POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor

Regulace pojišťovnictví v Evropské unii – 4. část
Evropa pojištěných osob a ochrana spotřebitele
Výběr rozhodného práva je mnohem důležitější v pojištění, protože produkt jako jádro vztahu mezi dodavatelem
a spotřebitelem je sám o sobě jistou smlouvou a právo, kterým se řídí, stanovuje rovnováhu mezi právy a zájmy
zúčastněných stran: pojistitele, pojištěného a oprávněných třetích stran. A mnohem důležitější je to i z toho
důvodu, že při absenci harmonizace se národní právo upravující pojistnou smlouvu značně různí v rámci
jednotného trhu. Proto evropské legislativní orgány původně vyňaly pojištění z působnosti Římské konvence,
neboť připravovaly směrnici k harmonizaci národních právních úprav pojistné smlouvy. Bohužel tento pokus selhal
a místo podřízení pojištění Římské konvenci dal evropský zákonodárce přednost vytvoření specifi ckých pravidel
pro řešení těchto sporů v pojištění.
Současná situace vypadá následovně:
• pravidla o řešení sporů ve směrnicích druhé generace se aplikují, obecně řečeno, na všechny pojistné smlouvy
o pojištění rizik na úrovni Společenství,
• Římská konvence se aplikuje na pojistné smlouvy o pojištění rizik nikoli na úrovni Společenství (jak je
defi nováno samotnými členskými státy při aplikaci směrnic) a na fakultativní/smluvní zajištění; na základě
mechanismu pro odvolání se (na národní právo), obsaženého ve směrnicích druhé generace, se Římská
konvence použije také na určité pojistné smlouvy na úrovni Společenství spadající pod právo uznávající
svobodu výběru smluvními stranami,
• s ohledem na pojistné smlouvy o pojištění rizik, která nejsou výlučně na úrovni Společenství, nebo mimo
Společenství, nebo, a to na základě tzv. techniky „dépeçage“, pravidla obsažená ve směrnicích druhé
generace by měla být aplikována na tu část smlouvy pokrývající rizika na úrovni Společenství a pravidla
z Římské konvence na další část smlouvy pokrývající rizika, která nejsou na úrovni Společenství.
1.1 Obecný rámec Římské konvence (pojištění rizik nikoli na úrovni
Společenství a zajištění)
Římská konvence, otevřená k podpisu dne 19. června 1980, byla nyní ratifi kována všemi členskými státy EU
(Řeckem v roce 1984, Španělskem a Portugalskem v roce 1992, Rakouskem, Finskem a Švédskem v roce
1996). Není to sice právní akt spadající pod právo Společenství, ale dohoda svobodně přijatá každým
členským státem, což má dva hlavní důsledky:
• ten první je, že každý stát přistoupivší k EU má teoreticky svobodnou volbu ratifi kovat tuto konvenci či
neratifi kovat, i když signatáři v přiložené deklaraci uvedli, že doufají v její ratifi kaci všemi členskými státy EU,
• ten druhý a mnohem důležitější je, že ESD (Evropský soudní dvůr) nemá žádnou jurisdikci ve věci výkladu
problémů nebo rozdílů plynoucích z její implementace; to tak i zůstane, dokud dva protokoly z roku 1988
udělující takovou pravomoc ESD zůstanou neratifi kovány nebo dokud nebude konvence „převedena“
na evropskou právní úpravu (podobně jako Bruselská konvence o uznávání a vynucování soudních rozhodnutí).
162