg (Ford

Fiesta R5) tehdy dojel dvanáctý. Čtyřicátý ročník

v Pačejově vyhrál Jan Dohnal na Fordu Focus

WRC 06, jenž si pro letošní ročník zajistil Peugeot

306 Maxi od týmu Sébastien Loeb Racing. Bohužel

zradil motor už v pátek na shakedownu (tlak oleje)

a diváci přišli o další atrakci. Zajímavostí je, že před

Dohnalem s tímto vozem (chassis 89) jel Delecour

na francouzské Rally Mont-Blanc Morzine 2021.

François Delecour potvrdil skvělou pověst, která ho

předcházela, a nejen vyhrál třídu 4, ale vklínil se

pouze s pohonem zadních kol mezi dominantní vozy

Rally2 s pohonem všech kol! Hned příští týden

vítězství se spolujezdkyní Sabrinou DeCastelli zopakovali

v XIX. Rallylegend – Myth 2021 v San Marinu,

ale v absolutní klasifikaci na voze Ford Sierra RS

Cosworth 4x4 z roku 1991 (jedním ze soupeřů byl

Gustavo Trelles na Subaru Legacy Turbo, který dojel

čtvrtý). Delecour se narodil 30. srpna 1962 v severofrancouzském

Hazebroucku, kde také viděl první

Rally des Routes du Nord a zejména soutěžní vozy

Alpine-Renault. Ještě jako dítě se tam rozhodl, že

bude závodníkem. Poprvé jel na Autobianchi A112

v roce 1981, pak okusil malé Peugeoty a jejich

derivát Talbot Samba, po letech za volanty Peugeotů

205 GTI a 309 GTI se v roce 1991 stal továrním

jezdcem Fordu (třetí v Monte Carlu se Sierrou)

a když přesedlal na nový Ford Escort RS Cosworth,

tak vyhrál tři soutěže MS 1993 (Portugalsko, Tour de

Corse a Španělsko), což ho vyneslo na druhé místo

za Juhu Kankkunena ve světovém šampionátu.

Druhým největším úspěchem se pak stal triumf

v Rally Monte Carlo 1994 (opět na Escortu RS

Cosworth). Po čtvrtém místě v MS 1995 přešel na

Peugeot 306 Maxi (druhý v Monte Carlu 1996), pak

se vrátil k Escortu WRC a Focusu WRC.

Podivuhodnou souhrou náhod utrpěl Delecour největší

zranění, když do jeho Ferrari F40 narazil amatérský

rallyman, který trénoval na místní soutěž! Pro

komplikované zlomeniny nohou vynechal část sezony

1994, vrátil se do MS, jezdil také s Mitsubishi

Lancer, ale po odchodu japonské značky se jeho

pravidelná účast pozastavila. Při návratu do Rally

Monte Carlo 2011 dojel pátý (Peugeot 207 S2000),

o rok později šestý (Ford Fiesta WRC). Nikdy vlastně

nepřestal jezdit, v letech 2012 – 2014 byl dokonce

třikrát mistrem Rumunska, vyzkoušel Ford GT40

a RS200 (v rallykrosu), stále více soutěží jel na

Porsche 911, ale do České republiky přijel až letos.

S Janem Kopeckým se zná ze souboje na rumunské

Sibiu Rally ERC 2013, kde za ním dojel druhý,

ale s plným počtem bodů pro rumunský šampionát.

V Pačejově jel ve třídě 4, za ním skončili Martin

Rada (Abarth 124 Rally RGT), Radoslav Nešpor

a Karel Macek (oba Porsche 911/997 GT3). ■

► KRÁTCE

► Prosincové závody v Jeddahu

a Abu Dhabi určí mistra FIA F2

2021; po šestém podniku v Soči

vede Australan Oscar Piastri

z týmu Prema Racing se 178 body

před Číňanem Guanyu Zhou

(UNI-Virtuosi, 142 bodů) a týmovým

kolegou Robertem Shwarzmanem

z Ruska (135). Dvacetiletý

Piastri a jedenadvacetiletý Guanyu

Zhou mají po třech výhrách,

Shwarzman (věkem mezi nimi) drží

dvě vítězství. Piastri byl mistrem

FIA F3 2020 a je juniorem Alpine F1

(stejně jako Zhou).

► Prvním španělským závodníkem,

který dobyl titul mistra Indy Cars,

je Alex Palou z Barcelony (narodil

se 1. dubna 1997 v Sant Antoni de

Vilamajor). V roce 2019 testoval pro

Dale Coyne Racing v Mid Ohiu,

s podporou Team Goh absolvoval

u Coyneho sezonu 2020 (šestnáctý),

ale vybral si ho Chip Ganassi

do svého týmu ke Scottu Dixonovi

místo Felixe Rosenqvista. Alex

nezklamal, měl pole position

v Portlandu, vyhrál tři závody

Barber, Road America a Portland;

titul dobyl s náskokem 38 bodů

před Josefem Newgardenem.

► Dvaadvacetiletý Kyle Kirkwood

z Jupiteru (FL) dobyl mistrovství

Indy Lights 2021 a získal podporu

1,3 milionu USD pro vstup do Indy

Cars (zaručeny tři starty včetně

Indy 500). V říjnu testoval pro

Andretti Autosport a vedl si velmi

dobře, ostatně vyhrál všechny

stupně Road to Indy hned na první

pokus (2018 mistr US F2000, 2019

Indy Pro2000 a 2021 Indy Lights).

Kromě toho byl dříve mistrem

USA F4 v sezoně 2017 (9 vítězství)

a mistrem F3 Americas 2018 (vyhrál

15 ze 17 závodů).

► Dvojnásobným mistrem je

jedenadvacetiletý Dán Christian

Rasmussen, loni vyhrál US F2000

a letos Indy Pro2000, což znamená

s podporou přes 723 tisíc USD

vstup do Indy Lights 2022. Systém

Road to Indy zaručuje rovněž

podporu mistru nejnižší formulové

kategorie US F2000, a tak

osmnáctiletý Brazilec Kiko Porto

z Recife získal pobídku ve výši

406 tisíc USD pro postup do

Indy Pro2000. Všechny tři série

zajišťuje Andersen Promotions,

ale v sezoně 2022 přejde Indy

Lights pod Penske Entertainment

(pořadatele Indy Cars).

► Firmu Andersen Promotions

vedou Dan Andersen a jeho dcera

Michelle Kish, budou pokračovat

v organizaci formulových závodů

US F2000 a Indy Pro2000, když

Indy Lights vedli od roku 2014

(mistrovství vzniklo jako American

Racing Series v roce 1986 pro vývoj

nových jezdců postupně obměněných

šampionátů CART, Champ Car

a Indy Car Series). Pro 2022 přidá

Andersen formuli USF Junior jako

nejnižší stupeň výchovy jezdců.

11/2021 TH auto 37

► Motorsport ► HERBERT MÜLLER (1940 – 1981)

Foto Porsche

1

2

3 4

STUMPEN-HERBI...

Před čtyřiceti lety zahynul jeden z nejlepších jezdců

se sportovními prototypy...

TOM HYAN

1, 2 Na Porsche

908/3 Turbo

třetí v 1000 km

Nürburgringu 1975

(spolu s Leo Kinnunenen)

3 Herbert Müller

si nechal narůst plnovous,

protože bez holení ušetří

pět minut každý den

4 Vítězství

na Targa Florio 1973

(Porsche 911 Carrera RSR

s Gijs van Lennepem)

Herbert Müller, přezdívaný Stumpen-Herbi

(neustále měl v koutku úst špičku s cigaretou

nebo doutník), patřil k nejlepším švýcarským

závodníkům navzdory nelehkým začátkům.

Narodil se 11. května 1940 v Reinachu, vyučil se galvanizérem,

ve dvaceti začal, pokračoval v půllitrové F3,

debutoval na Hockenheimu, kde mu po 300 metrech

jízdy ulétlo ozubené kolo z klikové hřídele („Měl jsem

zkontrolovat matici,“ řekl a pak vozil dvě náhradní, ale

kolo se už nikdy neuvolnilo). Zanedlouho jel do vrchů

Marchairuz a Ollon-Villars na Hürlimannu F3 500, ale

vždy odpadl. V Ollon-Villars při tréninku dorazil bezpečně

do cíle, ale o pár minut za ostatními. Popletení

pořadatelé ho vyhlásili nejrychlejším o 0,2 sekundy

před Brabhamovou formulí 1! V pondělním Sportu pak

napsali, že nejrychlejší z tréninku v závodě odpadl...

Pro sezonu 1961 si koupil nový půllitr Cooper F3, v tréninku

do vrchu Mitholz-Kandersteg se motor rozpadl, tak

mu kolega půjčil svého Coopera, ale Müller jej vrátil se

slovy: „Vůbec to nejede, nevytočím to přes 4500 otáček!“

Přítel poradil, že musí pustit spojku až při 5500 otáčkách!

Herbert poslechl a vyhrál v novém rekordu! Pak mu otec

koupil zcela nového Coopera, Herbi vyhrál všude, kde

startoval, kromě druhého místa v Les Rangiers. Dohodli

se s Karlem Foitekem (otec Gregora, jezdce F1), že

v Marchairuz nepojedou, Karl slib nedodržel a odsunul

Herberta na druhé místo. V roce 1962 už jel Porsche

a ve švýcarském mistrovství byl znovu druhý (za Charlesem

Vögelem), 1963 už byl mistrem Evropy do vrchu

ve třídě GT (Porsche 356 Carrera, znovu 1965 na typu

904 GTS). Jeho kariéra, spojená především se sportovními

vozy Porsche a Ferrari, se tak rozběhla...

Když zemřel Herbertův otec Arthur (1912 – 1964), a on

převzal jeho dílny v Reinachu, tak v závodech pokra-

38

TH

auto 2021/11

čoval pro Scuderia Filipinetti, byť měl nabídky také

od Porsche a Matry, ale Georges Filipinetti mu slíbil

formuli 1. Jediný start absolvoval mimo MS ve Velké

ceně Pau 1963, kde na čtyřválci Lotus 21 Climax

dojel pátý (vyhrál Jim Clark před Trevorem Taylorem

z Teamu Lotus). V roce 1966 se objevil na

Fordu GT40, ale vůz zřídkakdy vydržel do cíle. Největší

úspěchy dobyl na Porsche, mimo jiné dvakrát

vyhrál Targa Florio, 1966 s Willy Mairessem (Porsche

906) a 1973 s Gijs van Lennepem (Porsche

911 Carrera RSR). Pro sezonu 1970 mu Filipinetti

naplánoval jen tři závody a filmování Le Mans pro

Steve McQueena. To se mu nelíbilo a rozešli se.

Další úspěchy, dvakrát druhé místo ve 24 h Le Mans

(1971 na Porsche 917) , či triumf v 9 h Kyalami

(s Reinholdem Joestem na Porsche 908/3), mu vynesly

klasifikaci A-Fahrer FIA 1974 (obdoba dnešní

superlicence). Přesto Velkou cenu MS F1 nikdy

nejel. Ještě v roce 1975 chtěl pro Velkou cenu Švýcarska

vypůjčit Brabham (Bernie Ecclestone neměl

zájem) nebo Ensign F1 (bývalý závodník Emmanuel

De Graffenried jako vyjednavač neuspěl). Zapomenutou

epizodou ovšem je, že Müller jednou vyhrál

závod s vozem formule 1! Stalo se v roce 1968 ve

Švýcarsku do vrchu, když Filipinetti koupil Eagle

AAR-102 Climax 2,7 Litre od Dana Gurneye (vůz

pak zůstal ve Filipinettiho muzeu až do roku 1983).

Herbert Müller v roce 1971 sehnal sponzory, vypůjčil

Herbert Müller se svým Ferrari 512/M,

přestavěným na Spider CanAm pro sezonu 1974 (původně vůz z filmu Le Mans)

Herbert Müller, jezdec týmu

Filipinetti (1965)

Ferrari 512/M týmu Herberta Müllera

při 1000 km Nürburgringu 1971 (jel s René Herzogem)

Lotus 72 Ford DFV a přihlásil se na Velkou cenu Itálie

pod hlavičkou Villiger Cigar Team Herbert Müller,

jenže pouhý rok od smrti Jochena Rindta na stejném

typu Chapmanova vozu se nakonec britští mechanici

na Monzu neodvážili, protože se báli italského vyšetřování

(také Colin Chapman poslal jen turbínu Lotus

56B pro Emersona Fittipaldiho pod jinou hlavičkou

Worldwide Racing), a proto se Herbertův sen nesplnil.

Nadále pracoval v galvanické dílně, k níž připojil

autodílnu, oženil se s Mariannou a v roce 1961 se jim

narodil syn Daniel (1980 pátý na MS motokár; vítězil

v Porsche Cupu a krátce jezdil F3), jenže času mnoho

nezbývalo. Herbert se nejraději dopravoval na závody

automobilem, což považoval za dobrý trénink. V roce

1973 nabídku Mirage nevyužil, 1974 testoval KMW-

-Porsche, ale nakonec kromě startů s továrními vozy

Porsche nasazoval vlastní vozy coby Herbert Müller

Racing (hlavně Ferrari 512/S a M). Kromě MS sportovních

prototypů jezdil Interserii a CanAm, výčet jeho

úspěchů se vymyká rozsahu článku. Dne 24. května

1981 ale na Nürburgringu došlo k tragédii, v tréninku

měli Herbert se Siegfriedem Brunnem devátý čas

na Porsche 908/3 Turbo, ve třináctém kole se Müller

snažil vyhnout opozdilci, vyjel z dráhy, odrazil se

od ochranného valu a narazil do odstaveného Porsche

935 Turbo. Oba vozy explodovaly, Bobby Rahal

už v tom prvním nebyl, ale Herbert Müller zahynul

na místě. Závod byl zastaven.

■

Foto Herbert Müller Racing

► KRÁTCE

► Norský závodník Dennis Hauger

dobyl mistrovský titul FIA F3 2021,

když s vozem týmu Prema Racing

čtyřikrát vyhrál, devětkrát byl

na pódiu a zajel tři pole position.

Jack Doohan, syn motocyklového

mistra světa Micka, zvítězil také

čtyřikrát, ale v závěru je dělilo

26 bodů (skóre 205:179). Třetí

v šampionátu skončil Clément

Novalak, který nasbíral 147 bodů,

ale žádný závod nevyhrál. Mezi první

trojici se v jednotlivých závodech

dostalo 18 jezdců a bylo rekordních

12 vítězů. Všichni jedou s vozy

Dallara a nepřeplňovaným

šestiválcem Mécachrome 3,4 Litre

o výkonu 279 kW (380 k)/8000 min ‐1 .

► Hodnocení týmů FIA F3 2021

poprvé dobyl italský Trident před

Prima Racing. Šest podniků

Barcelona, Le Castellet, Red Bull

Ring, Hungaroring, Spa-Francorchamps

a Zandvoort se jelo po třech

závodech, Soči nahradila Austin

a měla jen dva závody. V prvním

v Soči, který vyhrál Američan Logan

Sargeant (Charouz Racing System),

pečetil Hauger titul mistra. Český

tým Charouz byl celkově pátý, jeho

nejlepší jezdec Sargeant sedmý.

V Soči pro český tým startoval

poprvé Brit Ayrton Simmons

(Američan Hunter Yeany nemohl jet

pro změnu termínu), který přišel

z britské formule 3.

► FIA Formula 3 v sezoně 2021

znamenala pro Charouzův tým časté

střídání jezdců. Když skončili

Reshad de Genus a Enzo Fittipaldi,

tak se od Spa-Francorchamps vedle

Sargeanta objevili teprve šestnáctiletý

Američan Hunter Yeany (z Indy

Pro2000 a F-Regional Americas,

mistr US F4 2020) a sedmnáctiletý

Zdenek Chovanec s portugalskou

licencí, Čech narozený ve Venezuele,

který loni jezdil F4 (sedmnáctý

v italském mistrovství a sedmý

ve F4 UAE). Chovanec, Yeanny ani

Simmons však nebodovali.

► Český závodník Roman Staněk

obsadil ve FIA F3 2021 celkově

šestnácté místo se 29 body. Teprve

sedmnáctiletý Staněk (narodil se

25. února 2004 ve Valašském

Meziříčí) startoval v britském týmu

Hitech GP spolu s Američanem

Jakem Crawfordem (celkově

třináctý) a Japoncem Ayumu

Iwasou (dvanáctý), když šéf týmu

Oliver Oakes vsadil na mladé naděje.

Staněk debutoval ve FIA F3 loni

u Charouze (vyjel 3 body),

po přestupu dobyl první podium

třetím místem na Hungaroringu II

a celkem bodoval třikrát.

► Pouhých šest týdnů po smrti

svého slavného otce zemřel

Bobby Unser Jr. (1955– 2021)

na komplikace po operaci kyčle.

Nikdy nejel Indy Cars, z osmi startů

na Pikes Peaku Open Class byl

nejlépe druhý 1977 a třetí 1978

(Unser Chevy 350). Je otcem

Bobbyho III, Jesse a Ruby.

11/2021 TH auto 39

► Motorsport ► DR. NINO VACCARELLA (1933 – 2021)

1

SICILSKÁ

HVĚZDA

2

3

Foto Ferrari

V září opustil tento svět Létající ředitel palermského gymnázia,

vítěz 24 h Le Mans a trojnásobný vítěz Targa Florio...

Miláček publika na sicilském okruhu Targa

Florio měl šanci na vítězství více než třikrát,

ale několikrát odpadl z vedení, či měl nevhodný

vůz, jako v roce 1970 velký Ferrari

512/S, který na kompaktní speciály Porsche 908/3

prostě nestačil, a tak dojel třetí. Sicilský závodník Nino

Vaccarella prožil život v Palermu, kde se 4. května

1933 narodil a 23. září 2021 zemřel. Přestože jel za

osmnáct let přes 120 závodů, nezúčastňoval se ale

všech, po otcově předčasné smrti spolu se sestrou převzal

vedení soukromého gymnázia v Palermu. Domácí

Targa Florio však v době aktivní kariéry nikdy nevynechal,

dvaasedmdesátikilometrovou trať znal zpaměti

a byl tam nejrychlejší. Il Preside volante (Létající ředitel)

ovšem vítězil i na jiných okruzích, absolvoval čtyři

TOM HYAN

1 Vaccarella dvanáctý

na Velké ceně Itálie 1965

(Ferrari 158)

2 Fotografie s podpisem,

kterou autorovi vzpomínky

poslal Nino v roce 1973

3 Nino Vaccarella

(Ferrari 512/S)

dojel třetí

v Targa Florio 1970

Grand Prix MS F1 a pět závodů F1 mimo šampionát;

nejlépe dojel třetí v Coppa Italia ve Vallelunze 1961,

když zajel pole position i nejrychlejší kolo (Cooper T51

Maserati pro tým Serenissima hraběte Volpiho).

Populární Ninni vystudoval práva, pracoval v soukromé

škole, kterou jeho otec založil a nakonec se stal jejím

dlouholetým ředitelem. Začal jezdit místní závody do

vrchu na Fiatu 1100, hlavně Passo di Rigano – Bellolampo,

v roce 1957 si koupil Lancii Aurelia 2500 a pak

dvoulitrové sportovní Maserati, s nímž do vrchu Trapani

– Monte Erice upoutal pozornost hraběte Giovanni Volpiho

di Misurata, který mu nabídl starty v jeho Scuderia

Serenissima (SSS di Republica di Venezia) jak se sportovními

vozy, tak ve formuli 1. Při prvních startech ve 24 h

Le Mans 1961 (Maserati T63) a 1962 (Ferrari 250 GTO)

40

TH

auto 2021/11

Foto Alfa Romeo

4

5

6

4 Nino vedl

v Targa Florio 1967,

ale pak havaroval

a zničil obě pravá

kola vozu

(Ferrari 330 P3/4)

5 Posádku

Vaccarella/Schütz

(Alfa Romeo 33/2)

při 1000 km

Nürburgringu 1968

zastavil přetržený

klínový řemen

na motoru

6 Nino vedl

v Targa Florio

také v roce 1968,

jenže střídající jezdec

Udo Schütz vylétl z trati

(Alfa Romeo 33/2)

pro Volpiho nedojel, ale všiml si ho Ferrari a na typu

275P s Jeanem Guichetem vyhrál ročník 1964!

Ve stejném roce přidal triumf v 1000 km Nürburgringu

(s Ludovico Scarfiottim) a v sezoně 1965 poprvé vyhrál

Targa Florio (na 275P s Lorenzo Bandinim). Prvním

úspěchem na Targa Florio bylo třetí místo 1962

s Jo Bonnierem na Porsche 718 Coupé pro Volpiho!

Nino Vaccarella v letech 1961 – 1962 jezdil pro Volpiho

také formuli 1. Při debutu odpadl na Monze pro

poruchu čtyřválce Alfa Romeo/Conrero ve voze De

Tomaso, ale byl třetí ve Vallelunze (Cooper-Maserati);

následující rok vystřídal dva Lotusy Climax

(čtyřválec v typu 18/21 a osmiválec 24, s nímž byl

devátý na Monze) a čtyřválec Porsche 718; na závody

F1 mu však pro práci ve škole nezbýval čas.

Dal přednost sportovním vozům, ještě však jel Velkou

cenu Itálie 1965 na továrním osmiválci Ferrari

158 (dvanáctý v cíli). Největší úspěchy dobyl se

sportovními prototypy zlaté éry přelomu šedesátých

a sedmdesátých let, kdy byl továrním jezdcem Ferrari,

NART/Ferrari, Matra-Simca a Alfa Romeo/

Autodelta, ale roku 1967 také zvítězil ve své třídě

(pátý celkově) ve 12 h Sebringu na Fordu GT40 týmu

Brescia Corse (s Umberto Magliolim).

Druhé vítězství v Targa Florio přidal v roce 1971 na

spideru Alfa Romeo 33/3 (s Toine Hezemansem,

otcem Lorise, nyní jezdce EuroNASCAR); třetí v ročníku

1975 (Alfa Romeo 33 TT 12 s Arturo Merzariem),

kdy už závod nebyl součástí MS sportovních

prototypů; kromě toho vyhrál 12 h Sebringu 1970

s Ignazio Giuntim a Mario Andrettim na Ferrari 512/S

a dvoulitrovou třídu ve 24 h Daytony 1968 (Alfa

Romeo 33/2 s Udo Schützem). Po posledním triumfu

na Targa Florio pověsil závodní přílbu na hřebík

a plně se věnoval rodinnému gymnáziu. Spolu se

svým synem Giovannim se však objevoval na

setkání veteránů a Nina jsme potkali také na Festivalu

rychlosti v Goodwoodu. Giovanni jel ve stopách

svého otce, jenže vážná nehoda v tréninku na Rally

Targa Florio 1993 ukončila jeho kariéru. ■

► KRÁTCE

► Závod Targa Florio na Sicílii

patřil k nejslavnějším. Dílo Vincenza

Floria (1883 – 1959) se stalo

legendou v letech 1906 – 1977, než

bylo zrušeno z bezpečnostních

důvodů. Jezdilo se totiž na běžné

silnici s velmi rychlými sportovními

prototypy (v posledních letech

okruh zkrácen na 72 km). V letech

1955 – 1973 byla Targa Florio

součástí MS sportovních prototypů.

Před válkou tam v roce 1928

zazářila Eliška Junková, která

úspěšně soupeřila s nejlepšími

závodníky tehdejší doby.

► Nedávno zesnulý Nino

Vaccarella nebyl jediným

z domácích jezdců, kteří využívali

Targa Florio k poměření se

světovou konkurencí. Patřil k nim

také Ferdinando Latteri

(1945 – 2011), další rodák

z Palerma, který závodil v letech

1964 – 1969, i s pseudonymem

Codones nebo Pugacioff, aby se

později stal významným chirurgem,

rektorem university v Catanii

a politikem! V roce 1965 vyhrál

do vrchu Monte Pellegrino, když

porazil Vaccarellu a zajel nový

rekord trati (Ferrari 250 GTO).

► Latteriho spolujezdcem byl často

Ignazio Capuano z Palerma (oženil

se s Latteriho sestrou), na Targa

Florio se střídali např. v roce 1966

(Porsche 906) a 1967 (Ferrari Dino

206 S). Latteri končil kariéru se

speciálem Dino 206 S, opatřeným

karoserií typu 212 (s tímto vozem

vyhrál Peter Schetty mistrovství

Evropy 1969 do vrchu). Na Targa

Florio se Latteri ještě vrátil 1970

na Porsche 906 a 1971 na Alfa

Romeo 33/3, střídajícím jezdcem

byl Nino Todaro z Palerma. Proti

továrním týmům už neměli šanci.

► Quirino Capuano byl šéfem

Banco di Sicilia a prvním fanouškem,

mecenášem i managerem

svého syna. Ignazio je ročník 1944,

první vozy dostal od otce, byly to

Fiaty 850 a Abarth 1000, Simca-

-Abarth a dokonce Porsche 906

(dobyl titul mistra Itálie v jízdě

do vrchu 1966). Později vyzkoušel

Porsche 910 a dvoulitrové

Chevrony B21 a B23, když začal

spolupracovat s mužem, který

startoval pod pseudonymem

Amphicar.

► Baron Antonio Pucci di

Benisichi žil v Palermu, kde se

narodil 23. srpna 1923 a kde zemřel

15. července 2009. Vedle Nino

Vaccarelly je dalším místním

vítězem Targa Florio, podařilo se to

v roce 1964, kdy byl členem

továrního týmu Porsche (spolu

s ním vyhrál Brit Colin Davis). Otec

Giulio byl přítelem Vincenza Floria,

k automobilům měli vždy blízko,

Antonio debutoval v září 1947

na Fiatu 1100 Sport v závodě

do vrchu, 1955 mu půjčil vůz Enzo

Ferrari a v šedesátých letech se stal

továrním jezdcem Porsche.

11/2021 TH auto 41

► Motorsport ► TOMÁŠ ENGE F1 (2001 – 2021)

Foto Tom Hyan

PO 20 LETECH...

1

2 3

Tomáš Enge

absolvoval jízdy

v Mostě

za volantem vozu,

s nímž startoval

ve formuli 1...

TOM HYAN, Most (CZ)

1 Tomáš Enge

při dopolední jízdě v Mostě

za volantem Prostu AP04

z roku 2001

2, 3 Tomáš dává interview

před ranní jízdou s vozem,

s nímž absolvoval

Velké ceny Itálie,

USA a Japonska 2001

4, 5 Za volantem Prostu AP04

před krátkou zkušební

jízdou v neděli ráno

Stalo se tak v neděli 10. října během akce The Most

World Weekend společně se závody světového

poháru WTCR. Tomáš Enge vyzkoušel monopost

Prost AP04 Acer V10 nejprve brzy ráno a během dne

pak dvakrát potěšil diváky několika koly na mostecké

trati. Jel s identickým podvozkem 03, s nímž debutoval

na Monze v září 2001, kde dojel bezchybnou

jízdou na dvanáctém místě (třináctý byl Fernando

Alonso na Minardi PS01). Přihlížející si tak na okruhu

v Mostě vychutnali nezaměnitelný zvuk nepřeplňovaného

desetiválce formule 1, byť to už nebyl originální

Acer V10 (Ferrari 049), ale adekvátní náhrada pohonnou

jednotkou Peugeot V10 z té doby.

Monopost zapůjčila francouzská společnost LRS

Formula, kterou v roce 2003 založil bývalý závodník

Laurent Redon (dotáhl to až do formule 3000 a Indy

Cars; ve F1 na testovacího jezdce Minardi 1998

a Benetton 1999). LRS Formula běžně poskytuje

jízdy od formule Renault po formuli 1 bohatým klientům.

Vlastní několik vozů F1, u nejnovější dvojice

Prost AP04 (2001) byly originální motory, jež Alain

4 5

Prost po bankrotu musel vrátit Ferrarimu, nahrazeny

stroji Peugeot V10 a Cosworth V8. Podobně v podvozku

Benetton B198 (Giancarlo Fisichella zajel pole

position na VC Rakouska 1998) byl PlayLife (Renault)

V10 nahrazen třiapůllitrovým Cosworthem V8, zatímco

ve Williamsu FW21 (ex-Ralf Schumacher 1999) je

Supertec (Renault) V10 vystřídán Cosworthem V8.

První český závodník ve formuli 1 vděčí za svou kariéru

především managementu Antonína Charouze,

který se ho ujal po začátcích ve Fiesta Cupu a formuli

Ford. Tomáš se narodil 11. září 1976 v Liberci

jako syn Břetislava, jednoho z nejlepších československých

závodníků poválečné éry. Pod Charouzovou

taktovkou se stal prvním českým jezdcem

F3000, F1, 500 Indy a Indy Car Series, stejně jako

úspěšným účastníkem 24 h Le Mans. Po rozchodu

s Charouz Racing System pracoval pro německou

firmu Reiter Engineering, jezdil závody GT a v posledních

letech zamířil do roudnické Buggyry k Martinu

Kolocovi, který mu připravil debut na Dakaru

2021 v Saúdské Arábii. ■

42

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na RENAULT LE CAR s využitím triumfu ve 24 h Le Mans (1978)

11/2021 TH auto 43

► Motorsport ► HISTORIC MINARDI DAY 2021

Foto Roman Klemm

1 2

3

NOSTALGIE...

Pátý ročník setkání Minardi Day

se uskutečnil v srpnu v Imole,

když loňský musel být zrušen...

4 5

ROMAN KLEMM,

Imola (I)

1 Giancarlo Minardi,

zakladatel setkání v Imole

a bývalý majitel týmu formule 1

ze sousední Faenzy

2, 3 Třísedadlová formule

F1x3 Experience na trati v Imole;

Alex Caffi veze dva klienty,

kteří chtějí okusit pocity

jezdce formule 1

Giancarlo Minardi, bývalý majitel týmu

formule 1, dokázal setkání přátel a pamětníků

letos realizovat! Paddock

i sousední parkoviště v Imole byly

napěchovány závodními vozy hlavně

domácích značek Minardi, Ferrari, Osella, Tecno,

Stanguellini, Abarth, Dallara a dalších. Nechyběli

slavní závodníci, přijeli Bruno Giacomelli, Siegfried

Stohr, Carlo Facetti, Jarno Trulli, Emanuele Pirro,

Pierluigi Martini, Nicola Larini, Alex Caffi, Giovanni

Lavaggi, Luca Badoer, Gianni Giudici, Alessandro

Nannini, Ivano Capelli a mnozí další.

4 S druhým vozem

F1x3 Experience,

postaveným na základě

Jordanu F1, jezdil v Imole

závodník Nicola Larini

5 Siegfried Stohr,

Ital s německým jménem,

jezdec týmu Arrows

v sezoně 1981

Doktora psychologie Siegfrieda Stohra není na těchto

akcích vidět často, jeho přítomnost byla milým překvapením.

Bývalý jezdec týmu Arrows F1 byl ovšem

poznán, a proto věčně obklopen lidmi. Rodák z Rimini

s německým jménem se hned začal omlouvat, že německy

umí jen trochu, pro fotografování si nasadil můj

klobouk, ale ten mu hned spadl hluboko pod uši, což

Stohr komentoval: „Víš, já mám nezvykle malou

hlavu! Tak malou, že mi dodavatel přileb Jeb’s musel

na míru vyrobit zvláštní sérii. Servis jsem rád bral, nerad

bych, aby mi v případě nehody sletěla z hlavy jako

Niki Laudovi.“ Siegfried Stohr dobře ví, co je to zlá ne

44

TH

auto 2021/11

6

6 Alessandro (Sandro) Nannini

zavzpomínal na formulovou

kariéru

7 S tímto vozem

vyjel Sandro Nannini

titul mistra Itálie 1981

ve formuli Fiat-Abarth

8 March 761 Ford formule 1,

s nímž v sezoně 1976

závodil Vittorio Brambilla

z Monzy

9 Jarno Trulli

se nyní věnuje závodní kariéře

svého syna Enza

7

Foto Roman Klemm

8 9

hoda, pro zvlášť ošklivou utkvěl lidem v paměti.

Ve formuli 1 jezdil pouze rok, absolvoval

devět Grand Prix v sezoně 1981 (nejlépe

sedmý v Zandvoortu), ale kvůli hororové

příhodě ze Zolderu ho každý zná. Týmový

kolega Riccardo Patrese tehdy zůstal na

startu stát, mechanik Dave Luckett přiskočil

k vozu, aby jej znovu nastartoval. Stohr vyrazil

zezadu naplno, vůz trefil a nešťastníka

mezi oběma Arrowsy zmáčkl. Pro Siegfrieda

to byl ohromný šok, ten rok jen splnil smlouvu

se sponzory a po italské Grand Prix svou

kariéru ve formuli 1 ukončil…

Ve světě Velkých cen byl Bruno Giacomelli

mnohem déle, ale ze 69 startů vytěžil jen

jedinou pole position. Vítězství mu uniklo

o vlásek ve Watkins Glen 1980, když jeho

dominující Alfu Romeo zastavil defekt. Renomé

mistra Evropy F2 z roku 1978 silně

uškodila druhá kapitola jeho kariéry F1 s pomalým

vozem Life W12, když se roku 1990

dvanáctkrát za sebou nedostal ani z předkvalifikace!

Letos Bruno strávil hodně času

hloubáním nad podobným nezdarem jménem

Osella, a to prvním typem s motorem

Alfa Romeo Turbo (1983). „Na Minardi Day

jezdím tradičně v sobotu a projdu se nejen

boxy, ale i areálem stánků. Mám totiž garáž

plnou dílů z historie motorsportu, nechybí ani

nos z mého McLarenu M23, s nímž jsem debutoval.

Dalším velkým koníčkem pro mě je

sbírání vojenského materiálu,“ prozradil Jack

O’Malley, jak mu dříve přezdívali v Anglii.

Ten, kdo stejně jako autor článku začal hovor

se Sandro Nanninim otázkou ohledně

talentu jeho ve formuli 3 závodícího synovce

Mattea, tak nejdříve sklidil zlé pohledy: „Nevím,

kdo pustil do světa fámu, že jsem jeho

strýc. Nejsme příbuzní a vůbec Mattea neznám!

Nejspíš jde o reklamní tah jeho managementu,

nechci se k tomu vyjadřovat,“

prohlásil Sandro Nannini. Ohledně reklamního

tahu má vítěz GP Japonska 1989 jistě

pravdu, nepříbuzný mladík nedávno startoval

v přílbě přísně podle jeho původních

barev. „Mám tu s sebou syna Andreu, myslím,

že z něj závodník nebude, ani ho do toho

nenutím. Je to nyní sport, který nelze s dobou

mých začátků vůbec srovnávat!“

Velké plány se svými dorostenci mají ale

jiní. Jarno Trulli, kterého otec pojmenoval

po svém idolu, motocyklové hvězdě Jarno

Saarinenovi, to dotáhl na 252 závodů

GP F1, byť jeho snaha stačila na je ►►►

11/2021 TH auto 45

► HISTORIC MINARDI DAY 2021

1 Autor článku

s Gianni Giudicim,

bývalým jezdcem DTM/ITC

2 Přeplňovaný šestiválec

v podvozku Ferrari 126 C4

z roku 1984

3 V letech 1983 – 1988

byly vozy Osella F1 poháněny

přeplňovanými osmiválci

1,5 litru konstrukce

Alfa Romeo (poslední rok

pod značkou Osella)

4 Pierluigi Martini

za volantem Ferrari 126 C4

z tzv. turboéry formule 1

poloviny osmdesátých let

Osella FA1E Alfa Romeo z roku 1983,

monopost formule 1, s nímž závodil Piercarlo Ghinzani

1

2

Foto Roman Klemm

4

diné vítězství (Monako 2004). Hodně času

věnuje kariéře syna Enza (i on tedy má

známého kmotra): „Žijeme ve Švýcarsku

a Enzo v zimě vyhrál arabský šampionát

F4. Postoupil do F3, jezdí Formula Open

a úmyslně jsme začali s malým týmem, který

možná nebyl až tak konkurenceschopný.

Teď jsme přešli k Trevoru Carlinovi.“

3

Hodně toho navyprávěl Gianni Giudici, jeden

z posledních opravdových gentleman

-drivers, když na své časy v DTM a ITC má

jen ty nejlepší vzpomínky. Zejména proto,

že si mohl dovolit jezdit se špičkovými vozy

hlavně pro radost: „Alfa Romeo Corse mi

poskytla vynikající materiál a měl jsem prvotřídní

týmové kolegy z formule 1 jako jsou

Modena, Alboreto, Tarquini, Larini a Nannini.

Dnešní DTM s tím nemá nic společného.

Promotér Gerhard Berger především ví, jak

si vydělat, jde už jen o obchod!“ Tak trochu

jako business však viděli Minardi Day 2021

rovněž Alex Caffi (účastník 56 GP) a Nicola

Larini (44 GP včetně startů v továrním týmu

Ferrari). Oba vozili po trati klienty ve třísedadlových

formulích F1x3 a zjevně je nešetřili,

nejednoho ze spolujezdců museli

po jízdě z kokpitu vytáhnout pomocníci.

Formulové vozy F1x3, které nasazuje Alex

Caffi Motorsport, vznikly na základě monopostů

Jordan s třílitrovým desetiválcem

Ford-Cosworth, a to typu EJ13, s nímž

Giancarlo Fisichella vyhrál Velkou cenu

Brazílie 2003, a typu EJ14, za jehož volantem

se v následující sezoně objevili Nick

Heidfeld, Giorgio Pantano a Timo Glock.

Nemohl chybět ani Minardiho oblíbenec

Pierluigi Martini, jenž s ohromnou radostí

v Imole střídal vozy Minardi a Ferrari

formule 1. V sezoně 1985 tehdy čtyřiadvacetiletý

Ital prodělal s Minardiho týmem

první strasti plný ročník ve formuli 1, s novým

mono postem se dostal jen třikrát do

klasifikace závodu, ale ve formuli 1 nakonec

najezdil 119 Velkých cen! S výjimkou

jediné sezony 1992 (to jel Scuderia Italia/

Dallara) byl věrný Minardimu, který v letech

1985 až 1995 ve svých vozech vystřídal

motory MM Turbo (Motori Moderni), Ferrari

a Ford (1992 zkusil Lamborghini, když

u něho Martini nejel). Giancarlo Minardi

ovšem nabídl šanci také jiným debutantům,

k nimž patří rovněž Fernando Alonso

(2001). Nyní se z Giancarla Minardiho, pro

kterého měli někteří pozorovatelé svého

času jen posměch, stal po letech klasik

scény Velkých cen formule 1. ■

46

TH

auto 2021/11

► JEZDCI FORMULE 1

(Brno 1984)

MARC SURER (CH)

Začínal na motokárách ve Švýcarsku, ale za závody se roku 1974

přestěhoval do Německa. Narodil se 18. září 1951 v Arisdorfu (CH),

jel 82 Grand Prix F1 1979 – 1986, nejlépe dojel čtvrtý v Brazílii 1981

(Ensign Ford) a Itálii 1985 (Brabham BMW Turbo; třináctý v MS).

Vystřídal také Arrows (1982 – 1984, 1986), Theodore (1981)

a ATS (1980). V roce 1976 si ho vyhlédl Jochen Neerpasch a pozval

do továrního týmu BMW Junior, kde kromě závodů cestovních vozů

Foto Tom Hyan

Theodore TY01 Ford DFV (Dijon 1981)

vítězil Surer i ve formuli 2 (druhý 1978 a mistr Evropy 1979 pro

March-BMW). Jeho kariéru F1 zastavila nehoda v Rally Hessen 1986,

kde na Fordu RS200 havaroval a spolujezdec Michel Wyder zahynul.

V devadesátých letech byl vedoucím týmu BMW (stejně jako před lety

Neerpasch), a to v DTM a Superturismu, v roce 1996 se stal televizním

komentátorem F1 (do 2019). Jeho manželky Jolanda Egger a pak Christina

Bönzli byly jak automobilové závodnice, tak finalistky soutěže krásy

Miss Schweiz a hvězdy časopisu Playboy.

Force India VJM02 Mercedes (Hungaroring 2009)

ADRIAN SUTIL (D)

Německý závodník byl jako mladičký nadějným hudebníkem.

Jeho otec Jorge (přijel z Uruguaye) hrál na housle v Mnichovské

filharmonii a matka Monika byla pianistkou. Adrian se narodil

11. února 1983 v Graefelingu (D); když ho starší bratr vzal ve čtrnácti

na motokáry, tak na hudbu zapomněl! V roce 2000 byl třetí v německém

mistrovství ICA, 2002 při přestupu do F-Ford mistrem Švýcarska.

Prošel nižšími formulemi od F-BMW po F3 Euroseries, F3 Japan

(Dijon 1981)

Foto Tom Hyan

(mistr 2006) a A1 GP, než postoupil do formule 1. Roku 2006 jel třikrát

FP1 pro Midland/Spyker, 2007 debutoval v Grand Prix a zůstal týmu

přejmenovanému na Force India věrný do konce 2013 (sezonu 2012

musel vynechat) a končil 2014 na Sauberu. Byl svědkem těžké nehody

Julese Bianchiho v Japonsku, kde havaroval o kolo dříve. Ze 128 startů

se mu vedlo nejlépe na Monze 2009 (druhý v kvalifikaci, čtvrtý v cíli).

Pro 2015 byl testovacím jezdcem Williamsu, jel v Goodwoodu

(Porsche 917/30) a pak se závodů vzdal.

Toleman TG280 Hart (1980 F2)

Foto Tom Hyan a Beta

SIEGFRIED STOHR (I)

Prožil krátkou kariéru F1, roku 1981 s podporou Beta Utensili

startoval devětkrát (nejlépe sedmý v Zandvoortu) a čtyřikrát se

nekvalifikoval (Arrows A3). Narodil se 10. října 1952 v Rimini italské

matce a německému otci, vystudoval psychologii na univerzitě

v Padově a od sedmnácti jezdil motokáry, ve druhé sezoně F-Italia

vyhrál titul (1977) a další ve F3 (Trivellato/Chevron 1978). Postoupil

do F2, 1979 osmý v ME pro Trivellato Racing (druhý ve Vallelunze

a Pau na Chevronu B48 BMW, pak jel i March 792 BMW), 1990 přešel

k Alan Docking Racing a vyhrál v Perguse a opět druhý v Pau (Toleman

TG280 Hart). Testoval F1 pro Toleman, ale místo dostal Derek Warwick,

šel tedy k Arrowsu. Ještě 1982 zkusil F2 (Minardi) a založil školu

bezpečné jízdy v Misanu (GuidarePilotare). Občas se vrátí, na BMW M3

jel italské Superturismo 1989, ještě v říjnu 2021 byl sedmý ve druhé jízdě

v Mugellu (BMW M2 CS Racing Cup). Bratr Heribert také závodil,

nyní je instruktorem v bratrově škole jízdy.

11/2021 TH auto

47

Historie

► MG (MORRIS GARAGES) 1923 – 1980

Foto Tom Hyan

1

Britská značka MG už oslavila pětadevadesátiny

a blíží se stovce, jenže pouze coby uplatnění

známého loga čínskými majiteli...

William Morris patřil k průkopníkům britského

automobilového průmyslu a součástí

jeho impéria se staly Morris Garages

v Oxfordu, které pod taktovkou

Cecila Kimbera upravovaly automobily

Morris na sportovní verze, jež později odlišila nová

značka M.G., tedy zkratka Morris Garages. Dnes patří

MG, odkoupená od Rover Group spolu s továrnou

v Longbridge, čínské skupině SAIC Motor, a proto se

nové a velmi odlišné vozy MG po nedávném zastavení

produkce v Longbridge vyrábějí už jen v Číně. MG je

sice jedinou značkou, která přežila Morrisův koncern

Nuffield Organisation, ale nyní bohužel čínskou...

Automobily MG byly velmi slavné a jako malé sportovní

se základy ve velkosériové výrobě také dostupné širokému

okruhu motoristických nadšenců, a proto sbíraly

úspěchy na tratích celého světa včetně Československa.

Nejslavnější byl dvousedadlový roadster, známý

jako MG Midget, postupně vylepšovaný, ale Morris Garages

vyráběly i sportovní sedany a speciální závodní

vozy. Později se při slučování britských automobilek

značka MG stala součástí portfolia BMC (British Motor

TOM HYAN

1 Nejúspěšnějším

vozem značky

byl proslulý roadster

MGB 1800

(1962 – 1980)

2 Při posledním startu

ve 24 h Le Mans

obsadil tovární MGB

jedenácté místo

(Paddy Hopkirk/

Andrew Hedges

v ročníku 1965)

Foto MG Rover

2

48

TH

auto 2021/11

3

Foto BMC

4

5

6

Foto Tom Hyan

7

Corporation) a jejích pokračovatelů (British Leyland,

Austin Rover Group, MG Rover Group), aby také několikrát

přerušila výrobu. Zažila několik dramatických

fází, u koncernu BMC měla na starosti výrobu

otevřených sportovních vozů spolu s Austin-Healey

(ten výhradně roadstery), v sedmdesátých letech přidala

kupé a po celou dobu tradičně nabízela sportovní

sedany. Když v roce 1980 skončila produkce

posledního typu MGB, stala se jen značkovou variantou

sportovně laděných sedanů Austin/Morris.

V první fázi MG vyráběla sportovní automobily s mechanickými

skupinami Morris. Legendou je dochovaný

Old Number One (rodil se od roku 1923), ►►►

3 MGB GT 1800,

elegantní kupé

s karoserií podle návrhu

Pininfarina (od 1965)

4 MGB GT 1800

předběhl dobu,

šlo o kupé s výklopnou stěnou

ve splývající zádi

5 Rekordní MG EX.181

z Bonneville (1957),

za ním EX.179 (1954),

jehož podvozek

byl prototypem

pro sériový MGA1500

6 MG EX.135,

s nímž Goldie Gardner

ustavil mnoho rychlostních

rekordů s různými motory

(1938 – 1952)

7 Dochovaný

MG Old Number One

v muzeu v Gaydonu

(zjevně nebyl první,

ale jde o verzi

pro Cecila Kimbera

z jízdy Land’s End Trial 1925)

11/2021 TH auto 49

► MG (MORRIS GARAGES) 1923 – 1980

1 2

Foto BMC

3

4 5

Foto Tom Hyan

Foto BMC

1, 2 MG Midget Mk.II,

lidový sportovní automobil

se čtyřválcem 1098 cm 3 ,

uvedený v roce 1964

3 MG 1300 Mk.II (od 1967),

další vývoj prvního typu 1100

(od 1962) s předním pohonem

4 MG Midget PA (1934)

se čtyřválcem 847 cm 3

v dílně na Brooklands

5 MG Midget Mk.III,

první verze s větším

motorem 1275 cm 3

(od 1966, poválečný Midget

se vyráběl 1961 – 1974)

sériová produkce typu 14/28 na základě Morrisu

Bullnose čítala asi 400 kusů v letech 1924 – 1927,

typ 14/40 přešel na plochý chladič (700 kusů) a třetí

18/80 měl nejen šestiválec, ale už i vlastní konstrukci

rámu. První dvoumístný Midget typu M byl derivátem

Morrisu Minor, v roce 1929 položil základ řadě

podobných typů, jejichž produkce pokračovala i po

válce. Byly to vesměs maloobjemové čtyřválce 746

až 1250 cm 3 , pouze poslední TF Midget z let 1954 až

1955 posílil na 1466 cm 3 ! Ostatně ani první šestiválce

Magnette nebyly velké s objemem 1087 až

1286 cm 3 , závodní verze vsadily na přeplňování

kompresorem. Jedním z prvních zákazníků, kteří

objednali Midget M (vzniklo 3200 vozů), byla Ford

Motor Co., přičemž Edsel Ford (syn zakladatele

Henryho) s vozem jezdil po tři roky a pak jej uložil

do Fordova muzea. Cecil Kimber byl nadšencem,

vyvinul motory OHC a také založil závodní tým MG;

William Morris však střízlivým podnikatelem, a proto

mu záhy přistřihl křídla. V roce 1941 Kimber opustil

MG, ale zanedlouho zahynul při železničním neštěstí.

Poválečná produkce Midgetů TC, TD a TF dosáhla

celkem padesáti tisíc, vozy se vyvážely do celého

světa a získaly obrovské renomé (zejména v USA).

Pokračovala i produkce sedanů, v roce 1953 vyjela

první poválečná Magnette (typy ZA, ZB), ovšem už

jen jako značková varianta zaobleného Wolseley

4/44; její nástupce pak byl unifikovanou konstrukcí

Austin/Morris ADO9 (1959 – 1968). Midgety nahradil

úhledný roadster MGA 1500 (1600, 1600 TC), jenž

se stal hitem s více než sto tisíci vyrobenými vozy

(1955 – 1962). Nový MG Midget se vrátil v roce 1961

s pontonovou karoserií shodnou s typem Austin-

-Healey Sprite v rámci unifikace BMC, ale byl to opět

lidový sportovní vůz s otevřenou karoserií, který

ve čtyřech sériích s motory 948, 1098 a nakonec

1275 cm 3 (od Mk.III) dosáhl výroby 166 250 kusů,

což jej pasovalo na druhý nejúspěšnější automobil

MG. Protože MGA měla ještě klasický oddělený rám,

stal se nový Midget prvním sportovním vozem MG

se samonosnou karoserií.

Nejúspěšnější je typ MGB, uvedený v roce 1962,

jenž držel pozici nejprodávanějšího sportovního

vozu, než jej po více než dvaceti letech překonala

Mazda MX-5. Celkem se do roku 1980 vyrobilo

513 272 automobilů MGB. V roce 1962 nahradil

roadster MGB 1800 předcházející řadu MGA

1500/1600, jež byla první poválečnou (a moderní)

konstrukcí MG. Objem motoru se zvětšil na

1798 cm 3 , výkon vzrostl na 95 k (70 kW) při 5400 min ‐1

50

TH

auto 2021/11

9

6

10

11

7

8

Foto BMC

Foto BMC

a vůz o hmotnosti pouhých 871 kilogramů uháněl

rychlostí až 170 km/h. Jeho konstrukce byla na svou

dobu standardní, podélně uložený čtyřválec poháněl

kola zadní tuhé nápravy prostřednictvím

čtyřstupňové převodovky s řazením pákou na středovém

tunelu. V roce 1965 bylo uvedeno kupé

MGB GT, opět s karoserií podle designu Pininfarina.

Vylepšený Mk.II od roku 1967 dostal plně

synchronizovanou převodovku. V roce 1974 se objevily

masivní černé pryžové nárazníky, respektující

bezpečnostní normy USA, jež změnily vzhled vozu.

Použitím šestiválce Austin-Healey 3000 se zrodily

roadstery MGC a kupé MGC GT (celkem 8976 vozů

v letech 1967 – 1969). Ken Costello přestavoval

MGB na osmiválce Rover 3528 cm 3 už od roku

1970, a tak tuto verzi nabídl také originální výrobce

jako MGB GT V8 (pouze kupé, 2591 vozů v letech

1973 – 1976). V roce 1980 výroba MGB skončila,

ale po třinácti letech na základě produkce náhradních

karoserií u firmy British Heritage vznikla dvoutisícová

série MG RV8. Opět s osmiválcem Rover,

ale 3946 cm 3 o výkonu 190 k (140 kW) s pětistupňovou

převodovkou, který roadsteru o hmotnosti

1280 kg uděloval zrychlení 0 – 100 km/h za 5,9

sekundy a největší rychlost 217 km/h.

Prvním typem s předním pohonem se stala značková

varianta MG 1100 (1300) podle projektu ADO16,

dvou- nebo čtyřdveřový hatchback, nabízený BMC

pod šesti různými značkami od Austinu po Wolseley.

Vzniklo celkem 157 409 vozů v letech 1962 – 1973,

jejichž karoserii navrhl rovněž Pininfarina, ale poslední

Midget 1500 z let 1974 – 1979, nástupce

Mk.IV, v rámci koncernu British Leyland obdržel čtyřválec

Triumph Spitfire! Ještě vzniklo 73 899 vozů

s upravenou přídí (nárazník podle pětimílové normy

USA), ale konec se blížil. Továrna MG v Abingdonu,

kam byla produkce v roce 1930 převedena z Oxfordu,

byla o padesát let později zavřena a zbořena.

V roce 1980 tak první fáze skončila.

Druhou fází se stal badge engineering sedanů Austin

v osmdesátých letech, nemluvě o soutěžním voze

MG Metro 6R4, ale skutečné znovuzrození přinesl

roadster MG F s motorem uprostřed, opravdové zjevení

roku 1995. Vyráběl se donedávna jako MG TF,

dokonce i po prodeji značky Číňanům. Ve třetí fázi

MG Rover Group v letech 2001 – 2005 vyráběl sedany

(i kombi) MG jako značkové varianty různých Roverů

a čtvrtou fázi už známe. Číňané zavedli nové typy

MG6, MG3 a další; nyní uplatňují značku MG i pro

vozy kategorie SUV. To je ovšem už jiná historie. ■

6 MGA 1500 Coupé,

v roce 1955 uvedený

zcela nový sportovní vůz

(coby 1600 Mk.II

produkce do 1962)

7 Sedany nesly tradičně

označení MG Magnette

(na snímku předposlední klasický

Mk.III z let 1959 – 1961)

8 MGA 1600 Twin Cam,

výkonnější verze MGA

s motorem DOHC, inspirovaným

konstrukcemi Coventry Climax

a Jaguar XK (1958 – 1960)

9 Šestiválcové verze MGC

se vyráběly v letech 1967 – 1969

(na snímku MGC GT)

10, 11 Pod kapotou MGC

byl šestiválec Austin-Healey 3000

o výkonu 107 kW (145 k)

11/2021 TH auto 51

► Historie ► HENDRICKSON MOTOR TRUCK

Foto HME

1

PŘEŽILY...

Společnosti, které existují více než

sto let, začínají být poněkud vzácné…

2

Foto Hendrickson

3

FRANTIŠEK TVRDÝ

1 Hasičský HME 1871 6x4

z roku 1996 s žebříkovou

nástavbou 105 ft. (32 m)

ze spolupráce se Smeal Fire

Apparatus z Nebrasky

2 Klasický Hendrickson Model B

z padesátých let, vyráběný podle

individuálních požadavků

(custom-built trucks)

3 Hendrickson Model H

v provedení Conventional

a kratším 90“ BBC

(modelový rok 1972)

Platí to rovněž o první Hendrickson USA,

LLC, jež je jedním ze dvou nástupců Hendrickson

Motor Truck Company, kterou založil

švédský emigrant Magnus Hendrickson

v Ohiu, aby ji okamžitě přestěhoval do Chicaga. Vyráběla

nákladní automobily Hendrickson v letech

1913 – 1978, později pokračovala pod taktovkou

Boler Group jako HME (Hendrickson Mobile Equipment)

a od 1985 po odprodeji divize nákladních vozů

soukromé skupině Atonne Group LLC z Wyomingu

(MI) jako HME a nová HME Ahrens-Fox, když získali

práva na starou značku hasičských stříkaček

Ahrens-Fox (založili John Ahrens a Charles Fox roku

1910 v Cincinnati, OH). Druhým nástupcem je tedy

HME, Inc., pokračuje ve Wyomingu jako výrobce

speciálních hasičských vozů různých typů HME Silver

Fox a HME Ahrens-Fox, ale také hasičských nástaveb

na podvozky vlastní (bezkapotový typ 1871 se

vyrábí od roku 1992 dodnes) i jiných nákladních

vozů (International, Freightliner), či pick-upů.

Společnost Hendrickson se sídlem ve Woodbridge

(IL) je jedním z největších výrobců systémů odpružení

nákladních vozů, dodává všem americkým výrobcům

heavy trucks i dalším, má vývojová střediska a továrny

v 17 zemích světa včetně Polska a Rumunska. Je

také výrobcem brzd, čidel tlaku v pneumatikách a nárazníků,

v roce 2020 zakoupila systémy Stemco Motor

Wheel a Crewson Brake Adjuster od konkurenční

Stemco, která jejich výrobu chtěla zrušit. Patří k největším

specialistům v tomto oboru, na nějž se soustředila

po prodeji výroby vlastních automobilů. Do

roku 1980 vzniklo přes pět tisíc nákladních a speciál-

52

TH

auto 2021/11

4

8

9

4 Tahač Hendrickson 6x4

s bezkapotovou budkou

International ze šedesátých let

8, 9 Obrovský tahač

typu H360 (6x6)

pro přepravu

obřích transformátorů

na Labradoru (1971)

5

Foto Hendrickson

6

5 Hendrickson HME VT100,

tahač 6x4, vyráběný v Michiganu

do osmdesátých let s budkou

International S-Series

6 Čtyřnápravový sklápěč

Hendrickson H-4 z roku 1978

(vznětový motor Caterpillar,

Cummins nebo GM Detroit)

7 Hendrickson Six-Wheeler

s patentovaným

zadním odpružením,

dodaný mlékárenskému průmyslu

ve Wisconsinu (1930)

10

7

11

ních vozů Hendrickson. Vedle hasičských HME, vyráběných

dodnes (nové dodány klientům v roce 2021),

to byly také populární silniční tahače HME VT100

s kapotovou budkou International S-Series, později

aerodynamicky optimalizované coby HME Bullet.

Automobily Hendrickson byly vždy neobvyklé, kromě

klasických nákladních vozů společnost vždy vyráběla

speciální podvozky pro nejrůznější účely. Základem

dnešní specializace se ovšem stal vynález Roberta

Theodora Hendricksona, syna zakladatele, který

v roce 1926 vyvinul patentované řešení odpružení

dvojice tandemových náprav Walking Beam s rovnoměrným

rozložením nápravových tlaků. Kromě vlastních

vozů pak v roce 1933 systém adoptoval International

Harvester, který odebíral velké množství sad

pružicích systémů, což umožnilo Hendricksonovi

přežít (za války vyráběl 600 sad týdně). Od roku 1948

byl systém odpružení uvolněn i pro jiné značky nákladních

vozů a stal se hlavním programem společnosti,

přestože výroba zakázkových trucks dále

pokračovala. Vznikly vícenápravové podvozky 8x4

pro autojeřáby a letištní tankovací vozy, silniční tahače

s různou délkou budky, sněhové pluhy, hasičské

vozy a rovněž jeden z největších nákladních vozů

světa, a to tahač typu H360 z roku 1971. Dva vyrobené

tahače H360, tažný a tlačný, tvořily autovlak

s obřím pětinápravovým podvalníkem Nicolas, dlouhý

160 metrů s celkovou hmotností 562 tun, určený pro

přepravu obřích transformátorů do hydroelektrárny

Churchill Falls Labrador Corp. na kanadském poloostrově

Labrador. Každý tahač měl dvanáctiválec

Cummins a hydrodynamickou převodovku Clark. ■

10 Tandemové odpružení

se vzduchovými měchy

Firemaax EX

pro hasičské vozy

11 Hendrickson dodává

tlakovzdušné kotoučové

i bubnové brzdy

(na snímku typ HXL3)

11/2021 TH auto 53

54

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na výrobky COVENTRY CLIMAX,

které se z hasičských stříkaček proměnily na vítězné motory v závodech mistrovství světa formule 1 (1965)

► Historie ► COVENTRY CLIMAX ENGINES (1917 – 1998)

1

Foto Donington Collection

NEJEN FORMULE 1...

Do nástupu Forda byly ve formuli 1 nejúspěšnější

motory Coventry Climax...

TOM HYAN

1 Vítězné vozy Lotus

s motory Climax V8,

v popředí typ 25

z roku 1963

(Jim Clark mistrem světa),

za ním typ 33 ve verzi 1966

s dvoulitrovým osmiválcem

2 Nejslavnější motor

Coventry Climax

ve formuli 1, typ FWMV

1,5 litre V8, nasazený

v letech 1961 – 1965

3 Poslední motor

CFA 2,5 Litre V8

se vstřikováním paliva

Técalemit-Jackson se už

2

nedostal do sériové výroby

(1971)

3

Foto Tom Hyan

Účast motorů Coventry Climax

ve formuli 1 skončila před

pětapadesáti lety, vyhrály celkem

čtyřicet Grand Prix v letech

1958 až 1965, a to patnáct

s objemem válců do 2,5 litru (do 1960)

a pětadvacet v jedenapůllitrové formuli,

vypsané v letech 1961 – 1965. Přechod na

třílitrovou formuli 1 v roce 1966 znamenal,

že převrtané patnáctistovky Climax (většinou

se uváděla zkrácená značka) pravi

delně sloužily až do sezony 1967, než jiní

konstruktéři dokončili svoje nové motory.

Poslední starty s Climaxem absolvovali domácí

jezdci Jackie Pretorius (Brabham

BT11) a Basil van Rooyen (Cooper T79)

na Velké ceně Jižní Afriky 1968 a úplně naposledy

jel John Cordts (Brabham BT23B)

v Kanadě 1969 při svém jediném startu

v mistrovství světa formule 1. Slavná historie

se uzavřela, k závěru se již blížila také

existence britského výrobce motorů, hasičských

stříkaček a vysokozdvižných vozíků

Coventry Climax, který bohužel zanikl spolu

s konglomerátem British Leyland.

V celé historii formule 1 samozřejmě italský

Ferrari také britský Climax překonal, ale

s motory podle různých předpisů, v letech

1958 – 1965 vyhrál jen čtrnáct Grand Prix

F1 proti čtyřiceti triumfům Climaxu. Před

vznikem osmiválce Ford-Cosworth DFV pro

třílitrovou formuli v roce 1967 byly Climaxy

nejrozšířenějšími motory formule 1, ►►►

11/2021 TH auto 55

► COVENTRY CLIMAX ENGINES (1917 – 1998)

Létající Skot Jim Clark (Lotus 25 Climax), vítěz britské Grand Prix a mistr světa 1963

Henry P. Lee za volantem vozu GWK

s motorem Coventry Simplex,

dvouválcem uloženým vzadu (1911)

1

2 3 4

Foto Coventry Climax

které podobně jako později Fordy využívala většina

tvůrců závodních vozů. Jejich úspěch je fenomenální,

původně nebyly vůbec navrženy pro pohon automobilů,

ale hasičských stříkaček, jenže jejich pokrokovou

konstrukci záhy stavitelé monopostů objevili, a tak jim

společnost z Coventry vyšla vstříc. Říká se, že první

motor Climax FPE pro formuli 1 se rodil od roku 1953

tak trochu tajně (FPE = Fire Pump Engine), když část

představenstva byla spokojena se státní zakázkou na

lehké hasičské stříkačky FW (Feather Weight) a nechtěla

riskovat. Šéf firmy Leonard P. Lee ale byl příznivcem

motorsportu a snažil se vyhovět poptávce

1 Leonard P. Lee, Jim Clark

a Colin Chapman s motorem

typu FWMV 1,5 Litre,

vítězové MS formule 1

v roce 1963

2 Čtyřválcový motor typu FPF

pro formuli 1

3 Leonard P. Lee

a konstruktér Walter Hassan

nad motorem typu FPF

ve voze Cooper

4 Coventry Climax proslavily

hasičské stříkačky Godiva

(na snímku přenosná s malým

čtyřválcem typu FW)

britských značek Cooper, Connaught, H.W.M. a Kieft,

jež hledaly nové pohonné jednotky pro vozy F1. Nakonec

osmiválec FPE 2,5 Litre DOHC V8 vyjel jen

k testům, když byl první projekt formule 1 zrušen.

Mezitím pokračoval vývoj malého čtyřválce FW (série od

1952). Zvětšenou verzi FWA (Automotive) na 1097 cm 3

použil Cyril Kieft pro sportovní vozy. Kiefty byly úspěšné,

motory Climax se pak objevily v dalších vozech Lotus,

Cooper, Elva, Arnott, Buckler, Halselec a Beart-Rodger,

za jehož volant usedl Stirling Moss. Pro novou formuli 2

vznikla verze FWB se zvětšeným objemem na 1460 cm 3 ,

Roy Salvadori (Cooper) vyhrál první zkušební závod F2

56

TH

auto 2021/11

Brabham BT3, první konstrukce Rona Tauranaca pro formuli 1,

poháněná osmiválcem Coventry Climax FWMV 1,5 Litre (1962)

5

ještě v sezoně 1956, o rok později Climaxy triumfovaly

ve všech závodech F2 s výjimkou dvou, v letech 1958,

1959 a 1960 ovládly mistrovství F2 s novými motory FPF

(1960 ex-aequo s Porsche). To byl počátek cesty do formule

1 se zvětšeným FPF nejprve na 1963 cm 3 , pak na

2207 a nakonec na 2495 cm 3 , tedy limit dvaapůllitrové

F1, vypsané do konce roku 1960. První vítězství F1 přišla

v roce 1958 ještě s dvoulitrovým čtyřválcem, ale

v lehčích vozech Cooper s motory vzadu, Stirling Moss

(Cooper T43) byl první v Argentině a Maurice Trintignant

(T45) v Monte Carlu, oba coby jezdci soukromého

R.R.C. Walker Racing Teamu. První tituly mistra světa

pro Coventry Climax dobyl legendární Jack Brabham

s plnoobjemovým čtyřválcem FPF 2,5 Litre o výkonu

169 kW (230 k)/6750 min ‐1 , a to v letech 1959 a 1960 v továrním

týmu Cooper Car Co. (na typu T51, resp. T53).

Před zavedením jedenapůllitrové formule 1 od roku 1961

zájem o motory Coventry Climax prudce vzrostl, společnost

měla k dispozici jak čtyřválce FPF 1,5 Litre, tak nové

5 Unikátní plochý šestnáctiválec typu FWMW,

který po změně předpisů nebyl do závodů

formule 1 nasazen (1965)

6 Triumph Gloria Monte Carlo, poháněný motory

Coventry Climax s rozvodem IOE, čtyřválcem 1232 cm 3

nebo šestiválcem 1476 či 1991 cm 3 (1934 – 1935)

6

Foto Triumph

Příčný řez

osmiválcem FPE 2,5 Litre

(první pokus ve formuli 1)

vidlicové osmiválce FWMV (odvozené z lodního motoru

FWM = Marine), jimž titul mistra světa 1962 těsně unikl,

ale v sezonách 1963 a 1965 už nedal Jim Clark nikomu

šanci (Lotus 25 a 33). V letech 1961 – 1965 bylo v MS F1

nasazeno 33 motorů a vyhrály 22 Velkých cen (z toho 19

Jim Clark na Lotusu), kromě dalších závodů mimo světový

šampionát (pro srovnání: Mercedes-Benz nasadil

kolem 70 motorů, aby vyhrál 9 Velkých cen v letech

1954 – 1955). K monopostům F1, poháněným motory

Coventry Climax v letech 1957 – 1969, patřily Cooper,

Lotus, Lola, Brabham, Emeryson, BRM (1961 FPF, než

dokončil vlastní V8), Ferguson, Eagle (než dokončil třílitrový

Weslake), Gilby, LDS, Scirocco a Shannon;

k dalším patřily různé sportovní vozy a také sériově vyráběné

osobní automobily Lotus Elite (FWE 1216 cm 3 )

a Hillman Imp (konstrukce FWH 997 cm 3 pro Rootes

Group). Vyvrcholením stavby závodních motorů byl

plochý šestnáctiválec FWMW 1,5 Litre, vyvinutý v letech

1964 – 1965, který se však nedočkal nasazení v závodech,

protože FWMV (V8) dále vítězily a jedenapůllitrová

formule 1 po sezoně 1965 skončila.

►►►

11/2021 TH auto 57

► COVENTRY CLIMAX ENGINES (1917 – 1998)

1 2

3

Foto Coventry Climax

Henry Pelham Lee (1877 – 1953), syn londýnského

architekta, projevil větší zájem

o strojírenství než o architekturu, a tak vystudoval

elektrotechniku, vyučil se u výrobce

motorů a čerpadel W. H. Allen & Co. v Bedfordu

a po krátkém působení u Daimlera v Coventry

tam roku 1903 založil firmu Lee, Stroyer & Co.

(spolu s Dánem Rudolphem Stroyerem) a vyráběli osobní

vozy Lee-Stroyer. Když v roce 1905 partner z Kodaně

firmu opustil, Lee ji přejmenoval na Coventry Simplex

Engines Ltd. a soustředil se na motory, jež ho zajímaly

nejvíce. Motory poháněly automobily GWK (1911 až

1914), první vůz Lionela Martina (1915, zakladatel Aston

Martinu) i tahače pro trans-antarktickou expedici Ernesta

Shackletona (1914); za první světové války dodával generátory

pro světlomety, po ní další automobilové, lodní

a průmyslové motory. Mezi vozy, poháněné jeho motory,

patřily Eric-Campbell, Horstman, Waverley, AJS, Marendaz,

Crouch, Bayliss-Thomas, Albatros, Vale, Swift či

Wigan-Barlow a ze známějších Triumph, Clyno, Crossley

a Morgan. V roce 1917 poprvé Lee použil nové označení

Coventry Climax a když převzal další firmu, tak postupně

změnil název na Coventry Climax Engines Ltd., byť nějaký

čas se činnost podniků na Friars Road a v East

Street Works v Coventry překrývala, než byla jako sídlo

1 Vysokozdvižné vozíky

Coventry Climax Universal

z počátku

sedmdesátých let

2 Coventry Climax

Pneumatic Brick Fork

pro London Brick Company,

ve své době

největšího výrobce cihel

na světě

3 První britský

vysokozdvižný vozík

Coventry Climax ET 199

se objevil v roce 1946

uváděna Widdrington Road až do poválečného konce

firmy (objekt převzat od automobilky Riley).

V roce 1937 došlo k významné změně, firma Coventry

Climax zahájila výrobu přenosných hasičských stříkaček,

které pod jménem Coventry Climax Godiva dosáhly

velkého věhlasu a staly se standardní výbavou

britské armády a letectva, dále představila vznětový

čtyřválec Tippen a hned po válce vyvinula první britský

vysokozdvižný vozík ET 199 (1946), jenž se

stal základem dlouhé řady výrobků tohoto

druhu, jež přežily do sedmdesátých let.

V roce 1950 do firmy přišel slavný konstruktér

Walter Hassan (ex-Jaguar/Bentley), pod

vedením Leonarda Pelhama Lee (roku 1903

narozeného syna zakladatele) se v roce

1951 firma stala akciovou společností a tito dva muži

spolu s Harry Mundym byli u zrodu závodních motorů.

V roce 1963 podnik s 1100 zaměstnanci koupila automobilka

Jaguar Cars, ale ta se pak postupně stala

součástí konglomerátu British Leyland (BL), s nímž

Coventry Climax zanikla. Nová řada zážehových

a vznětových motorů, představená koncem šedesátých

let, se už sériové výroby nedočkala.

Coventry Climax vytvořila BL Special Products spolu

s Aveling-Barford, Alvis a dalšími; výrobu hasičských

stříkaček převzala Godiva Fire Pumps Co.ve Warwicku

(pak se ztratila ve víru dalších fúzí), 1977 Coventry Climax

koupila výrobu vysokozdvižných vozíků Warrington

od Rubery Owen Conveyancer a přejmenovala na Climax

Conveyancer. V roce 1982 BL prodal zbytky firmy;

divizi vysokozdvižných vozíků v roce 1985 získal Kalmar

(pokračovaly nějaký čas coby Kalmar Climax) a motorů

v roce 1990 Horstman Defence Systems z Bathu. Tím se

historie slavné značky Coventry Climax uzavřela. ■

58

TH

auto 2021/11

Toto není placená inzerce, ale ukázka reklamy na novou řadu unifikovaných motorů COVENTRY CLIMAX (1968)

11/2021 TH auto 59

► AERO MINOR / JAWA MINOR II (1946 – 1951)

Kresba Kovo

Pokrokový Aero Minor má historii plnou zvratů;

ačkoli o něj byl zájem, komunisté jeho výrobu ukončili...

Foto Rudý Letov

Foto Kovo

1 2

Aero Minor patřil k prvním novým osobním

automobilům, které se u nás začaly sériově

vyrábět po druhé světové válce. Jejich produkce

však netrvala dlouho, počátkem roku

1951 byla direktivně zastavena, protože

prioritu dostaly vojenské zakázky, když vypukla korejská

válka a komunisté se tehdy připravovali na třetí světovou.

Přestože Minor II přežil pouhých pět let s adoptivními

rodiči, stihl toho opravdu hodně. Vyjel do celého

světa, byl příkladem pokrokové konstrukce s pohonem

předních kol, dostal řadu karosářských variant a uspěl

jak v Rallye Monte Carlo, tak ve 24 h Le Mans.

Jawa Minor II vznikal za druhé světové války ve Zbrojovce

Ing. Františka Janečka (Jawa), která za německé

okupace nepřestala vyvíjet vozidla pro poválečnou

výrobu, ovšem v naprosté tajnosti, při prozrazení totiž

TOM HYAN

▲ Minor II na titulní

stránce prospektu vývozní

organizace Kovo, která

předcházela známému

Motokovu

1 Woody Station Wagon

Aero Minor v plném nasazení

pro aktivní styl života

2 Klasický Station Wagon,

tentokrát s povrchovými

ocelovými panely

(karoserie byla smíšené

konstrukce s výztuhami

z tvrdého dřeva)

aktérům hrozil trest smrti. Jenže tehdy ještě žili lidé, kteří

chtěli něco velkého dokázat. Originální pérák, tedy nová

Jawa 250, vyjel hned po válce, a stal se vzorem moderního

motocyklu této třídy pro mnohé kopírující z celého

světa. Stejný osud ale nepotkal dílo Ing. Rudolfa Vykoukala

z pankrácké chytrovny Jawa, přestože osobní vůz

Minor II byl za války už dokončen (vzniklo pět prototypů).

Po ní Jawa nedostala povolení k sériové výrobě, po znárodnění

směla vyrábět pouze motocykly...

Záchrana přišla v podobě konkurenčního vozu Aero

Pony (někdy se píše Ponny), rovněž vyvinutého za

války, na nějž měla letecká továrna Aero z pražských

Vysočan konkrétní objednávky. Také v tomto případě

nesměla zahájit výrobu, nicméně dohodu o exportu

v řádu tisíců bylo třeba plnit (hlad po devizách), a tak

úředníci rozhodli o výrobě Minoru II v jiných leteckých

60

TH

auto 2021/11

6

závodech a přejmenování tohoto vozu z Jawa Minor II

na Aero Minor.

Po znárodnění převedli státní úředníci produkci Minoru

II do nového sloučeného národního podniku

Letecké závody Praha. Výrobu karoserií podle návrhu

Zdeňka Kejvala a finální montáž zahájil Rudý Letov

(dříve Letov) v Letňanech, kompletní podvozky s poháněcí

soustavou dodával Motorlet (dříve Walter)

z pražských Jinonic. Z dnešního pohledu ovšem

Minor II předběhl dobu, byl zjevně modernější než

Aero Pony, dostal prostornější karoserii vyzrálejších

tvarů s lepším využitím obestavěného prostoru, proti

původnímu Minoru I se podélně uložený motor přestěhoval

před přední poháněnou nápravu. Byl to kapalinou

chlazený řadový dvouválec 616 cm 3 , který pocházel

z Jawy Minor I, a poháněl přední kola přes ►►►

3

4

5

Kresba Kovo

Foto Jawa

Foto Rudý Letov

7

3 Minor II Station Wagon s karoserií v provedení s vnější

dřevěnou kostrou (tzv. woody, snímek z dobového prospektu)

4 Definitivní prototyp Jawa Minor II,

připravený na představení veřejnosti (1946)

5 Dvě desítky vyrobených vozů před expedicí

ze závodu Rudý Letov v pražských Letňanech

6 Známý snímek nového Minoru II, prvního vyrobeného v Letovu

Praha-Letňany, když podvozky dodával Walter z Jinonic (1947)

7 Jeden z prototypů s odlišnými hlavními světlomety,

karosovaný u Jawy v Kvasinách

8 Cestovatel František A. Elstner (1902 – 1974) trénuje s roadsterem

před africkou cestou, na kterou se vydal v uzavřeném voze

9 Nejatraktivnější byly Minory II v provedení kabriolet

se shrnovací plátěnou střechou

8

9

Foto z archivu F. A. Elstnera Foto Jawa

11/2021 TH auto 61

► AERO MINOR / JAWA MINOR II (1946 – 1951)

Foto z archivu F. A. Elstnera

1 2

3 4

1 Napříč Saharou

při jízdě F. A. Elstnera z Alžíru

přes Gao do Cotonou

(tehdy Dahome, nyní Benin)

a zase zpět závěrem roku 1947

2 Elstnerův syn René,

třetí manželka Anna a samotný

František Alexander (vpravo)

před cestou s Minorem II

do Afriky (1947)

3 René Elstner

a Aero Minor v prosinci 1947

na africkém přívozu

4 Minor výpravy F. A. Elstnera

v Touat Gouara na Sahaře

při expedici Praha – Dahome

a zpět ve druhé polovině

roku 1947 (říjen až prosinec)

5 Malý vůz budí velkou

pozornost Afričanů

při Elstnerově dálkové

jízdě (1947)

5

62

TH

auto 2021/11

čtyřstupňovou převodovku s řazením pákou v kulise

přístrojové desky (vpravo pod volantem). Třetí

stupeň byl přímý, čtvrtý rychloběh. Vůz měl páteřový

rám, vpředu rozvidlený pro pohonnou jednotku,

všechna kola byla zavěšena nezávisle, vpředu na

příčných ramenech a vzadu na vlečených kyvných,

vždy odpružená příčným listovým perem, vpředu

s teleskopickými a vzadu s pákovými kapalinovými

tlumiči. Řízení už bylo hřebenové, kapalinové brzdy

dostaly bubny ø 230 mm na všech kolech a pneumatiky

byly rozměrů 4,75 – 16, resp. 5,00 – 16.

Svým způsobem jsou tvary ocelové karoserie s výztuhami

z tvrdého dřeva moderní ještě dnes, z nerušeného

pontonu karoserie vystupují jen zvýrazněné

blatníky kol. Maska přídě i čelní sklo jsou šípovité,

záď plynule splývající. Tvary navrhl zkušený Zdeněk

Kejval, vedoucí stavby prototypů v karosárně Jawa

Kvasiny (nyní Škoda Auto). Základní typ byl uzavřený

dvoudveřový tudor s délkou 4040 mm, vůz měl

rozvor náprav 2300 mm a rozchod kol 1120 mm. Zavazadlový

prostor v zádi byl přístupný odklápěcím

víkem, jeho objem činil zhruba 250 litrů. Ještě prostornější

byla kombi (Station Wagon), vyráběná rovněž

v atraktivní úpravě Woody (povrchové dřevěné

lišty), existovaly i dodávkové typy (Panel Van). Královnou

krásy se ovšem stal dvoumístný roadster.

Podvozek vážil 375 kg, celý vůz 690 kg a uvezl

320 kg (tudor), u kombi užitečná hmotnost vzrostla

na 450 kg. Vůz dosahoval největší rychlosti přes

90 km/h (trvalé 75 km/h) a spotřeboval 7 až 8 litrů

dvoudobé směsi (benzin s olejem v poměru až 1:30,

při záběhu 1:25). Palivová nádrž měla objem 25 litrů.

V roce 1946 se vyrobilo šedesát předsériových

vozů, 1947 už 1400 sériových, v roce 1948 jich bylo

6

7 8

Kresba Jawa

rekordních 4430, určených většinou na export za

de vizy. Kromě Evropy, kde největší odběr tvořily

země Beneluxu, Rakousko, Švýcarsko a Francie,

putovaly menší počty do zámoří (Brazílie, Uruguay,

Argentina). Jednoduchou a spolehlivou konstrukci

prověřily cesty Ing. Rudolfa Vykoukala do západní

Evropy, ale také slavná výprava Františka A. Elstnera

z Prahy přes Saharu do Guinejského zálivu

a zpět (1947), popsaná v Elstnerově knize Lovci

kilometrů. Sériové Minory se zúčastňovaly velkých

automobilových soutěží a vítězily ve své třídě, pro

okruhové závody vznikly odvozené speciály Aero

Minor Sport s otevřenou doutníkovou karoserií,

jejichž největším úspěchem je druhé místo posádky

Otto Krattner/František Sutnar v klasifikaci podle

Indexu výkonnosti ve 24 h Le Mans 1949. Tito dva

závodníci spolu jeli i Rallye Monte Carlo 1949, než

jim další výjezdy českoslovenští komunisté zakázali

a za tzv. devizový únik je uvěznili.

Obrazem doby byla také hysterie tzv. studené

války. Letecké závody přešly na zbrojní výrobu

a Minor II skončil (do počátku roku 1951 zhotoveno

14 187 vozů). Zahraniční importéři a další zájemci

(např. britská motocyklová továrna BSA) by rádi

převzali výrobu, či zakoupili licenci, ale nic nedostali.

Poptávka byla ještě v roce 1956 z Egypta (pak

tam coby Ramses zvolili německý NSU). Další

prototyp Minor III vznikl pod vedením Ing. Rudolfa

Vykoukala s plochým čtyřdobým čtyřválcem 1,2 litru,

pohonem předních kol a větší tříprostorovou karoserií

sedan. Českoslovenští komunisté však rozhodli,

že osobní vozy u nás bude vyrábět pouze

Mladá Boleslav (Škoda) a tím se historie Aero

Minoru definitivně uzavřela.

■

Foto Jawa

► AERO MINOR (1946 – 1951)

MOTOR – zážehový řadový dvouválec

konstrukce Jawa, uložený podélně vpředu

před nápravou; dvoudobý s rozvodem

pístem a vratným vyplachováním Schnürle;

objem válců 617,75 cm 3 (ø 70 x 80 mm);

kompresní poměr 6,0:1; výkon 14,3 kW

(19,5 k)/ 3500 min -1 ; karburátor Solex

30 UAHD. Hlava válců a spodek klikové

skříně z hliníkové slitiny, blok ze šedé

litiny. Tři hlavní válečková ložiska klikového

hřídele; ojniční ložiska dvouřadá válečková.

Thermosyfonové chlazení kapalinou,

chladič za motorem, objem soustavy 10,5 l.

Hmotnost motoru 58 kg včetně spouštěče

a dynama. Zapalování se dvěma indukčními

cívkami 6 V; dynamo PAL 6 V/130 W,

akumulátor 6 V/60 A.h.

PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – jednokotoučová

suchá spojka ø 180 mm; čtyřstupňová

převodovka (3,42 – 1,68 – 1,00 – 0,80 –

Z 3,42), řazení pákou v kulise na palubní

desce. Rozvodovka s ozubením Gleason,

stálý převod 5,50; pohon předních kol.

PODVOZEK – páteřový rám s centrální

nosnou rourou čtyřhranného průřezu,

vpředu rozvidlený; všechna kola nezávisle

zavěšena, vpředu spodní příčná ramena

a horní příčné listové pero, vzadu vlečená

ramena a horní příčné listové pero;

vpředu teleskopické a vzadu pákové

kapalinové tlumiče; řízení hřebenové

(2,36 otáčky na plný rejd); kapalinové

bubnové brzdy ø 230 mm, ruční brzda

působí na zadní kola. Mazání podvozku

jednotlivými maznicemi.

Ocelová kola 3,00 D x 16, upevněná

pěti šrouby; pneumatiky 4,75 – 16.

KAROSERIE – ocelová smíšené

konstrukce, ve střední části a vzadu

s kostrou z tvrdého dřeva, dvoudveřová

uzavřená čtyřmístná (tudor). Zavazadlový

prostor cca 250 l v zádi, přístupný

výklopným víkem.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI –

rozvor náprav 2300 mm; rozchod kol

1120/1120 mm; d/š/v 4040/1420/1460 mm;

světlá výška 175 mm; objem palivové

nádrže 25 l (spádová vpředu);

hmotnost chassis 375 kg; pohotovostní/

celková hmotnost 690/1010 kg.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce)

– největší rychlost 90 km/h, trvalá 75 km/h;

základní spotřeba paliva 7,5 l/100 km

(směs s olejem 1:25 až 1:30).

Cena vozu při uvedení na trh v květnu 1947

byla stanovena na 79 500 Kčs bez

pneumatik (ještě coby Jawa Minor II).

6 Páteřový rám Minor II

s motorem před přední

nápravou a kapalinovým

chladičem až za ním

7 Malý dvouválec,

přezdívaný kapesní motor,

dojel do afrického Adraru

8 Na rozdíl od Minoru I

se motor v Minoru II

přestěhoval před poháněnou

přední nápravu

11/2021 TH auto 63

► Vodíková Toyota Mirai

překonala další primát v dojezdu

elektrických vozů FCEV s palivovými

články. Výsledek 1360

kilometrů byl zapsán do Guinnessovy

Knihy rekordů. Posádka

Wayne Gerdes/Bob Winger

na dvoudenní trase 23. – 24. srpna

2021 z Toyota Technical Center

přes kalifornské San Ysidro,

Santa Barbaru, Malibu a dálnici

San Diego – Los Angeles dosáhla

spotřeby elektrické energie

13,8 kWh/100 km. Spotřebovala

5,65 kg vodíku, jehož načerpání

trvalo pět minut.

► Great Wall Motors (GWM)

a BMW Group oznámily 29. listopadu

2019 založení společného

podniku Spotlight Automotive Ltd

v čínském Zhangjiagangu (provincie

Jiangsu), který zahájí výrobu

elektrických Mini od 2023.

Kapacita 160 tisíc ročně, stavba

od 20. června 2020, podíl partnerů

50:50 % a tři tisíce zaměstnanců.

Elektrický Mini se vyrábí od 2020

v Oxfordu, kde zůstane výroba

klasických typů (už vyrobili

desetimiliontý Mini).

Závod Spotlight bude vyrábět také

nové elektromobily GWM.

Jde o druhý společný podnik

s čínským partnerem po BBA

(BMW Brilliance Automotive).

► Společnost Great Wall Motors

Co., Ltd., vznikla v roce 1976 pro

výrobu pick-upů Deer a malých

osobních i užitkových vozů. V roce

1999 vyrobila stotisící Deer, 2000

založila divizi pro produkci vlastních

motorů (první vyšly z Mitsubishi)

a od roku 2003 je první čínskou

automobilkou na Hong Kong Stock

Exchange (od 2011 také na burze

v Šanghaji). V roce 2020 koupila

dva závody General Motors

Thailand v Rayongu (vozy, motory)

a v srpnu 2021 továrnu Mercedes

-Benz v brazilském Iracemápolis.

► Pamatujete na pokus o vzkříšení

značky Saab? Nevyšel a na jeho

základech vznikla společnost NEVS

(National Electric Vehicle Sweden)

s čínským kapitálem, která v létě

zaměstnávala přes šest set lidí

v původní továrně ve švédském

Trollhättanu a pracuje na projektu

autonomního taxi. Její současný šéf

Stefan Tilk však bojuje o záchranu,

v létě propustil polovinu lidí,

protože čínský vlastník Evergrande

Group je v těžké finanční situaci

s dluhy přes 300 miliard USD, a tak

Tilk hledá jiné partnery!

► Není bez zajímavosti,

že Evergrande kromě působení

na trhu s realitami má i další aktivity

v automobilovém průmyslu.

V roce 2019 koupila Faraday Future,

pak vstoupila do NEVS a Koenigseggu

(má dvacet procent).

Letos předvedla devět modelů BEV

nové značky Henchi na autosalonu

v Šanghaji, pro jejichž výrobu staví

továrnu v Tienjinu!

► Krátce ► ZE SVĚTA & Z DOMOVA

Opel Grandland 1.6 Turbo Hybrid4 s pohonem všech kol

Faceliftovaný Opel Grandland (nyní už nikoli

Grandland X) se představil počátkem října i v České

republice. Vyzkoušeli jsme vozy ve vrcholné verzi 1.6

Turbo PHEV 4x4 s kombinovaným výkonem 221 kW

(300 k), ale také 1.2 Turbo/96 kW (130 k)

a 1.5 CDTI/96 kW (130 k). Původní Grandland X od roku

2017 vznikl ve více než 300 tisících, jde o vůz ze

společného vývoje s PSA Peugeot Citroën na platformě

EMP2, a proto může výroba běžet jak v německém

Toyota Hilux na těžkém offroadu

Lexus LC 500 na silničním okruhu

DOPORUČENÁ ČETBA: INDIAN

Při všeobecném úpadku vzdělanosti není už mnoho knih,

které by systematicky a bez zbytečných chyb

dokumentovaly vybraný technický obor. Velká kniha

Nesmrtelný Indian k nim ovšem patří, autor Vladimír

Souček se svými spolupracovníky navázal na brožuru

z roku 1993, kterou napsal spolu s Ing. Ivanem

Dvořáčkem, ale obsah pořádně rozšířil! Vše, co chcete

vědět o legendárních motocyklech Indian včetně

přehledu typů, kompletní historie značky a její

přítomnosti na československém trhu od dvacátých let

(zásluhou zástupce Ing. Františka Maříka) i pozdějších

klubovních akcí, v knize najdete. Nádherná jsou zejména

dobová vyobrazení motocyklů a jejich konstrukčních

skupin. Knihu vydaly v roce 2019 CPress Brno/Albatros

Media Praha a je k dostání u všech dobrých knihkupců.

OPEL GRANDLAND 2022

Eisenachu, tak dočasně i ve francouzském

Sochaux (při nedostatku čipů v německé produkci).

Design vozu s novou tváří Opel Vizor je spřízněn

s dalšími novými typy Opel (Mokka B, Astra L,

facelift Crosslandu); Grandland 2022 dostal digitální

palubní desku Pure Panel, systém nočního vidění

Night Vision, světlomety IntelliLux LED Pixel,

posílenou konektivitu a nové bezpečnostní asistenty.

Akční ceny na českém trhu začínají od 569 990 Kč.

TOYOTA (NEJEN) OFF-ROAD DEN 2021

Toyota Central Europe – Czech uspořádala na polygonu

Adventure Land v Bělé pod Bezdězem velké představení

podstatné části svého výrobního programu. Testovali

jsme automobily osobní od sedanů po crossovery SUV,

sportovní a také terénní i lehké užitkové, samozřejmě

nechyběly vozy elektrizované, a to od hybridů a plug-in

hybridů až po unikátní elektrickou Mirai s vodíkovými

palivovými články. Toyota má největší nabídku

crossoverů SUV napříč příslušnými segmenty, dokonce

i nejnovější Yaris Cross nabízí alternativně pohon všech

kol, což je výsadou nemnoha konkurentů, k nimž

můžeme počítat Suzuki Vitaru, Hyundai Konu a Dacii

Duster. Do nejnižšího segmentu A-SUV brzy vyjede

Aygo X; Toyota je už zastoupena v segmentech B-

až D-SUV zmíněnou Yaris Cross, originální C-HR

(pro modelový rok 2020 prošla modernizací), světovým

bestsellerem RAV4 a Highlanderem z americké

produkce. Vozy jsme zkoušeli na okruhu lehký offroad,

velké Land Cruiser a pick-upy Hilux na trati těžký offroad.

Byla to velmi zdařilá akce, testovat různé typy na jednom

místě je vždy zajímavou možností srovnání.

Foto Tom Hyan

64

TH

auto 2021/11

ALFA ROMEO 512

(1940 – 1941)

V roce 1939 byl zahájen vývoj dvanáctiválce

Grand Prix coby nástupce typu 158 Alfetta,

který byl inspirován německými Auto Uniony

(motor uprostřed před poháněnou zadní

nápravou). Šlo o další neobvyklou konstrukci

Španěla Wifredo Ricarta, ale nasazení

vozu zmařila druhá světová válka.

Nikdy nestartoval, po válce pokračovaly

osvědčené Alfetty. Kapalinou chlazený

motor měl blok a hlavy válců z lehké

slitiny, jeden trojitý vertikální

karburátor a přeplňování dvojicí

mechanických kompresorů

Alfa Romeo. Vícekotoučová

suchá spojka a převodovka 5 + Z.

Hmotnost vozu 710 kg

Kresba Alfa Romeo

Foto Tom Hyan

(NE)SLAVNÉ

MOTORY

Plochý přeplňovaný dvanáctiválec

do V/180°

1490 cm 3 (ø 54 x 54,2 mm);

stupeň komprese 6,6:1

Rozvod DOHC 2V

(ozubené soukolí)

Výkon 246 kW (335 k)/8600 min ‐1

Tipo 512 v továrním muzeu v Arese

SLAVNÉ

MOTORY

Kresba Ford

FORD-COSWORTH GAA (1974)

Úspěšný šestiválec pro závody cestovních vozů, odvozený ze sériového Essex 3.0 OHV

pro Ford Granada/Consul a Capri. Homologovaný litinový blok Essex, ale nové čtyřventilové hlavy DOHC

od Cosworthu (inspirace DFV z formule 1). Nejprve převrtán na 3091 cm 3 (GA; proto Ford Capri RS 3100),

od 1974 zvětšen na 3412 cm 3 (GAA; když rival BMW měl 3,5 litru). Pro homologaci vzniklo 100 sad hlav

DOHC, které zbyly, a tak Ford motor nabídl jako alternativu 5.0 V8 OHV (Chevrolet) do formule 5000

(to využil především March).

Šestiválec do V/60°;

DOHC 4V; 3412 cm 3

(ø 100 x 72,42 mm)

Kompresní poměr

12,0:1;

nepřímé vstřikování

paliva Lucas

Výkon přes 295 kW

(400 k)/8500 min ‐1

Točivý moment přes

380 N.m/7000 min ‐1

Jochen Mass

(Ford Capri RS 3100),

vítěz DRM na Norisringu (1975)

Foto Ford

THauto_11_2021

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?