Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

O čem
se
(ne)
mluví
Práce na Silnici přátelství
Tvrdil proto potenciálním
konvertitům, že s každou
tibetskou smrtí
sestupuje duše do pekla
a jejím opakovaným
návratem se vrací již jako
spojená s hříchem. Jeho
úsilí tibetští mniši
zpočátku obdivovali,
avšak později ignorovali.
Všichni tito cestovatelé-misionáři (se o Tibetu
zmiňují, avšak jejich postřehy jsou jen
útržkovité. Opravdu významné a podrobné
relace o Tibetu se objevují až v 17. století,
kdy byli misionáři v nepřetržitém kontaktu
s Tibetem, kvůli dalším intenzivním snahám
získat mezi Tibeťany konvertity. Dochovalo
se několik záznamů svědčících o určité
nevraživosti Tibeťanů vůči misionářům.
V jezuitském úsilí o šíření křesťanství
v Tibetu pokračovali v polovině 17. století
další mniši, Rakušan Johannes Grueber
(1623–1680) a Belgičan Albert d'Orville
(1621–1662). Společně podnikli v letech
1661–1662 cestu z Pekingu přes Tibet
a Lhasu do Indie. Obdivuhodný výkon Johanna
Gruebera a jeho spolubratra d'Orvilla
však bohužel není podrobně zdokumentován.
Oba bratři se dokonce v roce 1707
usadili ve Lhase. Ani jimi ustavená misie
však neměla dlouhého trvání a pro nedostatek
financí a intenzivní odpor místních
buddhistických mnichů byla v roce 1745
opět zrušena.
Další průběh misie byl popsán italským
knězem Ippolitem Desiderim (1684–1733),
který přišel do Tibetu v roce 1716 a během
svého putování se jako první Evropan přiblížil
k posvátné hoře Kailás. Desideri se
usadil ve Lhase. V následujících pěti letech
začal studovat tibetštinu. Snažil se rychle
porozumět místním zvykům a získat Tibeťany
prostřednictvím znalosti jazyka. Ippolito
Desideri podal o Tibetu a tibetském náboženství
v té době zatím nejpodrobnější
zprávu. Jeho dílo Historické zprávy o Tibetu
nedávno nově vyšlo v češtině pod názvem
Cesta do Tibetu. Pojednává o životě prostých
10 • 10 • 2006 • www.dobraadresa.cz