thesis - Theses

Konfixy na rozdíl od afixů mohou v některých případech stát i samostatně. Konfixy lze
velmi často přeložit jako podstatná jména, což znamená, že se u většiny konfixů nachází
sémantika referenční, zatímco u afixů sémantika instrukční. Poslední tvrzení neplatí pro
konfixy označující míru nebo různé relační významy, jak píše Jan Radimský
v časopiseckém článku Konfixace v současné italské slovotvorbě (v tisku 2011)
3.3.3. Vymezení konfixace
Konfixaci lze podle výše zmíněných informací a článku Jana Radimského
(v tisku 2011) vymezit následujícími třemi nejdůležitějsímy body:
1. Řídící člen vpravo: jak jsme již zmiňovali výše, pro italštinu je
typické umístění řídícího členu kompozita vlevo a větvením
vpravo, pokud se řídící člen nachází vlevo, jde vždy
o konfixaci.
2. Samostatnost prvků: konfixy stejně jako prefixy nemohou ve
většině případech stát samostatně, to ale neplatí pro všechny.
Mnohé konfixy se v průběhu vývoje osamostatnily
a lexikalizovaly. V případech, kdy se konfix objeví samostatně,
tedy jako podstatné jméno, už se nemůže zúčastnit románské
kompozice typu N + N.
3. Referenční sémantika: jak jsme již zmínili v odstavci
o rozdílech mezi derivací a konfixací, toto pravidlo také neplatí
pro všechny konfixáty.
4. Vysoká produktivita: z výzkumu Jana Radimského (v tisku
2011) jasně vyplývá, že konfixace má nad kompozicí
románskou značnou převahu nejen v oblasti dborné
terminologie, ale i v běžné slovní zásobě.
Toto vymezení nám v části analytické pomůže při rozeznání kompozit typu
N + N od konfixátů.
I když je konfixaci ve většině italských příruček věnována vždy jen okrajová
část, z výzkumu Jana Radimského (v tisku 2011) se můžeme dočíst, že: „ (…) konfixace
má nad domácí kompozicí jasnou převahu nejen v oblasti odborné terminologie (…),
ale i v oblasti běžné slovní zásoby.“
30