Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

další a další lidé, mladé páry, jedinci i skupinky,
cítil jsem se docela fajn, protože jsem
chápal, že Viktora a svou mámu okamžitě
spatřím, až se vynoří, a že je od té chvíle už
budu mít zcela pod kontrolou a budu jen
a jenom sledovat, kudy se amfiteátrem pohybují
a kde naleznou místečka. A až si někam
sednou, tak já, kluk, se na ně dlouho
a dlouho budu jen dívat, a právě díky tomu
mě začne bavit i koncert.
A třeba to jen tak vydržím až do konce
– a napadlo mě taky, že mámu snadno hned
poznám, protože je hrozně krásná ženská,
má pěknou postavu a… a takový ten fotogenický
obličej, takže stačí, aby jenom vstoupila
do místnosti, jakékoli, a už za pár vteřin
je středem pozornosti. A to se jí dneska
stane i tady. V amfiteátru. A já se díval pozorně
po každém, ale přísahám vám, vůbec
jsem tam za celou dobu neuviděl jedinou ženu
a snad ani holku, která by se mámě vyrovnala.
Vůbec. A koukal jsem hlavně dolů
k bráně, a tedy na to místo, na které jsem se
při příchodu tak bál vkročit a z něhož jsem
se vrátil mezi smrčky.
Ale máma není jako já. Ta tam už za
chvíli klidně vejde, tak jako do záře reflektorů,
a hned i zamává, protože na ni taky
zamávají, protože… Protože ji zná každý.
Ale máma nepřicházela. Ani Viktor.
A jemu vlastně nesmím ukřivdit, napadlo
mě. Takže řeknu radši: „Jeden den bude v té
rubrice vždycky fotka má, ale druhý den
Viktorova, mami, takže jeden den budu komentovat
politickou situaci já, tvůj syn, no,
a druhý den bude Viktor komentovat situaci
povětrnostní.“ Jo, a taky jsem si ještě
vzpomněl na tátu – a co by komentoval, ale
to už jsem sám věděl, že o tohle by rozhodně
nestál.
A pak už bylo sedm… a pořád nic, a tak
jsem napsal mámě esemesku: „Jel jsem do
Hrádku. Už neprší, je hezky, jedna paní zpívala
Dylana, mám dobrou náladu.“ A taky
jsem dobrou náladu měl, protože i když mě
už přestávalo bavit to hraní a zpívání, tak
jsem se pořád a pořád mohl dívat na nové
a nové lidi, kteří přecházeli i přicházeli,
a celá ta atmosféra tady pro mne byla úplně
nová a hezká. Jenže máma je hezčí – a bez
ní to nemělo cenu.
Batůžek jsem měl vedle sebe a ruku na
něm. Pak seděl nějaký mladý pán a pak jeho
žena – byla taky dost hezká – a měli tam
dvě malé holky a kluka, daleko menšího
než já. Chvílemi na mne všichni koukali.
A nalevo zase seděl starší chlap a dál i jeho
žena a za mnou nahoře spousty nejrůznějších
týpků, většinou v maskáčích… Sáhl
jsem do batůžku a důležitě se napil ledové
koly. Vyndal jsem mobil znovu z pouzdra
a cpal ho do kapsy a každou chvíli pak na
něj koukal, jestli máma odpoví, ale to se nestalo.
Pak už jsem začal přemýšlet, jak odtamtud
odejít, aby to nevypadalo nějak divně,
nikdo totiž moc neodcházel. Napravo byla
ta rodina a nalevo ještě víc lidí, hm, nejlepší
tedy bude, když budu ustupovat dozadu
– a hlavně musím vyrazit rychle, a to nejlépe
v pauze mezi písničkami, když se tleská.
Ne, ještě líp: uteču mezi dvěma kapelami.
Hm, ale co když Viktor s maminkou
jsou skoro u mne? Co když sedí celou dobu
hned tady pode mnou, tady přede mnou,
pod tou zelenou plachtou? Co když… Konečně
jsem se odlepil. Vyběhl jsem šikovně
přes části laviček, kde nikdo neseděl, a byl
jsem zase volný. Hned mi bylo lépe, než
mezi tolika lidmi. Otřepal jsem se a nahoře
pak znovu kráčel nad celým divadlem
a proplétal se mezi ležícími i sedícími, až
jsem došel úplně na druhý kraj a tam odtud
bylo opravdu vidět i pod onu plachtu,
a tak jsem tam dlouho stál a vytahoval se
na špičky a zase klesal, ale pokud jsem se
koukal dobře, tak ani máma, ani Viktor
tam neseděli.
Asi tedy přijdou později, opakovalo se
mi v hlavě. A třeba mi neodepsala, aby mě
mohli překvapit, i to je možné, vždyť já je
taky chtěl překvapit a dát jim ty čokolády
a dál jim napít koly. Té jsem se ale teď manifestačně
znovu napil sám. A snad bych
tam čekal dál, ale nevzal jsem si bundu a už
prve na lavičce mi začínala být hrozná zima.
Ne, tam na to místo už se nevrátím –
a ne, ani si nic nezapíšu. Na co?
Stejně mi to nikdo nevydá a nebude
žádná rubrika a ani ta napůl s Viktorem,
protože máma nepřijde. Leda zítra. Možná.
Jo, a taky mi mohli zatím ukrást kolo.
Běžel jsem tam, ale kolo tam bylo, a já
se vlastně už těšil, jak se zase projedu – a šerem,
ale celou cestu jsem měl mobil zavěšený
v pouzdře na krku a aspoň zezačátku se
díval, jestli mi třeba máma nenapíše: „Tam
my už tady taky jsme.“
Ale nic se neobjevovalo, a když jsem byl
menší, tak mě mamka brala i do náruče
a dávali jsme si pusy, to je snad normální,
ale mně o tohle teď nešlo, chtěl jsem ji prostě
jenom vidět. Jenom jsem se chtěl dívat,
ještě tam z toho svého místa nahoře, jak se
hýbá do rytmu folku… a třeba bych k nim
šel až úplně nakonec, anebo... Anebo taky
vůbec, ne? Ne, rozhodně bych je neotravoval.
Za Rokycanama jsem samozřejmě píchl
a neměl nic na zalepení, a tak jsem kolo
těch zbylých deset kilometrů vedl po kraji
silnice, ale v levé ruce jsem stále držel mobil
a vždycky, když jelo auto, dělal jsem, jako
že telefonuju anebo vyklepávám esemesku,
takže to a nic jiného je ten důvod, proč
kolo vedu, a doufal jsem, že nikdo nevidí,
jak mám splasklou pneumatiku, a nesměje
se mi. A stále byla větší tma a domů jsem se
dostal až hodně po desáté.
„Ty jsi brečel? Kde jsi byl?“ zeptal se táta.
„U Vojty, u Jindry a u Oldíka.“
„A co dělají?“
„Co by dělali? Pozítří odjíždějí s rodiči
do Chorvatska, jako každý rok.“
„Nechceš vajíčka?“
„Tak jo.“
A zhluboka jsem se napil koly. Ty čokoládky
jsem ale snědl až po míchaných vajíčkách
a taky jsem se umyl a všechno uklízel.
A zítra si musím zalepit duši.
www.dobraadresa.cz • 2006 • 10 • 47