Kulturně společenský časopis - Dobrá adresa

D A V I D
J A N Ž Á K
kotle. Kosti vytahovala železným hákem.
Skládala z nich jako z puzzlí celé kostry. Ty
pak stavěla mezi stromy. Když jsem se rozhlédl
po zahradě, zjistil jsem, že stojím v obří
zelené galérii plné bílých objektů. Leskly
se ve slunci. Zelená a bílá. Má matka byla
sochařkou. Cítil jsem se zrazený a opuštěný.
Pak se objevil Buñuel. Sledoval generála,
který vstoupil i se svou suitou do galérie,
všichni ho s úctou zdravili – pánové
v nažehlených uniformách, dámy v nevkusných
róbách, tváře skryté pod vrstvou
mejkapu šeptaly o generálovi, že to je on,
ten mecenáš umění. Dodává výtvarníkům
veškerý potřebný materiál a tomuto mistrovi
dodal i objekty. Nezištně, samozřejmě.
Prý je to jeho občanská povinnost. Lidé
korzují, přes kukátka a binokly pokukují
po vystaveném a v tu chvíli si Buñuel uvědomuje,
že výtvarnými objekty jsou oběšenci,
lidé i zvířata, navlečení do směšných
kostýmů. Umělec jedné z dam vykládá, jak
je obtížné docílit oné vzdušnosti a nadýchanosti,
objekty je nutné oblékat ještě
před instalací, tedy zaživa. Buñuel si všímá,
jak sova v brčálově zeleném mysliveckém
kostýmku otevírá oči, vedle ní se pohnul
zavěšený dlouhán se směšnou grimasou ve
tváři a pak i další objekty. Zubí se svými
bezkrevnými rty, pohupují se v nehybném
vzduchu a nakonec se vrhají dolů na vyděšené
milovníky umění. Ti prchají. Venku se
dav vrhá pod kola rozjetého vozu. Na poslední
straně románu zjistím, že sedím za
volantem své Mazdy RX8 a o kapotu se právě
tříští mé vlastní rameno. Vidím svou
tvář za sklem.
Bohdan
Okamžik před tím, než mě přejede Mazda
RX8, všechno prožívám. Všechno, co jako
zrychlenej filmovej pás, občas zadrhávající,
prolítlo mojí minulostí. Moment, kdy stáčím
svůj pohled doprava, abych zachytil ten
prchavej zákmit plnej světel vrážejících do
mýho těla. Všechno, co na mě někde čeká;
zatím v latentním stavu, přesto živý – spící,
přichystaný až nastane budoucnost. Veškerý
časy, slitý do jedinýho – přítomnýho,
v němž zamrzávám v nakročení, necelý dva
metry od obrubníku, tý nádherný hranice
mezi světem temnoty silnice a světem iluzorního
bezpečí chodníku. Svět zrychlenýho
pachu pneumatik a benzinu. Svět ošoupaných
podrážek a krátkých sukní, nyní ba-
Zubí se svými
bezkrevnými rty,
pohupují se
v nehybném vzduchu
a nakonec se vrhají
dolů na vyděšené
milovníky umění. Ti
prchají. Venku se dav
vrhá pod kola rozjetého
vozu. Na poslední
straně románu zjistím,
že sedím za volantem
své Mazdy RX8
a o kapotu se právě
tříští mé vlastní rameno.
www.dobraadresa.cz • 2006 • 10 • 49