Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

pochopení a rukopis Javořické debutu Dvojí
jaro (1920) dokonce hodil do kamen.
„Vzal jsem si ženu, ne spisovatelku,“ zazvučel
mužský verdikt a výměr.
Názor změnil. Ale až když se jeho žena
stala nejprodávanější autorkou první republiky.
7.
O roku 2006 vydaný životopis (odpovědná
redaktorka Zuzana Voráčová) si čtenáři začali
psát už roku 1928! Už tehdy byla Javořická
slavnou a práva na její dílo si zajistil
František Šupka z Hradce Králové. Ten
chytrou metodou prodeje na drobné měsíční
splátky pronikl i do nejchudších domácností,
kde se staly její knihy takřka oltáříky.
Byla předmětem zbožného obdivu a sama
nelenila. Psávala od čtyř hodin ráno,
a přes den sice byla ženou, večer však pokračovala
v psaní až do jedenácti. Jen pouhou
tužkou svedla vytvořit šedesát stran
denně.
Tak rychle! A přece její děje plynou jaksi
zvláštně a bez chvatu.
V případě jejích pamětí je ta vlastnost
spíš na škodu a méně by znamenalo více.
Rozvláčnost nutí k přeskakování. Javořická
ovšem VŽDY kontrastovala s hektickým letem
světa a zůstávala anachronismem už
tenkrát, vprostřed jazzového věku. A tak
i v pamětech napůl ještě žije obrozeneckým
světem otcovým.
8.
Prvorepublikový vzestup Vlasty Javořické
byl strmý, uťala ho až okupace. Na indexu
se náhle skvělo 79 jejích románů. „A za tři
mi hrozili trestem smrti, budu-li je šířit,“
tvrdila později.
I tak zůstalo za války třicet dalších jejích
děl povoleno, a směla navíc psát nová.
Tím spíš ní od osvobození „už nikdo ani
kůrku nevzal“... Vyšlo jen pár povídek v kalendářích
a Únor ji „dorazil“. Po emigraci
jejích tří dcer – i s rodinami – přišly také výslechy
StB a kritici... těm byla synonymem
braku už od počátků. Ignorovali ji, jako bychom
mohli i my, a vcelku právem.
Ještě Dagmar Mocná ostatně Javořickou
ve své práci Červená knihovna (1996)
odbývá na osmi stránkách – a také oprávněně.
Ona přece produkovala spíš pravý
OPAK červené knihovny. Příběhy jakoby
„ze života“, kde hrdinky nikdy nezískají tu
pravou lásku a kde zákonití partneři nejsou
„odejiti“... Javořické ženy se spíš obětují
– a slouží, aby pomohly. A volí manželství
z rozumu. A přece se do partnera posléze
zamilují, jen „čistší a ušlechtilejší láskou“.
Jak také vyplývá z pamětí Vlasty Javořické,
byl i její vztah k manželovi v mnohém
víc přátelstvím, a to má také společné
s Mahlerovou.
Ale ještě něco zaujme: „Starosti jsou
normální.“ Toto ubezpečení opakují vzpomínky
mezi řádky neustále. Snad i proto je
dodnes hltána a plní regály v knihovnách.
Ne nadarmo vzpomínala i vyprávěla z bytostné
potřeby.
A jistě, je epigonkou například Růženy
Svobodové (1868–1920), Sofie Podlipské
(1833–1897) a hlavně pak Karoliny Světlé
(1830–1899), ale... Ale slabší jejich knihy
překonala. Rozhodně průzračností svého
psaní.
9.
Po Únoru 1948 byla tato bytostná potřeba
vyprávět jen ještě víc nasnadě. I odstavena
„od válu“ totiž vyprodukovala vedle pamětí
taky desítky dalších svazků. A to věděla, že
o ně již u nás nikdo nesmí projevit zájem.
Co ji drželo? Jistě i napojení na českou
menšinu za oceánem.
Tam dál vycházela v reedicích. Sama
a uzamčena ve Studené se tou dobou přiklonila
k žánru selských a generačních kronik,
v němž posléze i přestala ignorovat politická
pozadí svých dějů. Zmínila válku, neopomenula
kolektivizaci. Roku 1968 jí bylo
už skoro osmdesát – a v tisku se objevil nový
její román, Dva mlýny.
Brzy nato však se nad ní hladina normalizační
studny zacelila navždy.
10.
A dílo? Stále rozedraněji kolovalo.
A přece ji nikdy neuviděli zlomenou.
Starosti si nepřipouštěla. „Svěřte to do rukou
božích,“ říkávala. Čilá, veselá paní zemřela
majíc jedenadvacet pravnoučat a odešla
až poté, co strávila poslední měsíc života
v náhle zcela novém prostředí domova důchodců
ve Velkém Újezdě u Moravských Budějovic.
„Uvidíte, že mě ještě budou vydávat,“
říkávala.
Idealizovala svět, a to dokonce i v těchto
svých pamětech, a vytvářela celé rozsáhle
fiktivní idyly. A léčila. V roce 1970
přesto musela do novin odepsat svým čtenářům
jen toto: „A ještě Vás musím poprosit
o laskavost. Neptejte se mne, kde byste
dostali mé spisy, a ani je po mně už nežádejte.
Nemohu Vám je poslat. Kdybych věděla,
kde se dají koupit, sama bych si je obstarala,
protože už nemám ze svých početných
prací skoro nic. Vaše věrná spisovatelka.“
Prvního srpna 2006 uplynulo od smrti
Vlasty Javořické už sedmadvacet let, ale její
knihy vycházejí dál.
A její neskutečně obsáhlé vzpomínky?
Hledíme na ně i v supermarketech. A znám
lidi, kteří jí pohrdají, ale neznám nikoho,
kdo by Vlastu Javořickou nenáviděl.
Ivo Fencl
Vlasta Javořická: Můj život, 6 dílů ve 3 svazcích,
JOTA 2006, celkem 1296 stran
www.dobraadresa.cz • 2006 • 11 • 7