Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

„Žije tu od narození.
Vlastně by jí to tu mělo
patřit. Tady to pole, co
na něm postavily
domky, i ten váš. Jenže
ji a její rodinu okradli,
tehdy i teď.
měl pocit, že hledí na psa, který přinesl
svou kořist a radostně mu ji skládá k nohám.
Měl by ho snad pohladit?
Možná se přece jen mýlil, tenhle člověk
je příliš velký ubožák na to, aby byl schopen
mu ublížit. Je naopak šťastný, že mu může
prokázat službu.
„Má na tohle nos. Vyzná se. Jako důkaz
by to asi nestačilo…“
Málek zbystřil pozornost. Chtěl něco
o Vaňhalové slyšet, dozvědět se o ní víc. Nestyděl
by se slyšet ani nějakou tu intimitu.
„Žije tu od narození. Vlastně by jí to tu
mělo patřit. Tady to pole, co na něm postavily
domky, i ten váš. Jenže ji a její rodinu
okradli, tehdy i teď. V tomhle si všechny
partaje jsou podobný.“
Vaňhal se otočil, co s tím člověk nadělá,
žít se musí dál.
Málek roztržitě pokýval hlavou a svoje
připravované výčitky proměnil v mlčení.
Vaňhal už byl na odchodu. Málek se nakonec
přece jen přinutil a řekl: „Měl bys Kamilovi
vyčinit. Lukáš není zvyklý na tak nebezpečné
hry. Byl bych raději – nepřeju si,
aby spolu někam chodili sami. Dneska se
mohlo stát neštěstí.“
Zavřel za sebou dveře a nechal Vaňhala,
aby sám došel k brance. Nepostřehl proto
ztemnělý pohled – tolik podobný pohledu
Kamila – který v tu chvíli přelétl přes Vaňhalův
obličej. Stejně by nevěděl, co znamená.
Jestli mrtvého psa, poškrábané auto nebo
ještě něco mnohem horšího. Nebo naopak
nic, aspoň nic významného. Všechno
se mu rozmazávalo, byl unavený a nechtěl
už na nic myslet.
„Tak vidíš, všechno je to jinak,“ řekla
Málkovi manželka, když osaměli. Málek seděl
zhroucený v křesle a pil další sklenici
červeného vína. Teď bude zase pár dnů úplně
bez vůle, řekla si. Pohladila ho po hlavě
a odešla nahoru do ložnice.
Dnes to málem prasklo, pomyslela si.
Nesmí se nic dozvědět, nesnesl by to. Je
křehký – a současně tak tuhý, neohebný.
Zlomil by se. Stejně to brzy skončí, je to jenom
krátký románek, ostatně ne první.
Dnešek bere jako výstrahu. I bez toho však
tihle nažehlení kolegové přicházejí i mizejí
jako zpola vymydlená mýdla.
A co on, napadne ji, neprožil taky něco
takového? Jsou spolu přes deset let. Musel
po někom zatoužit, svíravě a neodbytně zatoužit,
a možná to bylo příliš silné, aby odolal.
Jestli se to však stalo, vždycky prchal
zpátky k ní, vyděšen z toho, co udělal.
Nejspíš se toho ale nikdy neodvážil. On
přece nechápe, jak to na světě chodí. I teď
všechno spletl. To nesmyslné podezření!
Vaňhal je ubožák, který by se na nic takového
nezmohl. Jenom další paroháč. To jeho
žena… Ano, napadne Kateřinu, Vaňhalová
by takové věci schopná byla. Viděla ji jenom
párkrát, ale dokáže si ji dobře představit,
jak jim zabíjí psa a ničí auto. V duchu vidí
i to, jak jim převrací popelnici. Její silné
tělo, napjaté a usilovné v pohybu, jímž se
opírá do nádoby, jímž nutí psa pozřít jed.
Ještě chvíli o tom přemýšlí. Vaňhal by toho
sám schopný nebyl, ale dokázal by kvůli své
manželce lhát. A nejen to. Kdyby mu to nařídila,
tak by za ní stál do posledního dechu.
Vaňhal je dobrý voják, věrný a ve službě
silný.
Málek Kateřinu sledoval, když stoupala
po schodech. Její boky vypadaly pevně, v jejich
ženské rozložitosti bylo cosi neochvějného,
co by dokázalo unést bezpočet mužů,
aniž by je to sebeméně oslabilo či změnilo,
aniž by na nich bylo cokoliv poznat. Schoulil
se v křesle, zavřel oči a představil si Vaňhalovu
ženu. V bezpečí domova mu mohla
připadat nekonečně vzdálená, ale současně
se díky blížícímu se spánku stávala snadno
dostupnou. Na hranici snu stačí jen natáhnout
ruku – je lehká, tak lehká, že dokonce
i on ji unese, i on, Jiří Málek, najednou unese
své chtění a všechno v tuto chvíli dokáže.
Za chvíli se probudí s brněním v noze.
Lekne se a chvíli neví, kde je. Co se stalo.
Všechno se s ním houpe. Uklidní se, až
když pozná své křeslo, obrazy na stěně,
když vidí nedopitou sklenici vína na stole.
Manželka i syn oddychují pár metrů nad
ním. Přesto si jen zvolna uvědomuje, že
všechno je v pořádku. Možná toho přece jen
příliš vypil. Jsou dvě hodiny po půlnoci
a chce se mu spát. Tenhle bláznivý den se
konečně vytrácí do minulosti. Málek vstane,
protáhne se a kulhavým krokem se vydá
do ložnice za svou manželkou. Má ji pořád
rád a dokonce je přesvědčen, že i přes
občasné neshody jí rozumí.
Možná to dnes opravdu trochu přehnal,
pomyslí si. Kdo by se však nebál o své
dítě? Jak by ho z té věže Kamil dostal? Jak
to bylo vysoko? Sedm osm metrů? Ještě že
tam doběhl včas. Čert vem psa a poškrábané
auto. Čert vem odpadky. Ale dítě. To člověk
hned myslí na nejhorší. I když se nakonec
nic nestalo, vyčítá si, že celý svůj dosavadní
život, tu křehkou rovnováhu ohrozil
tím, že do něj přivedl cizí neznámé lidi.
Možná dnes přestřelil, když obvinil Vaňhala,
ale možná je to varování, aby byl příště
opatrnější. Tak jako dříve, jako býval dosud.
Nejistota číhá všude okolo, celé tohle
městečko ji má v sobě, celý svět je jí prosáklý.
Ještě při svlékání, když poskakoval po
jedné noze, aby udržel křehkou rovnováhu,
o tom přemýšlel, po sté si v polospánku vypočítával
všechna nebezpečí a opakoval, že
příště už bude rozumný a nikomu neznámému
nezastaví.
www.dobraadresa.cz • 2006 • 10 • 41